bylo mi skoro devatenáct, první rok na vejšce, kam jsem překvapivě proklouzl díky velmi změkčeným kritériím (kádrově jsem to měl docela polepené ať už rodiči, prarodiči nebo vlastním přičiněním z gymplu). ten pátek jsme poslouchali s tatou svobodnou evropu, střídavě koukali na ČST a ORF, a čekali co z toho bude. až se objevil mrtvý student a to jsme začali tušit, že jde do tuhého. v pondělí ráno na sedmou na seminář z matiky, potkal jsem v šalině spolužáka z gymplu a jen: "víš?" "vím." v bráně kampusu už stály stávkové hlídky a nás šikovaly před děkanát, v jehož dveřích stál tehdejší děkan, bolšán, co na nás ten minulý pátek dopoledne pouštěl hrůzu na imatrikulacích (jakože socialismo o muerte), v ruce držel hrnek kafe, měl doopravdy nechápavý a nešťastný výraz a furt mlel: "co chcete, já nevím, co chcete". a večer velká demonstrace na svoboďáku, benga uzavřela všechny ulice a uličky, i průchod u mamlasů, u jakuba zaparkované busy s milicionáři. řečníci z mizerným megafonem a euforie, když nás benga nechala být.
a pak stávkový výbor, kdy z 21 kolegů v našem kruhu odjelo 15 domů, a my zbylí magoři lepili a jezdili jak naivní pytlíci po podnicích a školách a "dělali revoluci". někde mě hnali svinským krokem (bytex v rajhradě a náš gympl, kam mě nakonec propašovali zadním vchodem), někde mě překvapivě přijal i ředitel a dobře jsme pokecali (tesla v tuřanech).
zkoušel jsem i politickou kariéru, v prosinci vstoupil do jednoho moravistického hnutí (mladé a blbé, no ;), abych z něj v únoru v děsu prchl, když jsem já naivní pitomec viděl, jak se dělá reálná politika.
necítím dnes nějakou hořkost nebo zklamání, nikdy jsem moc nevěřil na tu kapitalistickou aplikaci bolševického "dohnat a předehnat", jistě, mrzí mě, že svět není, jaký bych ho chtěl mít, ale furt je to lepší, než to bylo. a pořád ještě je.