A vlastně nemusela ani nic udělat... ani hnout prstem, stačilo, aby to nechala, jak to bylo... nemusela se snažit, nemusela nic ... tak to má být... a potom, se hrozně krásně podívala, sklopila oči a ještě jednou to zopakovala. A mne to, opět, jako vždy, potěšilo: Řekla, že se omlouvá, že je jí to moc líto, že se to prostě stalo, že si to neuvědomila, že o tom bude, příště více přemýšlet a že se určitě pokusí, aby to napravila a zamezila opakování.