SCHWEPZ: Haha, zrovna sem jdu s jeho kratkou eseji "Uhlikova pece" .]] Likavcana urcite doporucuju sledovat, jeden z nejbystrejsich filozofu regionu imho
Kultura je nesena technickými objekty, infrastrukturami. První kulturní infrastrukturou v historii lidstva byla jeskyně. Na břehu Indického oceánu v Jihoafrické republice leží jeskyně Blombos, známá jako naleziště přes 77 000 let starého kusu okru, na němž jsou vyryty geometrické útvary. Pravděpodobně jde o nejstarší dochovaný důkaz lidské komunikace pomocí externího média, na které je zapsána nějaká informace. Co měly dvě vodorovné a jedna svislá čára znamenat, se už nikdy nedozvíme, ale právě sem jamajská spisovatelka a myslitelka Sylvia Wynter lokalizuje zrod člověka jako bytosti, která umí pracovat se symboly a s jejich pomocí vytvářet příběhy, jež nesou celou kulturu a společnost. Otázka „Kdo nese nosiče?“ je pak nejlépe zodpovězena anonymní uměleckou skupinou, která před 36 000 lety zanechala zprávu o svém působení na stěnách jeskyně Altamira v dnešním Španělsku. Od jeskyně přes amfiteátr a cameru obscuru až po skříň serveru v datovém centru, kultura a architektura šly vždy ruku v ruce. Tak tomu má být i ve věku environmentálních médií.
V
Pluk dětí v kombinézách boří svoje prsty do drsné hmoty knoflíku, který líně couvá hlouběji do krychle. Toulaví psi kolem šachty připomínají, že tady byl kdysi vchod do řeckého podsvětí. A pořád je – akorát jsme se ho v jisté chvíli rozhodli využívat ne jako zdroj věčného plamene, ale jako místo pro jeho pochování. Ano, my. Nevím, zda je třináct let dlouhá nebo krátká doba, ale zdá se mi dostatečně dlouhou pro pozorování kulturních efektů infrastruktur. Když se totiž konec těžby uhlí po dlouhých jednáních stanovil na rok 2033, vyvstala otázka, co dělat se vší tou aparaturou, která měla zůstat ležet ladem. Soukromý kapitál o nefunkční mašinerii už nejevil zájem, stát viděl vlastnictví takovéto infrastruktury také jako přítěž (a byla to doba, kdy si lidé začínali říkat, že státu je možná vůbec na přítěž být státem). Tak se tato ocelová města dostala do vlastnictví místních správ a komunit, přičemž si všichni mysleli, že je to přinejlepším dar danajský. V té době alespoň existovaly nápady, jak napomoci k snižování emisí jejich zpětným zachytáváním z atmosféry. A tak se zrodila disciplína „uhlíkové péče“, kdysi hanlivě označovaná jako „geoinženýrství“.
Octopus Press – Uhlíková péčehttps://octopus-press.cz/cs/Octopus-Press/Uhlikova-Pece