TUILE: Nejspíš ne, to jsem ještě netušil že ta zpropadená věc existuje a kolik mi nadělá problémů. na druhou stranu, určit jeho výskyt v čase a prostoru s nějakou rozumnou jistotou je .. poněkud obtížný.
Dosrkne studený zbytek druhé kávy, kterou mu před tím beze slova Sabriel podala. Položí pulitr na bar, na chvíli se zasekne. Pak znovu osloví Sabriel: Teď je pryč, ale kdyby se tu za týden - nebo kdykoli jindy - zase objevil, platí co jsem říkal o zapalovaní, ano ?
Volným krokem odejde ke dveřím na ulici. Otevře dveře, a v tu chvili se nahrne do vchodu dým, pach spáleného střelného prachu, nafty, promísený s podivným nasládlým zápachem, doprovázený zvukem intenzivní střelby, výbuchů, nesrozumitelným lidským řevem a podbarveným houpavým zvukem sirény. Zhluboka se nadechne, vykročí ven a zabouchne za sebou dveře. V tu chvíli zavládne v baru opět ticho, jen směska pachů dosvedčuje že se to přítomným nezdálo.
Po několika vteřinách zaujatého sledování dveří si Sabriel urovná župan a vydá se ke dveřím. Dveře napřed opatrně pootevře na slabou škvírku, pak víc a víc. Do baru dopadnou zlatavé sluneční paprsky, Sabriel chvíli mžouřá, oslněna po té co její oči přivykly konejšivému přítmí baru. Chvíli sleduje co je z ulice přes schodiště vidět. Venku je dokonale klidné nedělní odpoledne, na tohle roční období vcelku teplé. Ticho a klid, jen zdáli vítr nese zvuk klapotu konškých kopyt o dlažbu. Nechá ještě chvíli dveře dokořán, aby vyvětrala ven to co předtím dveřmi přišlo. Přitom jí cosi malého usedne na obličej, pokusí se to setřít rukou a zjistí že to byla vznášející se saze když si ji po obličeji rozmázne. Sazi otře z tváře papírovým kapesníkem, zavře dveře, pokrčí rameny, odejde ke krbu sednout si do křesla. Usadí se a kapesník hodí do ohně. Ten místo aby spořádaně shořel zmizí s hlasitým "puf" v kouli zelenooranžového ohně. Sabriel to ale nijak nevyvede z míry, v klidu si hodí nohy na podnožku, a na chvíli zavře oči aby si mohla vychutnat odpolední klid.