Přišel Jackyll, lehnul si do nohou postele a zadními tlapkami se mi opřel o chodidla. Tak tu tak ležíme a já jsem si vzpomněla na tu Todejovu větu za Lihovarem – Teď jsme spojeni očima. Byla to pro mě jedna z nejsilnějších forem mezilidského kontaktu. To setkání napříč časem. Stín pohledu v míjení.
Nevím, kde je Todej dneska, ale Jack je tady a hřeje. Teď jsme spojeni nohama.