Už víme, komu připadne irácká ropa
11.03.2007 Amy Goodman, Democracy Now!
Dlouho očekávaný návrh zákona o ropě byl v minulých dnech konečně předložen iráckému parlamentu. Zprvu jej hodlal kabinet Núrího Málikího udržet co nejdéle v utajení. Skupina iráckých intelektuálů však získala jeho kopii a díky překladu Raeda Jarrara se s ním teď může seznámit celý svět. S Jarrarem, jinak též ředitelem irácké sekce Institutu Global Exchange, a Antonií Juhaszovou, americkou analytičkou, která sleduje praktiky nadnárodních společností, mluvila o povaze zmíněné legislativy Amy Goodmanová z nezávislého mediálního syndikátu Democracy Now!
Pane Jarrare, vy jste byl, pokud je mi známo, prvním, kdo rozšířil úplné znění návrhu nového iráckého zákona o ropě na internetu. Jak se vám podařilo dokument získat?
Raed Jarrar (RJ): Nezískal jsem ten dokument jako první. Již někdy na přelomu února a ledna 2007 jej z úřadu irácké vlády vynesl, a posléze na svých stránkách (www.al-ghad.org) zveřejnil profesor Fuád Al Amír. Odtud se rozšířil na další servery, mimo jiné i stránky iráckého institutu Niqash (www.niqash.org), kde jsem jej nalezl já. Mojí zásluhou v celé věci je pouze pořízení anglického překladu.
Váš překlad byl zveřejněn terpve před pár dny. Jen málokdo se s ním zatím mohl seznámit. Můžete ve zkratce přiblížit obsah nového zákona?
RJ: Návrh zákona tvoří přes třicet hustě popsaných stránek. Nelze jej tudíž shrnout do několika vět. Vyzvihl bych ovšem tři body, o kterých by se mělo, podle mého mínění, debatovat podrobněji:
Za prvé, zákon legalizuje značně nevýhodný typ dohod se zahraničními investory (takzvané dohody o sdílené výrobě, jinde též dohody o výrobních službách, PSA). Uzavírají se na pětatřicet let, během nichž nemohou být podmínky měněny. Ložisko zůstává majetkem státu, ropná společnost ale získává výhradní právo těžby a zpravování. Za to odvádí předem stanovený poplatek. Nehledí se ani na pohybující se cenu ropy, ani proměnu potřeb dané země (špatnou hospodářskou situaci, zvýšení nákladů, živelné katastrofy a tak dále) Zákony, které se dostanou s úmluvou do rozporu, nemusí investor dodržovat. Po celou dobu platnosti musí zkrátka zůstat smlouva neporušená.
Za druhé, novým zněním zákona se Irák vzdává části své suverenity. Vláda v Bagdádu již nebude moci stanovovat těžební limity (což vylučuje stát z ropného kartelu OPEC). Část pravomocí centrálního kabinetu získá nově ustavená instituce Federální rada pro ropu a plyn, v níž usednou i zástupci největších nadnárodních společností. V praxi tedy budou představitelé korporací Shell, BP či ExxonMobil dohlížet na dodržování smluv se sebou samými.
A za třetí, zákon se stává počátkem konce irácké celistvosti - poslední slovo při uzavírání těžební smlouvy je odebráno ústředním orgánům a předáno provinčním úřadům. To je dle názoru mnoha analytiků první krok k rozdělení státní pokladny, a posléze i samotné země.
Paní Juhaszová, vy zkoumáte aktivity nadnárodních firem v Iráku od počátku války. Můžete upřesnit, co pro ně tento zákon znamená?
Antonia Juhaszová (AJ): Dle mého soudu představuje
tato legislativa jeden ze splněných cílů celé invaze, a to jak pro nadnárodní společnosti, tak pro Bushovu vládu. Irácký ropný průmysl se nyní otevře zahraničním investorům na všech úrovních. Je pravda otázkou, jaký typ dohod s nimi jednotliví zmocněnci uzavřou - fakt, že zákon PSA legalizuje, ještě neznamená, že se k nim všichni úředníci přikloní. Důležité je ovšem to, co říkal Raed: uvědomme si, že velkou část odpovědnosti za ekonomiku celé země přebírá instituce, v níž budou rozhodovat zástupci domácích a zahraničních koncernů. Oni určí, jaký typ kontraktu mohou Iráčané s investory uzavřít. A je jen málo pravděpodobné, že budou hlasovat proti zájmům svých nadnárodních zaměstnavatelů.
Irácká národní ropná společnost, doposud zastřešující celé odvětví, bude zachována jako jen obyčejná firma, bez jakýchkoliv privilegií. Model, v němž státní správa kontroluje těžbu a zpracování takto významné suroviny, je přitom společný zemím, jež vlastní devadesát procent ropných zásob na světě.
Co ale odvětit na námitku, že Irák velké nadnárodní koncerny potřebuje? Sami Iráčané nemají, zdá se, dostatek prostředků k výstavbě poničené infrastruktury, k obnově plné těžby, a tudíž i k podnícení rychlého hospodářského růstu.
AJ:
Ač to tak na první pohled nevypadá, Iráčanům se při správě ropné těžby docela dařilo. Před válkou země vytěžila dva a půl milionu barelů ropy za den. Poté těžené množství naráz kleslo, postupně však začalo - na rozdíl od množství vyvezeného - opět narůstat. Před rokem, než se útokem na samárskou mešitu rozpoutaly etnicko-náboženské střety, se statistika blížila předválečné hranici. Mohlo se tak stát sice jen díky americkým dotacím na opravu infrastruktury, daleko větší škody však způsobil vpád Bushových armád do země. Ačkoliv tedy dnes funguje 125 z celkových 526 vrtů, nelze říci, že by Iráčané sami těžit ropu nezvládli.
Potíž nastává až se zisky z jejího prodeje. Irák se stal rejdištěm všelijakých překupníků, v jejichž kapsách končí bezmála čtyřicet procent z celkového objemu vytěžené suroviny. Irácká ropa je velmi snadno dostupná. Náklady na její těžbu nepřesahují jeden a půl dolaru za barel. Na světových trzích se přitom prodává stejně množství za čtyřicetinásobek. To jsou ohromné zisky, které stále lákají spoustu nelegálních podnikavců. A bagdádští, ale zejména provinční úředníci nejsou zrovna proslulí svou neúplatností. Proti tomu je třeba bojovat, alespoň pokud chceme Iráku opravdu pomoci.
Zůstává nicméně pravdou, že irácké technologie zastarávají. Během jedenácti let, kdy země trpěla mezinárodními sankcemi, nedolšo k téměř žádné inovaci výrobních postupů. Irák byl ochuzen o zahraniční zkušenosti. Není však proto nutné se hned uchylovat k neoliberálním postupům. Kuvajt, Irán či Saudská Arábie uzavřely s nadnárodními společnostmi dohody spíše technického rázu, případně smlouvy na velmi omezenou dobu. Ani Irák na tom není tak špatně, aby se musel uchýlit k podpisu PSA.
Pane Jarrare, jak o návrhu nového zákona smýšlí irácké obyvatelstvo?
RJ: Téměř nikdo z Iráčanů návrh doposud nestudoval. Materiál byl dlouho držen v tajnosti. Teprve nyní, když se jej podařilo zveřejnit na internetu, spustil Malikího kabinet propagační kampaň. V ní je zákon líčen coby bezmála boží dar, který přivábí do Iráku zahraniční investory, jejichž peníze promění zemi v nový ráj katarského typu. Ani poslanci, jež budou zakrátko o návrhu hlasovat, však ještě neměli čas se s ním podrobně seznámit. To byl ostatně také hlavní důvod, proč jsem jej během minulého víkendu celý přeložil a rozeslal mnoha vládním i nevládním organizacím,
Nemůže být důvodem dlouhého mlčení spíš obava, že rozruch kolem přesun pravomocí z centrální úrovně na jednotlivé provincie iráckou společnost rozdělí?
RJ: Ony dvě záležitosti - vytvoření zákona dle představ korporací a přesun pravomocí z centra na regiony - spolu úzce souvisejí. V dnes existující centrální radě mají nadnárodní společnosti také svůj vliv. Orgán je ale přebyrokratizovaný, a jelikož si drží právo veta, může uzavírání slmuv komplikovat. Nová legislativa opravňuje k rozhodování přímo provinční správu a již zmíněnou Federální radu pro ropu a plyn. Může tak snadno nastat situace, již známe například z Afriky: jednotlivé provincie začnou o přízeň korporací bojovat, čímž si navzájem zhorší vyjednávací pozice. Dále se zvýší sociální nerovnost; země se rozdělí na chudé a bohaté regiony, lidé si začnou závidět a zájem státu jako celku se naprosto vytratí ze zřetele.
Stále mi není jasné, proč iráčtí právníci takto problematický zákon vůbec vytvořili.
RJ:
Současný návrh není pouze dílem Iráčanů. Jádro zákona bylo dokončeno již v polovině roku ve Spojených státech (odtud jej druhdy získali i reportéři nedělníku Independent Sunday). Irácké úřady jen původní verzi doplnily o uvedené posílení regionální správy. Zbytek zůstal ve znění, jenž v létě 2006 schválily Washington a Mezinárodní měnový fond. Je tedy zřejmé, že nastávající kurdsko-šíitská koalice usiluje víc o posílení federálního charakteru země (ne-li o rozpad na tři samostatné státy), než o hospodářský vzestup Iráku.
Sleduje Bushova vláda stejný cíl i v Íránu, paní Juhaszová?
AJ: Do určité míry bezpochyby. Írán má, po Saudské Arábii a Iráku, třetí největší zásoby ropy na světě. Podobně jako dříve v Iráku, také v Íránu vládne režim se zjevně protiamerickými záměry a rovněž Írán může být vyložen coby bezpečnostní hrozba. Mnoho známých republikánů, a většina členů současné washingtonské vlády v minulosti zasedala ve správní radě některé z ropu-těžících společností, takže je obeznámena s tím, jak to v oboru chodí. Zároveň ale nemusí trpět výčitkami ohledně střetu zájmů - dbají-li na osobní prospěch, hájí tím současně i postavení Spojených států. Každý ze studentů ekonomie či mezinárodních vztahů vám dnes potvrdí, že kontrolou surovinové těžby na Blízkém a Středním východě lze snadno ovlivňovat politiku asijských velmocí, zejména Číny a Indie. Ty mohou - pokud se "něco nestane" - zakrátko dostihnout Spojené státy v moci i hospodářském vlivu. Zájem korporací je tudíž v iráckém i íránském případě totožný se zájmem Washingtonu. A žádnou spikleneckou teorii v tom hledat vůbec netřeba.
Návrh nového iráckého zákona o ropě je v plném znění k dispozici na stránkách serveru al-ghad.org (anglická i arabská verze)
Přepis rozhovoru ze serveru Democracy Now! byl poskytnut Literárním novinám (č.10/2007).
http://www.messin.estranky.cz/clanky/irak/irak65