Den vždy zahajuju studenou sprchou na zahradě. Trasa ke sprše vede pod šňůrami na prádlo. V jejich rohu se zabydlel autistický pavouk: pavučinu přes noc utká vždycky přesně tam, kudy musím procházet, načež já mu ji vždy s povzdechem sundám (klackem), páč tady to fakt nejde směrovat ke kompromisu, já jinudy jít nemůžu. Sundám ji celou, protože vím, že dostavba je pro něj snadnější než novostavba. Ovšem další ráno je pavučina opět na stejném místě. Toho máísta se on prostě nevzdá. Tohle hrajeme už povážlivě dlouho - a mne pobavilo zjištění, že s rostoucí pavoukovou vytrvalostí ve mně vzrůstá pocit viny. Což mi připomnělo půvabný termín mého výcvikového terapeta Honzy Šikla EMPATOPATOLOGIE. Inu, co nadělám. (a jestli nastane den, kdy pod tou pavučinou ráno budu podlejzat v předklonu, tak mne snad manžel neuvidí. Nemusím mu přidělávat starosti o své duševní zdraví, že jo).