SYNTAX_TERROR,
ZUULUU: normální personifikace a potřeba najít účel a smysl. Náš mozek tak funguje, hledá známé vzorce, potřebujeme si věci zařadit podle toho, co už známe. V běžném životě to je fajn, urychluje to rozhodování, usnadňuje běžnou denní činnost. Při setkání s novými věcmi to ale je matoucí a někdy vyloženě škodlivé.
U AI tak přisuzujeme úmysl, nálady a někdy i skutečné myšlení, nemáme žádnou zkušenost s tím, že by nějaký automat dokázal tímhle způsobem kombinovat tak obrovský obsah. Je to ale úplně stejná personifikace a fascinace jako v době, kdy se lidé setkali s prvními automatony, které byly sestrojé za účelem nápodoby nějaké lidské činnosti (typicky se jednalo o mechanické loutky v podobě sedících polopostav, které napsaly perem nějaký text na papír, třeba "věštbu" - viz
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/transcoded/1/1a/Cima_automaton.ogv/Cima_automaton.ogv.720p.vp9.webm ). S dnešní zkušeností bychom my už takový automaton za něco s vůlí nepovažovali, ale zatím selháváme u současné AI. Až se stane běžnou součástí civilizace, tak budou tyhle současné výtvory jen úsměvně jednoduché a naivní (přestože se nám to v tuhle chvíli nezdá a jsme fascinováni, jak propracované to je).