FOOTFAN:
Tuhle otázku jsem si pokládal kdysi v pravěku taky.
Pak jsem jednou onedát vyrazil na výstavu hyper-realismu do Vídně (a taky přečetl jednu velmi nudnou knížku od Taschenu) a došel jsem k následujícímu názoru:
Podobně jako u minimalismu se autorka/autor snaží jaksi odprostit od projevu vlastního ega/rukopisu na díle.
To se ale nikdy nepovede. Zvolená technika to zkrátka nedovoluje. Vyniká tak nedokonalost, která je ve výsledku projevem právě tak subjektivní, unikátní/vlastní pouze své autorce/autorovi, že pouto které si skrze ní navazuju je pro mě opravdu výjmečné.
Zároveň mě na tom baví ten holý fakt, že obsah je vůči formě potlačen až na samotný okraj existence, což vytváří příjemný kontrast vůči performatiním dílům, které se v naší době těší obří oblibě a nebo taky fotografii (kde zručnost je tak nějak automaticky očekávána a je tedy vedlejší). Mě, jako mladíkovi to tehdy celkem utvářelo nějaké povědomí o věčném dialogu obsah/forma.
Je ale hodně důležité tyhle obrazy vidět naživo.
Z fotky to kouzlo nikdy nefunguje.