Kaliningrad je ruské město, po většinu historie se tam mluvilo německy, s Čechy nemá společného nic
Žert ze sociálních sítí, podle nějž by Česká republika měla anektovat Kaliningradskou oblast Ruska, se rozvíjí do dalších a dalších variací. Má tento vtip něco společného s realitou?
Hned na úvod si jasně řekněme: český nárok na Kaliningrad je platný jako patentové přihlášky Járy Cimrmana, o nic více a o nic méně. Město, které se dříve jmenovalo Královec, nebylo nikdy součástí Českého království. Okrajová souvislost s Přemyslem Otakarem II. nemá žádný význam. Kaliningrad nám nikdy nepatřil a nikdy patřit nebude.
Hra na jeho anexi dokládá českou schopnost rozvíjet absurdní humor. Výklad reálné historie Kaliningradu tak zábavný není. Město a jeho okolí byly svědkem mnoha masakrů, zkáza se tu procházela ulicemi a straší dodnes.
Představme si na chvíli, že hra není hrou, že jsme skutečně nějakým způsobem Kaliningrad a jeho okolí učinili exklávou Česka. Naše země by tak získala své druhé největší město, půlmilionový Kaliningrad je větší než Brno. Získala by významný přístav na Baltu, řadu důležitých průmyslových závodů včetně loděnic a velké množství vojenských zařízení včetně celé ruské Baltské flotily. Jaderné zbraně v Kaliningradské oblasti teď pravděpodobně nejsou (to by nám ušetřilo hodně starostí), ale sídlí tam raketová vojska, která mohou jaderné hlavice kdykoli obdržet a namontovat. Nejzápadnější výspa bývalého SSSR a nyní Ruska je po zuby ozbrojená, plná ekologických škod a zničené přírody.
Česká stopa na Baltu
Záminka, která nynější hru s „nárokováním Kaliningradu“ umožnila, je stará téměř osm set let. V Čechách tehdy vládl jeden z nejúspěšnějších, ale také nejtvrdších panovníků, jaké jsme kdy měli. Přemysl II., syn Václava I. a Kunigundy neboli Kunhuty Štaufské, který „pro zahraničí“ používal německé jméno Ottokar, byl druhorozený a vlády se původně ujmout neměl. Když ale předčasně zemřel jeho starší bratr, přidal se čtrnáctiletý princ k povstání šlechty proti panovníkovi a nechal se prohlásit „mladším králem“. Václav I. vzbouřence přemohl a tvrdě potrestal. Syna ne, tomu naopak svěřil vládu nad Moravou a dohodl mu sňatek s dědičkou Rakouska a Štýrska, téměř padesátiletou Markétou Babenberskou. (Dynastické zájmy měly před osobními pocity přednost.)
Z Čech se tím stala evropská velmoc, na chvíli nejsilnější součást Svaté říše římské, z Přemysla Otakara II. jeden z vedoucích panovníků kontinentu. Jeho další politické a válečné aktivity do tohoto vyprávění nepatří. Skončily, jak je dobře známo, roku 1278 na Moravském poli, kde nepadl jen sám „král železný a zlatý“, ale také velmocenské ambice Českého království, a naopak započala fantastická kariéra rodu Habsburků.
Vraťme se ale do padesátých let třináctého století, kdy byl Přemysl Otakar II. na vrcholu sil a hýřil nápady. Jedním z nich bylo přidat se ke křížové výpravě do Pruska. My si pod tímto názvem dnes představíme severní část Německa, ale původními obyvateli Pruska byly baltské kmeny (jeden z nich si říkal Prusové) jazykově příbuzné dnešním Litevcům a Lotyšům. Jejich území se táhlo od Visly po Rižský záliv. Převážně to byli pohané, což dávalo výtečnou záminku k invazím – ve jménu obrácení místních obyvatel na víru, případně jejich vyvraždění a uloupení jejich země, podle toho, jak to zrovna vyšlo.
Ne, že by Prusové byli nevinné oběti. Na své křesťanské sousedy poměrně často útočili, nenávist byla oboustranná. K jejich obětem patřil i někdejší pražský biskup, Vojtěch z rodu Slavníkovců, zavražděný při misijní cestě roku 997. Později byl prohlášen za svatého, je národním světcem Čechů i Poláků a – pozor – je mu zasvěcena kaliningradská katedrála.
Boje s Prusy vedly k tomu, že se na Baltu trvale usadily vojenské církevní řády, zejména Řád německých rytířů. Ozbrojení mniši chránili křesťanské obyvatelstvo, zakládali pevnosti, kolem nich vznikala města, postupně tak budovali vlastní stát. Přemysl Otakar II. se přidal k jejich válečnému tažení v roce 1254. Vojensky jim významně nepomohl, spíš se zdá, že chtěl být viděn z politických důvodů. Svou královskou hodností ale dodal výpravě lesku, takže když křižáci položili základní kámen nového města poblíž vypálené pruské osady, rádi mu dali jméno Königsberg, česky Královec. Řečeno dnešní terminologií, marketingově to bylo výhodné pro ně i pro českého krále.
Tím Přemyslova zásluha, dá-li se o zásluze vůbec mluvit, skončila. Odjel domů a s městem dál nic společného neměl. Pravda, z hlavy ho úplně nepustil. Roku 1267 vytáhl do Pruska znovu. Tentokrát chtěl výpravě velet, protože měl konkrétní politické cíle: dobýt co největší část Polska a Pruska, církevně je podřídit olomoucké arcidiecézi a mocensky Praze. To už nebyl boj s pohany, ale hlavně s křesťany. Proti Přemyslovi se postavily světské i církevní autority – Němci, Poláci, papež – a celý plán musel vzdát.