Máma na poslední chvíli potřebovala stihnout vlak na druhým konci Prahy, šlo o vteřiny a já zrovna seděla u compu. Takže jsem na třech monitorech hledala nejrychlejší trasu, kontrolovala jsem údaje a průběžně jí posílala instrukce, do kolikátýho vagónu metra se má nejlépe vrhnout, aby ty další schody na přestup měla nejblíž, hlídala jsem vteřiny zpoždění přípojů, propočítávala, zda počet přestupních schodů je za daný čas stihnutelný, zařizovala jízdenky, zbrocena potem (za kterej, pravda, asi může aktuální horečka) jsem netrpělivě proklikávala, jestli už bylo zveřejněno příslušné nástupiště a zároveň příjezd vlaku sledovala na živé kameře, abych mohla zařídit místenku nejblíže příklusové trase, aby se maminka šipkou mohla vnořit do potenciálně již-odjíždějícího vlaku a bez hledání se zhroutit na své sedadlo... A připadala jsem si jako takovej ten nerdy back-office koordinátor tajnejch agentů na misi, a vymejšlela jí do toho alternativní identitu korejské pašeračky a posílala jí rady, kterym výlezem z metra se nejlépe vyhne číhajícímu Stavro Blofeldovi. A přesně takovouhle píčovinu a měřitelnej pocit užitečnosti (vlak stihla!) jsem tenhletejden strašně potřebovala:))
A zrovna koukám, že live slow TV trainspotting pražského hlaváku (kterej je v provozu od dubna 2024!!) aktuálně sleduje devatenáct lidí, a to mi teda taky přijde ultra roztomilý:))