Na parkovišti nasedáme do zářivě růžového Tesla karavanu s nápisem www.asistencnipsi.cz.
Karavan se samozřejmě umí řídit sám.
Jsou tam vestavěná 4 lůžka na spaní, sprcha, záchod a lednice plná jídla.

Uffff, oddychám si konečně a svalím se na pohodlný gauč ve spodním patře, otevírám vodku, kterou jsem našel v lednici a piju ji přímo z láhve.

Jak je vůbec možné že má ten pán, tedy pan František jak jsme se dozvěděli později, slepeckého psa, když nás vidí?
Aha, má speciální Google brýle nejnovějšího modelu spojené bluetooth s naslouchátkem, takže mu brýle de facto diktují co vidí.

Jana toho chlapa profesionálně propleskla. Mátožně se probere a hned chladně povidá,
“To sem rád, chlapi, že vás vidim.
Ljůdvo, jsem tvůj otec”.
S Luďanem na něj fascinovaně zíráme. Ten pán musel fakt dostat silnou ránu do hlavy, že valí takový nesmysly. I když, co když?
Jana neváhá, mocným chvatem naloží chlapa Luďovi na klín, já beru za vodítko jeho věrného pomocníka a zapřahám ho jako tažného koně. Ehmm, psa. Ve zmatku a tmě (záložní generátory ještě nenaskočily) má z nás stejně nejlepší ahnung, kudy kam. A už si to svištíme chodbami nemocnice k vytoužené svobodě.

...zoufalý štěkot, který se ozval z chodby vpravo mne zastavil. Hlasitě jsem zavolal na Janu, která se otočila a nechápavě na mne hleděla. To už jsem však utíkal i s Ludvíkem na vozíku chodbou ze které se štěkot ozýval. Na konci chodby byla ordinace, v ní ležel na zemi slepec v bezvědomí a u něj asistenční pes, který nás svým štěkotem přilákal. Nevěděl jsem co dělat dřív. Jana, která přiběhla vteřinku po mně, mne odstrčila a sklonila se nad ležícím mužem.

Úplně bych zapomněl zmínit, že se
často psychicky uklidňuji nekonečným výběrem nového pejska, kterého plánuji možná, opravdu jen možná na jaře.
Občas prolejzám webovky útulků, občas studuju charakteristiky jednotlivých nových a nových ras.
Za pár měsíců budu pravděpodobně moct pořádat kynologické přednášky.
To jen tak na okraj, ne že by mi to v této prekérní situaci jakkoliv pomohlo. I když možná ...

Ta chvilka tmy mi dala jasné prozření, co dělat. Z chodby jsem přivlekl vozík a pokusil se na něj Ludvu dostat. Jana, která viděla mé snažení mne odstrčila a zkušeným profesionálním pohybem Ludíka přesunula. Zabalila jej do deky a již ve dveřích na mne křikla - pojeďte za mnou!
Zabral jsem za madla vozíku a pospíchal za Janou, prodírající se mezi pacienty, lékaři i sestřičkami vyplašenými vodou stříkající ze zhášecího systému v mizerném světle nouzového osvětlení.

A v tom náhle udeřil hrom a vypadly pojistky .

,,Ludvo honem, musíme jít. Potřebuji abys mi pomohl vypátrat moje předky. Jano, nečum tak hloupě a pojď taky. Máme málo času."

... utéct do bezpeční.
Tedy pokud se mi Janu podaří přesvědčit, že nejsem šílenec a Ludva je zde skutečně v nebezpečí.
Přistoupil jsem k posteli vedle níž stála s prázdnou injekční stříkačkou v rozklepané ruce Jana. V tom Ludva malátně pohnul rukou.

Vůbec jsem nevěděl co mám dělat, takže jsem spustil požární poplach.
Všude nastal chaos, lidé zmateně začali pobíhat po chodbách a v pokoji začaly naplno stříkat požární hasiče ze stropu.
Enrico se zatvářil na minutu zmateně a to mi dalo dostatek času na to, abych ho omráčil kapesním paralyzérem, který vždy nosím preventivně u sebe spolu s pepřákem.
No a teď jsme s Ludvou a Janou konečně mohli ...

... více než 1500 kilometrů bylo pro mého Formana poměrně velké sousto.
Navíc jsem během doby strávené prakticky osamotě v klidu Pripjaťských lesů odvykl ruchu civilizace a tak mne pokusy o trapný small talk na benzínových stanicích a státních hranicích neúnosně iritovaly.

,,Zase ten šílený Enrico, strašně mě štve. A Jano, Janičko, co tady proboha děláte?" Řekl jsem já.

Dostavit se do nemocnice na místo včas až z dalekého Pripjati bylo velmi komplikované, protože ...

Ještě než objasníme, jak to s Ludvou a Janou dopadlo v nemocnici Svatých, tak abychom pochopili celý Ludvův příběh, je nutné se vrátit do roku 1994 a vysvětlit, proč Ludva používá skrytou identitu a má pasy vydané v nekolika zemích světa.

pozdní říjen, 1994, Monte Carlo

Toho večera se Ludva, český tajný agent, vydal v Monte Carlu na večírek pod záminkou sledování obávaného mafiána Enrica Bezlučiho. Enrico slavil narozeniny ve velkém stylu a Ludva věděl, že tento večer skrývá něco víc než jen oslavu – mělo dojít k tajné dohodě o zbraních.

Všechno šlo podle plánu, dokud se situace nezvrtla. Znenadání vypukla přestřelka. Ludva se kryl za sloupem, když na něj namířil Enricův opilý bratr Alfredo. Nebylo čas váhat – Ludva ho zastřelil jednou přesnou ranou.

Enrico spatřil svého mrtvého bratra a s krutostí v očích přísahal Ludvovi smrt. Agent jen tak tak utekl do přístavu, kulky mu hvízdaly kolem uší. Věděl, že tahle noc přežitím nekončí – Enrico ho bude pronásledovat, dokud ho nezabije.

Od té doby je Ludva na útěku, protože zavšivený lidský faktor: někdo jej od té doby nahlásil již několikrát a musel to být někdo uvnitř české kontrarozvědky, proto ani doma nemá Ludva klid.

Ludvův cardiograf a tlukot Janina srdce stal téměř synchronním.

POZNÁMKA: Pokud nějaký příspěvek naruší logiku příběhu bez možnosti nějak navázat, bez ohledu na předchozí fakta, zkrátka
zcela příběh vykolejí, přijedu já, zvědavý invalida a ten příběh nahodím pomocí DELETE zase na koleje.

…tenhle chlap stoji za hřích!

Nicméně rozkaz zněl jasně..