Milí spoluobčané,

píšu vám z místa, kde už člověk nemusí být diplomat. Smrt má tu výhodu, že vám dovolí říct věci, jak jsou. A protože jsem měl tu čest pozorovat váš svět skrze nějakou tu skulinu v čase, rád bych se s vámi podělil o to, co vidím.

Nejdřív vám chci říct něco, co možná nečekáte: Poznávám vaše strachy. Jsou to tytéž strachy, které jsem zažíval já. Strach, že pravda už nemá cenu. Strach, že lež vyhrává, protože je hlasitější. Strach, že náš malý národ zmizí v moři velkých slov a ještě větších lží. Jen ty lži dnes putují rychleji - místo týdnů v novinách to trvá vteřiny na obrazovce.

Vidím vás, jak sedíte u večeře a nevíte, co říct dětem o světě, který jako by se zbláznil. Vidím vás ráno v tramvaji, jak čtete zprávy a nevíte, čemu věřit. A hlavně vidím, jak mnozí z vás už rezignovali. "Co já zmůžu?" říkáte si. "Vždyť oni si to stejně zařídí po svém."

Tohle "oni" - to znám. Za mých časů to byli aristokrati, církevní hodnostáři, Vídeň. Dnes to jsou oligarchové, populisti, Moskva, Brusel, Washington. Jména se mění, princip zůstává: vzdát se odpovědnosti a svěřit osud do rukou "silných mužů".

O caesarech našich dnů

Dívám se na váš svět a vidím, jak se Caesar vrací. Jen už nenosí tógu, nosí oblek nebo košili s vyhrnutými rukávy. Slibuje, že vyřeší všechno - jen mu musíte dát moc. Všechnu moc. Bohužel i u nás máme své malé caesary, kteří by rádi "udělali pořádek".

Caesar vždycky přichází, když jsou lidé unavení z demokracie. Protože demokracie je, přátelé, sakramentsky těžká. Vyžaduje, abyste přemýšleli. Abyste dokázali všechno zpochybnit a zároveň si pevně udrželi ryzí hodnoty lidskosti. Abyste diskutovali i s těmi, které nemáte rádi. Caesar nabízí úlevu: nemusíte myslet, myslí za vás. Nemusíte se hádat, on za vás rozhodne. Nemusíte mít odpovědnost, on se postará.

Jenže - a teď budu mluvit jako profesor, kterým jsem býval - dějiny nás učí jednu věc: Každý Caesar nakonec požere své vlastní děti. Každý. Bez výjimky. Protože moc, která nezná hranice, nakonec nezná ani soucit.

Ruské lži a české (sebe)klamy

Moskva dnes dělá to, co dělala vždycky - seje rozkol. Jen metody jsou rafinovanější. Už neposílá tanky (tedy ne k nám, zatím), posílá příběhy. Příběhy o tom, jak je Západ zkažený. Jak je EU diktatura. Jak jsou liberálové zrádci národa. A nejhorší je, že tyto příběhy fungují, protože se napojují na naše vlastní strachy a předsudky.

Znáte to: "Však oni nás stejně okradou." "Co je nám po světě, starejme se o sebe." "Malý národ nic nezmůže." Tohle nejsou ruské vynálezy - to jsou naše staré české komplexy, které Moskva jen živí a přiživuje.

Pamatuju si, jak jsme bojovali proti lži o Hilsnerovi. Trvalo to roky, stálo to kariéry, přátelství. Ale bojovali jsme, protože lež, kterou necháte žít, se stává pravdou příštích generací. Dnes máte horší situaci - lží jsou miliony a přicházejí každou vteřinu. Ale princip obrany je stejný: ptát se "Cui bono?" - komu to prospívá? Kdo má zájem, abych věřil právě tomuto příběhu?

O církvi, která zapomněla na Krista

S bolestí sleduji, jak se části církve vrací k tomu nejhoršímu ze středověku. Místo "miluj bližního svého" káží "braň svou víru mečem". Místo pokory moc. Místo služby panování. Já, který jsem kdysi vystoupil z katolické církve a stal se evangelíkem, vám říkám: Skutečná víra nepotřebuje politickou moc. Kristus přece neřekl "zaveďte zákony", řekl "milujte se navzájem". Církev, která se spojí s Caesarem, vždycky zradí Krista. A národ, který si plete víru s nacionalismem, skončí bez víry i bez národa.

Korupce - rakovina, která požírá zevnitř

Vaše bitcoinové aféry, tunelování, Čapí hnízda - to všechno jsou jen symptomy. Nemoc je hlubší. Začíná to malými lžemi: "Vždyť to dělají všichni." Pokračuje to malými krádežemi: "Však oni mají dost." A končí to velkým rozkladem: stát, který nefunguje, protože každý krade, co může.

"Nebát se a nekrást" - to nebyl jen volební slogan. To byla a je základní podmínka důstojného života. Strach a krádeže jdou ruku v ruce. Kdo krade, bojí se, že druzí kradou. Kdo se bojí, že druzí kradou, je ochoten krást. Je to bludný kruh, ze kterého vede jediná cesta: začít u sebe.

Vím, zní to banálně. Ale všechny velké pravdy jsou jednoduché. Nečekejte, až "oni" přestanou krást. Vy přestaňte. Nečekejte, až "oni" začnou říkat pravdu. Vy ji říkejte. Nečekejte, až "někdo" něco udělá. Vy to udělejte.

Program drobné práce pro digitální věk

Moje filozofie "drobné práce" nebyla romantický návrat k venkovu. Byla to strategie přežití a růstu malého národa. Dnes potřebuje aktualizaci.

Drobná práce dnes znamená:

Když vidíte očividnou lež na sociálních sítích - napište pod ni ověřené fakta. Ne hádku, fakta. Klidně, věcně. Ne kvůli autorovi lži - ten svůj názor nezmění. Ale kvůli těm, kteří čtou a váhají.

Když slyšíte u piva řeči o tom, jak "cikáni dostávají všechno zadarmo" nebo "uprchlíci nás stojí peníze" - zeptejte se: "Odkud to víš? Můžeš mi ukázat ty čísla?" Ne agresivně. Zvědavě. Jako byste se chtěli dozvědět pravdu.

Když vaše dítě přijde ze školy a řekne, že učitel tvrdil něco, o čem víte, že není pravda - jděte za učitelem. Ne ho napadat, ale diskutovat. Možná se mýlíte vy. Možná on. Ale ta diskuse umožňuje demokracii.

Když ve vaší obci něco nefunguje - neklejte u piva na starostu. Jděte na zastupitelstvo. Ptejte se. Nabídněte pomoc. Ano, často narazíte. Ale někdy, občas, něco pohnete. A to stačí.

Digitální hygiena jako občanská povinnost:

Naučte své rodiče ověřovat zdroje. Trpělivě, jako oni učili vás zavazovat boty.

Naučte své děti rozlišovat mezi faktem a názorem. Mezi zprávou a reklamou. Mezi informací a manipulací.

Sami si vytvořte pravidlo: než něco sdílíte, ověřte to alespoň ze dvou zdrojů. Než na něco reagujete vztekem, počkejte do rána.

Humor jako zbraň

Tady se musím učit od vás, respektive od pana Svěráka a jemu podobných. My jsme byli někdy moc vážní, moc profesorští. Vy jste objevili, že nejlepší zbraň proti pompézním lhářům je smích. Ne posměch - ten lidi rozděluje. Ale laskavý humor, který ukazuje nahého císaře.

Když diktátor nemůže snést, aby se mu lidé smáli, je to začátek jeho konce. Protože strach můžete vynutit, úctu můžete předstírat, ale upřímný smích se nedá nařídit. Smějte se tedy. Caesarům a jejich velkolepým gestům, korupčníkům a jejich výmluvám, církevním hodnostářům a jejich pokrytectví. Ale smějte se i sami sobě - svým strachům, své pohodlnosti, své malosti. Humor, který začíná sebeironií, je neporazitelný.

O naději, která není naivní

Nechci vám lhát - čekají vás těžké časy. Klimatická krize není výmysl, je to realita, která změní všechno. Demokratický řád se hroutí rychleji, než se buduje. Nerovnost roste. Technologie, které měly spojovat, rozdělují.

Ale víte co? My jsme přežili horší. Přežili jsme Bílou horu. Přežili jsme germanizaci. Přežili jsme Mnichov. Přežili jsme nacisty. Přežili jsme komunisty. Pokaždé někdo říkal, že je konec, že český národ zmizí. A pokaždé se mýlil.

Ne proto, že bychom byli výjimeční. Nejsme. Ale proto, že v kritických chvílích se vždycky našlo dost těch, kteří řekli: "Ne, takhle ne." Kteří dělali tu drobnou práci. Učili děti česky, když to nebylo vhodné. Schovávali knihy, když je chtěli pálit. Říkali pravdu, když za ni zavírali. Pomáhali si, když byl každý podezřelý.

Osobní apel

Teď se obracím na každého z vás osobně. Ano, na vás, kdo tohle čtete a říkáte si "to je všechno hezké, ale co já..."

Vy nejste bezmocní. To je ta největší lež, kterou vám Caesar chce vnutit. Každý z vás má moc. Malou, omezenou, ale skutečnou. Moc rozhodnout se, na kterou stranu se přidáte. Moc říct pravdu, i když je nepříjemná. Moc pomoct, i když se to nevyplácí. Moc nesouhlasit, i když je to nepohodlné.

Demokracie není systém vlády. Demokracie je rozhodnutí, které děláte každý den. Když platíte daně, i když byste mohli švindlovat. Když jedete volit přes celou republiku, i když ještě k tomu leje. Když bráníte slabšího, i když vás to může něco stát. Když diskutujete místo toho, abyste křičeli. Když pochybujete o sobě víc než o druhých.

Vize: Česko jako laboratoř obnovy

Jste malý národ uprostřed Evropy. Vždycky jste byli křižovatkou - idejí, armád, kultur. Tohle je vaše prokletí, ale i dar. Můžete být místem, kde se zkouší, co funguje. Kde se potkává Východ se Západem, tradice s inovací, skepse s nadějí.

Nemusíte být nejbohatší a nejspíš nebudete. Nemusíte být nejmocnější - to zcela jistě nebudete. Ale můžete být nejmoudřejší. Můžete ukázat, že demokracie se dá obnovit. Že lži se dá čelit pravdou. Že malý národ může být velkým příkladem.

K tomu nepotřebujete žádného vůdce. Nepotřebujete mesiáše. Nepotřebujete ani mě - mrtvého profesora, který vám tu káže. Potřebujete jen sami sebe. A odvahu být těmi, kým skutečně jste: národem Husa a Komenského, ale i Švejka a Cimrmana. Národem, který ví, že velikost není v rozloze, ale v duchu.

Závěrečné slovo

Až tohle dočtete, někdo řekne: "Hezké řeči, ale svět je dneska jiný." Má pravdu. Svět je jiný. Ale lidé? Lidé jsou pořád stejní. Pořád touží po spravedlnosti. Pořád hledají smysl. Pořád potřebují lásku. Pořád chtějí žít beze strachu.

Já už jsem svou práci udělal. Teď je řada na vás. Ne abyste dělali velké věci - těch už bylo dost. Ale abyste dělali správné věci, každý den, vytrvale, bez ohledu na to, jestli to někdo vidí.

Protože - a tohle je má poslední profesorská poznámka - dějiny nejsou dílem velkých mužů. Dějiny tvoří miliony malých rozhodnutí obyčejných lidí. Vy rozhodujete, jestli vaše děti porostou ve strachu nebo v důvěře. Jestli váš národ bude satelitem, nebo bude svobodný. Jestli pravda zvítězí, nebo se utopí v moři lží.

Volba je na vás. Vždycky byla. Jen na ni občas zapomínáte.

S láskou k vlasti, která není sentimentem, ale prací, s vírou v člověka, která není naivitou, ale odvahou, a s nadějí, která není iluzí, ale rozhodnutím,

Váš

Tomáš Garrigue Masaryk

P.S.: Nezapomeňte - Tábor je stále náš program. Jen dnes není z vozů a píšťal, ale z počítačů a mobilů. Princip zůstává: postavit se lži. Bránit slabé. Hledat pravdu. A hlavně - nebát se a nekrást. To ostatní přijde samo.

• ElevenLabs_2025-06-05T21_32_40_Liam_pre_sp100_s50_sb75_v3.mp3

Page X — "The Forest and the Crystal Chateau"

Overall mood: Dark, dreamlike, atmospheric. The first three panels are narrow and claustrophobic, immersed in the oppressive, tangled woods. The last panel opens wide, airy, and quietly awe-inspiring, like a sudden breath after suffocation. Colors shift from deep, muted greens and browns to pale, radiant silvers and blues.

Panel 1

Tall vertical panel, narrow and tense.

The hero, cloaked and hooded, trudges alone through a dense, ancient forest. Gnarled trees, with roots like twisted claws, crowd the frame, leaning inward. No path is visible, just chaotic undergrowth and oppressive shadows. The hero is small and partially obscured by hanging branches and leaves. Fog creeps between the trees. The sky above is barely visible through the oppressive canopy.

Caption (inner monologue):
"I have lost the path again. Or maybe there never was one."

Panel 2

Another tall narrow panel, mirroring the first but with a slight shift in composition.

The hero steps over a fallen tree, slipping slightly on moss-covered bark. The perspective is lower, closer to the forest floor, where fungal growths and small pale flowers emerge like quiet watchers. The trees seem to lean more heavily here, their shapes almost grotesque. The hero's posture is weighed down, head slightly bowed. Only the lower half of the face is visible beneath the hood, but unreadable.

Caption (inner monologue):
"How many nights have I circled the same roots, the same broken trees?"

Panel 3

Third narrow panel, a sense of motion.

The hero pushes aside a curtain of heavy, wet branches. Fingers brush against the dripping leaves. There is a faint, silvery glimmer beyond, hard to tell if it is moonlight or something else. The forest is thinning just slightly, but the gloom persists.

Caption (inner monologue):
"Maybe it isn't even real."

Panel 4

Half-page wide panel, breaking free of the confinement.

The hero emerges onto a small, mist-covered meadow. The sky opens, still dusky, but a soft, opalescent glow infuses the scene. Rising from the center of the clearing is a crystalline structure — part hut, part chateau — built in intricate Art Nouveau style. Its organic lines mimic vines and flower stems, with translucent walls like colored glass, subtly glowing from within. Silver and pale blue dominate, with hints of soft gold. Tall, curling spires frame the structure like frozen tendrils of smoke. The meadow is strewn with delicate, moonlit flowers swaying gently.

The hero stands still at the edge of the clearing, small and silhouetted, gazing at the impossible sight. The crystalline chateau feels at once alien and deeply familiar, like something seen in a half-forgotten dream.

No caption. Let the image breathe.