Do Vánoc sice daleko... :-)
Štědrý den. Člověk si zavzpomíná na to, jak je prožíval jako dítě. Pro mne osobně jsou Vánoce navždy spojené s pravidelnou rodinnou vánoční etudou zdobení vánočního stromečku. Přesněji nandáváním žároviček.
Důležitá poznámka. Většina z vás moje rodiče nezná, aby tedy byl zážitek při čtení co nejautentičtější, doporučuji si mého otce představit jako tatínka z Chalupy u lesa, tak jak jej stvárnil Zdeněk Svěrák. Matce je nejblíže asi Daniela Kolárová v Kulovém blesku.
Štědrý den, dopoledne. 3+1 v panelákovém bytě na okraji Hodonína kousek od lesa. Zatím vše probíhá zdárně. Matka s babičkou vaří v kuchyni. Dědeček si v ústranní v obyváku, kde již stojí vyřezávaný betlém, čte. V dětském pokoji já, sestra a otec zdobíme stromeček. Zbývá ho už jen osázet žárovičkami. Otec sahá po krabici, kde jsou žárovičky uskladněny.
To bývá každoročně bod zlomu.
Otec totiž VŽDY do krabice sáhne neomylně tak, že místo toho, aby je z krabice vytáhl takovým způsobem, aby udržel jejich pěkné složení za sebou, tak je dokonale pomotá.
Otec: Který debil to tam minulý rok skládal tak, že to celé zamotal?
Samozřejmě to vždy skládal otec, protože všichni věděli, že pokud to budou skládat oni, omlátí jim to o to víc o hlavu.
Otec: Já se vám na ty zasrané žárovičky a celý stromeček můžu vysrat.
Matka z kuchyně: Františku, uklidni se. Vždyť jsou Vánoce.
Otec (zabondážovaný v žárovičkách): Na ty se vám můžu taky vysrat. Když si tak chytrá Maruško, tak si to pojď rozplést.
Matka z kuchyně: Nic rozplétat nepůjdu, zaplétám vánočky.
Otec: Kašlu na to děti, tento rok na stromečku žádné žárovičky nebudou.
Sestra začíná plakat.
Matka z kuchyně: Klárinko neplač, on to Janík z tatínka zase rozplete a budeme mít pěkný stromeček i s žárovičkami. Tak jako každý rok.
Sestra už jen popotahuje.
Otec na mne: Tak se ukaž, když si to do té krabice tak blbě narval, jak mne teď z toho vymotáš.
Sestra stále popotahuje.
Já se snažím z toho otce vymotat.
Přináším si židli. Otec měří přes dva metry.
Sestra stále popotahuje.
Otec na mne : Kdybys to před rokem lépe složil při odstrojování stromečku, mohli jsme si tohle celé odpustit.
Já: Ale vždyť to vždy uklízíš schválně ty...
Otec se mi snaží dát pohlavek, ale žárovičková bondáž mu v tom zabrání. Moje snaha o rozmotání, která již trvá tak půl hodiny přichází vniveč a jsme opět na začátku.
Sestra začíná opět brečet.
Matka z kuchyně: Klárinko nebreč. V nejhorším tatínka postavíme hned vedle stromečku. I to bude pěkné.
Otec: Mařenko, laskavě nebuď ironická. Tobě se to povídá, když se každý rok schováš v kuchyni a celé zasrané žárovičky jsou každý rok jen na mně.
Dál stojím na židli a otce rozplétám.
Matka z kuchyně: Tak já se schovám v kuchyni? To jako myslíš, že mne baví celý Štědrý den prakticky strávit jen tady v kuchyni. Co asi myslíš, že tady dělám... Víš vůbec ty, že za celé ty roky jsem asi jedinou v téhle republice co nikdy neviděla Mrazíka? A víš proč? Protože ho dávají na Štedrý den dopoledne a to já, každý rok, už od rána tady peču vánočky, připravuji bramborový salát a věnuji si dalším věcem, na kterých si ty potom pochutnáš. A ty nejsi schopen nandat na ten stromeček ani ty pitomé žárovičky.
Otec: Maruška laskavě napřeháněj. Mám ti to přijít vysvětlit?
Následuje marný otcův pokus udělat krok směrem ke kuchyni. Bondáž mu v tom opět zabrání nicméně se mu podaří mne srazit ze židle.
Spadnu na sestru.
Sestra opět začíná brečet...