Lež o Miladě Horákové se dál šíří. Dezinformátor Baudyš přidává další výmysly - Deník.czhttps://www.denik.cz/z_domova/milada-horakova-antonin-baudys-lez.html?cx_testId=2&cx_testVariant=cx_1&cx_artPos=4#cxrecs_sJednou z největších lží, která v posledním měsíci zaplnila sociální sítě, je tvrzení, že Milada Horáková nebyla popravena, ale prý si ji předaly zpravodajské služby s tím, že dožila jako agentka CIA ve Spojených státech výměnou za „jisté materiály pro KGB“. I přes mnohačetné jednoznačné vyvrácení tohoto nesmyslu jej i nadále šíří například šiřitel konspiračních teorií Antonín Baudyš mladší. A přidává další lži.
Lživá zpráva o Miladě Horákové se začala v prostředí sociálních sítí masově šířit od 19. září, a to v bezprostřední návaznosti na o den starší cestu českého prezidenta Petra Pavla do Spojených států, při níž ho doprovázela dcera Milady Horákové Jana Kánská.
Právě společný snímek Pavla a Kánské, otištěný řadou médií, se stal součástí masově šířené dezinformace, v níž k němu bylo přiloženo následující lživé tvrzení: „Všichni se pobuřují nad fotografií Pávka s dcerou Milady Horákové. Proč? Miladu Horákovou si předaly zpravodajské služby, proto nebyla její poprava natočena, proto nikdo neviděl po její údajné smrti její tělo a proto nemá ani neoznačený hrob, v němž by ležela. Dožila jako vytěžovací agentka CIA v USA výměnou za jisté materiály pro KGB, a proto se její dcera vesele schází s komunistickým rozvědčíkem na přátelském setkání. Žádná demence ani Alzheimer, prostě jen ví, jak to bylo. A zpravodajské služby po milionté v historii své existence napálily lidstvo přepsáním historie.“
V tomto znění se daná lež rozšířila zejména z facebookového profilu proruské dezinformátorky označující se jako Ellie Michaela, kde se objevila 19. září v 15:41.
Ještě předtím, v 11:09 téhož dne, ji však v trochu jiném znění vypustil do světa dezinformátor Antonín Baudyš mladší, který k fotografii Petra Pavla a Jany Kánské přiložil text: „Z okolí Vladimira Krjučkova, posledního ředitele KGB v letech za Gorbačovovy perestrojky a rozpadu SSSR, unikla informace, že Miladu Horákovou jakožto britskou vyzvědačku převzali Sověti a vyměnili ji do Spojených států za svého zadrženého agenta. Navenek však poprava proběhla, zejména jako odstrašující příklad. Prezident Gottwald byl pod tlakem žádostí o milost ze strany Churchilla, Trumana, Einsteina a dalších. Komunisté si však tímto činem vůči veřejnosti zavařili na dalších sto let. Z toho důvodu může dcera Milady Horákové klidně pózovat s Petrem Pavlem na společné fotografii. Protože všechno je vlastně v pořádku.“
Poprava a dění po ní
Tvrzení je samozřejmě prokazatelně zcela vylhané. Vladimir Krjučkov, na kterého se Baudyš odvolává jako na zdroj, zemřel před 16 lety, 23. listopadu 2007. A o popravě Milady Horákové se dochoval v jejím soudním spise protokol citující i její poslední slova. Známo je také to, jak poté bylo naloženo s jejím tělem.
Podle historika Vězeňské služby Aleše Kýra zemřela Milada Horáková 27. června 1950 ve věznici v Praze na Pankráci, přičemž na šibenici umírala pět minut: popravčímu byla předána v 5:35, výkon popravy oběšením nastal v 5:38 a lékař konstatoval smrt v 5:43. Ze čtyřčlenné skupiny odsouzených, která kromě ní zahrnovala ještě bývalého strážmistra SNB a národního socialistu Jana Buchala, novináře Záviše Kalandru a právníka a podnikatele Oldřicha Pecla, byla popravena jako poslední, první byl oběšen Kalandra. Poprava probíhala primitivní formou na šibenici zvané „prkno“, tedy dlouhotrvajícím škrcením, v jehož průběhu zjišťoval lékař fonendoskopem, zda odsouzený ještě žije.
Mrtvá těla popravených komunistická justice opravdu ve většině případů nevydávala rodinám k pohřbení, ale ukládala je do neoznačených hrobů na utajovaných místech nebo je zpopelňovala bez toho, že by urna byla vydána rodině. Těla Kalandry, Buchala, Pecla a Horákové byla podle dochovaného svědectví syna tehdejšího ředitele krematoria v Praze-Strašnicích Františka Suchého zpopelněna právě v tomto krematoriu.
V roce 1965 pak urny s popelem Buchala a Pecla putovaly do tzv. společného pohřebiště na hřbitově u krematoria v Praze-Motole, osud uren Kalandry a Horákové byl nadlouho neznámý.
Pátrání po urnách
To změnil nedávný společný výzkumný projekt vězeňské historie a Národního archivu z let 2022 a 2023, jenž se zabýval dohledáním ostatků mrtvých z věznic na Pankráci, v Ruzyni, v Brně, na Mírově, ve Valdicích, na Borech v Plzni a z vyšetřoven v Bartolomějské ulici v Praze.
Výzkumníci zjistili, že v roce 1960 vydal tehdejší ministr vnitra Lubomír Štrougal v roce 1960 rozkaz číslo 36, že urny s ostatky politických vězňů starší než jeden rok se mohou ničit. K jejich likvidaci pak došlo v roce 1961.
Osud těch pankráckých uren, které měly alespoň kremační číslo, objasnili historici Aleš Kýr, Alena Kafková a Alena Šimánková. Ti zjistili, že 38 těchto uren bylo převezeno k uložení do Motola a 87 uren bylo zničeno. Z toho 44 uren obsahovalo ostatky popravených politických vězňů a 43 ostatky vězňů, kteří zemřeli ve výkonu trestu.
Další pátrání vedlo k závěru, že tyto urny byly zničeny přímo v areálu pankrácké věznice. Výzkum totiž identifikoval za pomoci měřicích přístrojů ve dvoře věznice prostor, kde se našly malé zlomky organického materiálu o maximální velikosti dvou až tří milimetrů, o nichž lze soudit, že jde o fragmenty spálených kostí, přičemž z hlediska jejich množství je pravděpodobné, že to jsou skutečně ostatky lidí, jejichž urny byly na daném místě vysypány.
Podle historičky Šimánkové z Národního archivu se ostatky Záviše Kalandry nacházejí s velkou pravděpodobností právě tam, zatímco urnu s ostatky Milady Horákové zřejmě ukryl zmíněný ředitel strašnického krematoria František Suchý na dodnes neznámém místě (právě na ilegální ukrývání ostatků popravených a tajné zaznamenávání jejich jmen vzpomínal po letech pro Paměť národa jeho syn).
Za chybějícím hrobem Milady Horákové tedy nestojí žádné tajemné spiknutí tajných služeb trvající napříč desítkami let, ale jednoduše způsob, jakým komunistický režim nakládal s těly těch, které vraždil.
Baudyš ml. lže dál
Dezinformátor Baudyš mladší nicméně v šíření lži o Miladě Horákové nadále pokračuje. „Před nedávnem se velmi zvířil prach historie, když básník a spisovatel Pavel Josefovič Hejátko napsal, že Milada Horáková ve skutečnosti nebyla popravena a že zbytek života strávila pod jinou identitou ve Spojených státech. Za sebe se domnívám, že stejně jako neexistuje důkaz, že Horáková nebyla popravena, neexistuje ani důkaz, že popravena byla,“ tvrdí ve videu, které umístil na Youtube 26. září 2023.
Dále prohlašuje, že manžel Milady Horákové prý získal poté od tehdejšího československého prezidenta Klementa Gottwalda povolení vycestovat do Spojených států a že ho zřejmě obdržel právě proto, aby se tam znovu sešel s Horákovou. Ta se prý dostala do USA na základě Stalinova pokynu, který ji coby americkou a britskou vyzvědačku vyměnil za čtyři své vlastní vyzvědače.
Baudyš opět zcela nehorázně lže. Manžel Milady Horákové Bohumil Horák samozřejmě nedostal žádné „povolení vycestovat“, ale přešel hranici ilegálně zhruba dva měsíce poté, co byla jeho žena zatčena, dne 1. prosince 1949 (k zatčení Horákové došlo 27. září 1949). Okolnosti jeho útěku před časem detailně popsal s odvoláním na konkrétní svědecké výpovědi server iDnes.cz.:
S pomocí evangelického faráře Jana Kučery se Horák ukryl nejdříve u rodiny Jana Hajšmana a poté zamířil do Meclova u Horšovského Týna, kde se jej spolu s dalšími uprchlíky ujal mlynář a současně převaděč Šimák, který skupinu v přestrojení za dřevorubce dopravil na valníku traktoru do zakázaného pásma u hranic, kam měl propustku, a pak je pěšky převedl přes hranici. Horák skončil nejdříve v uprchlickém táboře Valka a do USA se dostal až po čtyřech letech; musel totiž čekat na povolení k odjezdu, které mu komplikovala doma podaná přihláška do KSČ. Do strany se přihlásil v těžké poúnorové době po dohodě s manželkou. Členem se ale nestal a žádost v době zatčení nebyla projednána. Žádná „výměna špionů“ neměla s jeho vycestováním nic společného a Baudyš tento nesmysl také vůbec ničím nedokládá.
Další dezinformátoři
„Básník a spisovatel“ Hejátko, na kterého se Baudyš odvolává, je rovněž známý dezinformátor. „Proslavil se“ mimo jiné tím, že v roce 2007 rozšířil na internetu výhružný dopis kvůli tehdejšímu projednávání stavby amerického radaru v Česku. Dopis se tvářil jako manifest „levicové teroristické organizace RAF“ (Frakce Rudé armády, západoněmecké ultralevicové teroristické skupiny aktivní v letech 1970 až 1998) a vyhrožoval „nemilosrdným vyhlazením všeho amerického“, včetně obyvatelstva a vojenských prostředků.
Poté, co se začala tímto dokumentem zabývat s podezřením na šíření poplašné zprávy policie, která jeho autora identifikovala, Hejátko otočil a začal tvrdit, že šlo o marketingový tah s cílem přilákat zájem k jeho osobě a jeho básnickým sbírkám.
Konspirační teorie o údajném přesunu Milady Horákové do USA není nová, na internetu se vyskytuje minimálně od roku 2014, kdy ji zveřejnil další vyznavač konspiračních teorií Jan Berwid-Buquoy. Vycházel přitom z tvrzení někdejšího novináře Rudolfa Ströbingera, že se mu prý dostal do ruky záznam z amerického archivu dokazující, že Milada Horáková byla převezena do USA a dožila tam pod jinou identitou. Ströbinger však žádný takový záznam nikdy nezveřejnil ani neukázal nikomu jinému.
Sám byl navíc registrován v seznamech Státní bezpečnosti jako spolupracovník československé rozvědky pod krycím jménem Picaso (s datem 20. května 1969) a byl známý tím, že jeho práce obsahují mnohé nepodložené konstrukce a spekulace namísto faktů: například Ströbingerova kniha ‚Rudá zrada: Archivy odhalují pravdu o partyzánském hnutí‘ uváděla o člence legendárního partyzánského oddílu Olga Olze Františákové, že byla provdána za německého vojáka, který prý padl v Polsku v roce 1939, a že se v témže roce stala konfidentkou gestapa – skutečné Olze Františákové však bylo v té době teprve 13 let.