coby malej parchant jsem dostal genialni napad, ze poslu z pomerne vysoky terasovity strane nad nasim panelakem traktorovou pneumatiku nejakyho stavebniho stroje, co jsem tam nahore nasel - kdyz zdolala prvni stupen uchcaval jsem z toho jak se rozjela a vyskocila, kdyz najela na dalsi uz jsem zacinal tusit, ze se jen tak nezastavi a jak spela dolu, uz me zacla jimat hruza, protoze dole si hraly nejaky maly decka, nasledovala ulice se zaparkovanejma autama a panelak. Deti to nastesti o par metru minulo, proslo to i mezerou mezi autama, zato zcela bezchybne prosla vchodovejma dverma panelaku a zastavila se az na chodbe u vejtahu. No nebylo mi z toho tenkrat dobre a dik otcove remenu zaslouzene ani my prdeli.

A jeste me dodnes děsí, kdyz si vzpomenu, jak jsme sli s podnapilym otcem v kempu ve slovenském ráji na dřevo. Vsechno po zemi bylo vysbirane, tak dostal otec genialni napad privazat sekyrku na spagat, vyhodit ji do vzduchu, zahaknout nejakou sussi vetev a stahnout ji.
Asi uz tusite. Ja a muj bratr ve veku kolem 10 let jsme stali vedle otce, ten vyhodil sekeru a my koukali, jak pada zpatky. Vzala ho po hlave, ale tupym koncem, takze rychle vystrizlivel a vratili jsme se bez drivi.

Já přidám klasiku, na kterou málem doplatil bratr. Pretahovali jsme se o prosklene dvere v dětském pokoji, ja byla uvnitř se starsim bratrancem a drzeli jsme dvere, takze jediny zpusob, jak se bratr mohl dostat za nami, bylo pěstí rozbít sklo. Krve z toho porezanyho zapesti bylo jak z vola, uterky to vydrzely do prijezdu sanitky. Puvodne se bali, ze ma rizly i slachy a nebude hybat nekteryma prstama, ale melo to stastnej konec.

Neublížil, ale takhle z hlavy si pamatuju dva případy, kdy jsem měl namále.
Jednou, to mi mohlo bejt kolem deseti, jsem z nějakýho důvodu vzal drátek a každej jeho konec jsem strčil do jedný zdířky zásuvky. Zachránilo mě asi to, že na něm byl kabel. Následovala samozřejmě rána a výpadek proudu. Víc už si nepamatuju, ale asi jsem to nepřiznal a žádnej větší průser nebyl.
No a pak už někdy v pubertě jsem si jednou pohrával s pistolí po dědovi, která byla na takový ty soft náboje – ne vyloženě plynová, ale ani ne jenom na ty plastový kolečka. Měl jsem ji u hlavy, mířil na mámu (jakože sranda), ale spoušť jsem nestiskl. Po chvíli jsem otevřel bubínek a zjistil, že celou dobu byla nabitá. To mě fakt nenapadlo. Ne že bych bejval někoho zastřelil, ale mohl jsem například parádně ohluchnout. Asi ve mně zůstaly rady o tom, že s pistolí se má vždycky zacházet tak, jako by byla nabitá.
No a pak takový ty hovadiny, jako když člověk v patnácti naprosto ožralej skáče ze skály do rybníka á la zatopenej lom, musí ale za letu přeskočit níž rostoucí strom, a místo toho jím prolítne... :)