Tak já vykopnu :)
Předevčírem jsem v noci nemohl spát. Furt jsem se budil a měl jsem vzpomínací mikrosny. Jeden byl o mém prvním psu, přišel odněkud s máti do kuchyně z venku a vítal se se mnou. Vzpomněl jsem si na kuchyň před rekonstrukcí. Červené lino, hliníkové spojovací pásky, kachličky u kamen, stůl na někdejším místě a pak jsem v poloprobuzení přemýšlel jak to kdysi bylo. Tehdy před revolucí jsem byl na prvním (povinném) chmelu a při návratu mě pes (co jsem ho měl snad dva měsíce) takhle vítal. Pak se mi vybavil útržek kdy jsem chodil za spolužákem, co měl na kolejích hernu s Atari konzolemi a s nim jsme byli za jedním jeho kámošem co byl paragan (a pohraničník) a probírali jeho vojnu. Předtím jsem se koupal v plastové vaničce do níž se ohřívala voda z pračky. (v tom domě nebyla koupelna) Myl jsem se tak jednou týdně a v podstatě se nedalo od mýdla opláchnout. Asi jsem musel dost smrdět, ale nevzpomínám si, že by mi to někdy někdo vytknul. Pak jsme do té kuchyně přidělali vanu a bojler. Obě vzpomínky byly z 89 - muselo to být v prváku, protože si pamatuju, jak jsem na té vaně praktikoval "okenní afinitu" - ve vaně na dně lampa a na obrubě sklo z kredence a na něm strojnický výkres a na něm druhý papír a obkreslovalo se. (jasně, podvod 😃) Ale vůbec si nepamatuju, kdy a jak se tam ta vana dávala a ten bojler věšel. Prostě to v hlavě nemám a přitom to asi byla dost významná událost v mém životě. Dnes už je z té kuchyně pokoj a normální koupelka je tam, kde byla dřív spíž. Co mě ale zaráží jak mám po víc jak třiceti letech vzpomínky fakt už jen útržkovité a nejasné. Předpokládám, že pokud vážně neonemocním, že za třicet let budu ještě žít a těšit se i mentálnímu zdraví (u nás se všichni dožívají stovky a to že nevypadám na svých padesát mi dává naději, že i já ty geny mám). Budu si z dneška pamatovat taky tak málo. Nevybavím si pokoj, kde právě sedím, ani počítač na kterém to píšu. Budu usilovně vzpomínat, abych si vybavil mého dnešního psa?
(jak jste na tom se vzpomínkami vy?)