Po dvaceti minutách děsného hluku, při kterém jsem nadskakovala nejen já, ale i slečna naproti, která se pokoušela číst zápisky v sešitě, jsem nahlédla do vedlejšího kupé, šestici chlapců kolem 15 bez přípravy a bez zakoktání řekla: „Dobrý den, pánové, omlouvám se, že ruším vaši zábavu, ale vedle sedí slečna, která se pokouší učit, a vaše hlasitá hudba, křik a bušení do stěn kupé ji ruší i přes obrovská sluchátka, co má na hlavě, a s ní tam sedím já, autista s post-traumatickou stresovou poruchou, a tak jsem chtěla navrhnout kompromis, protože jestli vy dokážete být během této cesty tolerovatelní, my rozhodně zvládneme být tolerantní, takže bychom mohli být všichni v pohodě,“ a kluci řekli: „Jasně, není problém.“ A fakt není – a když se občas přece jenom ozve větší hluk, se slečnou naproti se na sebe jenom usmějeme.