Po dvou týdnech na daleké pastvině Ax odvezl V., se kterou jsem tu byla většinu času sama a už jsem z ní šílela, při odjezdu se potkali s kurýrem od rohliku, takže jsem se s nimi rozloučila a hned si na oslavu otevřela zmrzlinu (perfektní načasování) a pustila si The Orville… a teď tu místo toho sedím a brečím, protože se mi po V. stýská. Mám z toho radost. Třeba nejsem monstrum. Ne úplně.