Běžím rychle ven za ní. Na podlaze té místnosti jsem nalezl klíč od auta a tak mám v plánu zkoušet venku ke kterému patří a potom nasednout i s Pájkou a jet na nekonečně dlouhej výlet na jih Evropy.

Bohužel jak se ale dalo čekat - úchyl běží za námi.

Tmu a ticho přerušily hvězdičky.
To jak jsem se držkou odrazil od podlahy.
Otevřel jsem oči a viděl Úchyla, jak drží Pájku za punčochy, ale ta už stejně skoro celá visí z malého okénka ven. Z posledních sil se zvedám na nohy, beru do ruky kovový kbelík, rozmáchnu se a vší silou jebnu našeho nezvaného hosta po hlavě.
Zazvonilo to jako na kostele.
Úchyl pouští punčochy a Pájka vypadne z okna. Není to vysoko. Vyzouvá Jarmilky, aby mohla sundat svlečené punčochy z kotníku a utíkat bosá v mokré trávě k hlavnímu vchodu našeho ústavu.
Mezitím se na mě náš nový kamarád otáčí s krvavým flekem na spánku.

Rychle jsem kouknul jestli Pájka fakt zdrhá a byl jsem docela překvapenej, že už se sápe do okna.
Šikovná holka, pomyslel jsem si a s jistým pocitem triumfu jsem se podíval zpět na Úchyla. Naše oči se střetli,
přísahal bych, že jsem v těch očích zahlídnul uspokojení!
Pak se naráz stalo několik věcí.
Úchylova pravačka kmitla směrem k Pájce a levačka přerazila násadu od mopu.
Ve stejnej moment, kdy jsem zjistil, že padám hubou k zemi, Pájka hrozně vyjekla.
Ani jsem se nesnažil podívat co se stalo, protože mou pozornost upoutala Úchylova pravačka,
která se neúprosně řítila vstříc mému obličeji.
Tma a ticho.

Přesunul se mezi nás a dveře, aby nám zabránil v úniku.
"Buďte v klidu a dopadne to pro všechny dobře" zasípal.
Úchyl se nepřibližoval, jen se uvelebil zády opřený o dveře.
V mžiku jsem obhlédnul kamrlík a hledal cestu úniku. Za námi bylo nevelké okno. Mohlo by se jím protáhnout dítě... no snad štíhlá holka.... Za pokus to stojí.
Pošeptal jsem Pájce, ať se připraví na únik oknem... "Na nic pak nečekej a utíkej k hlavnímu vchodu, musíš zalarmovat ty policajty". Z mne neznámého důvodu neodporovala a jen kývla.
Pomalu couvala k oknu, povedlo se jí jej otevřít. Závan čerstvého vzduchu probrala pana Úchyla, jak jsem jej v duchu pojmenoval a ten se bleskurychle zvedl se slovy: "To by nešl..." zbytek utichl v hlubokém syknutí. To asi díky násadě od mopu, kterou jsem mu vší silou vrazil do břicha.
"Utíkej!" volal jsem na Pájku opírajíc se o násadu mopu vší silou a vahou.

Byl to ten hledanej úchylák. Bůhví proč se schoval zrovna tady.

Nejdřív jsem si myslel, že se mi to zdá. Ten chlap vypadal jako výtvor noční můry, co si vzala dovolenou ve stokách.

Měl dlouhý, šedý kabát, který kdysi býval černý, ale teď vypadal, jako by v něm přežil požár i pohřeb. Vlasy měl slepené potem nebo tukem – těžko říct – a visely mu kolem obličeje jako ohořelé liány.
Jedno víčko mu cukalo, druhé skoro vůbec nemrkávalo. Zornice měl tak úzké, že připomínaly tečky propisky na zmačkaném papíře.

Když promluvil, jeho hlas skutečně zněl jako death metalový zpěv hadího boha – hluboký, syčivý, přitom rozvibrovaný, jakoby každé slovo musel vyplivnout přes vrstvu prachu a zubního kamene.
Jen stál, dýchal a z jeho pusy vycházel zápach po zkaženém mléku a kovu.

Položil jsem ukazovák na ty její našpulený rtíky a pak jsem pomalu sjel přes bradu a krk až mezi prsa.
Jasně jsem viděl, jak se jí zježili chloupky a začala rychle dýchat.
Podíval jsem se jí do očí, zornice měla roztažené, jako kdyby šla na operaci rohovky.
Říkám si: ta je ale rozjetá..
Chtěl jsem na ní vrhnout ale v ten moment mi došlo, že se nekouká na mě, ale někam za mě.

"Omlouvám se, že ruším" ozve se za mnou hlas, který zní jako když had zpívá death metal.

Najednou jako blesk z čistého nebe jsem zase dříve jednal, než myslel.
Popadl jsem Pájku za ruku a se slovy "pojď se ulejt" ji táhnul na opačnou stranu od davu houstnoucího u dveří ředitelny. Vůbec se nebránila a pořád s rozesmátým obličejem mne následoval.
Nevěděl jsem vlastně ani, co chci a kam ji táhnu, ale chtěl jsem s ní být chvilku o samotě.
Na druhém konci chodby byly prostory dílen "tam ne, tam může kdokoli vejít" vyvstalo mi na mysli. Odbočil jsem tedy naproti do údržbářského kamrlíku.
Zabouchl jsem za námi dveře a opřel Pájku o zeď. "Co teď bude, tygře?", zeptala se přerývavým hlasem. V okamžení jsem pevně sevřel její ramena a políbil ji. Krev se mi vařila vzrušením a její ruce mi okamžitě strhly triko.

Psovod prošel celou chodbou, cestou nechával psa očuchávat dveře a lidi co tam postávali až došel na konec chodby.
Tam se pes najednou otočil jako by zavětřil a s čumákem nahoru s vrátil k posledním dveřím.
Koukli jsme na sebe, jakože cože? a pes se rozstěkal.
To už Pájka jen stěží zadržovala smích. Koukám na ní jako blázen a pak šeptám:" co je?!"
"tam je ředitelna" odpoví a kašlem zakrývá smích.

Venku se déšť změnil v běsnící bouři, provazce vody bičovaly okna, blesk prořízl oblohu a ozářil nepřiřozeně vzteky zkřivenou tvář brutálního policajta.
Celá scéna měla nádech noir filmu.

Zkoprnělí chovanci se seřadili do jedné řady a poslušně diktovali své nacionále. Poslušně jsem vyblekotal i své datum narození, celé jméno a důvod umístění v tomto ústavu. Ten byl prostý, zmlátil jsem jednoho hajzla tak, že už se nikdy nepostaví.

Prošel jsem na chodbu vedoucí z jídelny, kde jsme čekali na další vývoj. Mezitím psovodi procházeli jednotlivé pokoje. Fred, můj spolubydlící se začal klepat: "Jestli najdou tu dobrotu schovanou v noze postele, jsem tu až do osmnácti!" Jeho strach byl doslova cítit. K pachu potu se přidal nepříjemný odér nervozitou způsobeného bzdění.

Psovod však vyšel z našeho pokoje a pokračoval dál. Že by to přecijen nebylo normální šťára a nehledali drogy, ale zmiňovaného trestance?

TICHO !
Ozve se jídelnou řmoucí hlas policisty s psovodem v zádech.
Teď prohledáme celou ubikaci a chci slyšet všechna jména zdejších osob obývajících tento ústav včetně personálu. Chci slyšet den, měsíc i rok narození každého z Vás !

Ticho by se dalo krájet, špendlík bys slyšet spadnou na zem..

Najednou vedle mě Milan zakašal.
V tu ránu k němu velitel přiběhl a srazil ho na zem.
"Má někdo z Vás zmrdů pocit, že si ze mě může dělat prdel?!"
Zařval
I pájce z druhé strany ustrnul úsměv na tváři a jen tak stála v pozoru.kdyby jen věděla jak moc mě vzrušuje. Naše Pavlínka. Kozy tak akorát do ruky. Ta krásná kulatá prdel. Ty její rty tak akorát na políbení.skoda jen, že ten náš blbej pasťák má rozdělené pokoje.

Pájka, která stojí vedle mě, se nadechne a s úsměvem říká: "Pan ředitel by měl bejt u sebe"
Po dvou vteřinách absolutního ticha vybuchne celá jídelna i s kuchařkama smíchem.

Čekáme v šedivé jídelně. Tedy kdysi byla bílá, ale leta výparů z mastných šlichet udělala své.
Klokot hovoru, výkřiků, smíchu a hlavně nadávek náhle utnul ostrý, nevídaně silný hlas vysokého muže v uniformě, který stál před výdejním okénkém.
"TICHO!"
"Poslouchejte vy malí grázlové! Opakovat to vážně nebudu. Je mi vlastně úplně jedno jestli tu některý z vás zařve nebo ne, ale jelikož je šéf hotový lidumil, budu vás varovat.
Ukázalo se, že v okolí zmizelo už dobře půltuctu lidí a všichni z nich byli naposledy viděni v okolí vašeho ústavu. Momentálně prohledáváme sklepy a hospodářské budovy. Máme podezření, že se tu schovává nějaký zvrácený úchyl... "

Nejraději bychom ale byli, kdyby nám do tohoto vězení někdo místo řízků vozil drogy. Piko, héro, benzáky nebo cokoliv, co by nám pomohlo přežít tuhle šikanu ze strany personálu zařízení. Nejlíp zadarmo. Dalo by se na tom slušně vydělat i prodejem přes plot. Klientelu bychom si zřídili, máme talent, jsme dobrý. Pasťák v nás dusí skrytý potenciál. Až odsud vypadneme, rozjedeme to ve velkým.

Je deštivá neděle, šedej hnus. Monotónní bušení deště oživí příjezd nečekané návštěvy. Policie. Tři auta. Spoustu nás přepadne nejistota co se bude dít, přeci jen nejsme svatý. Zjevně vystresovaná vychovatelka obchází pokoje a svolává nás do jídelny, máme hlad, ale raut se asi konat nebude. Slyšíme štěkot psa.

Většinou sedíme jen tak u okna a pozorujeme ty přijíždějící auta nafrněnejch pánů, co si jdou zkontrolovat toho svého smrada.
Kdyby tak věděli, že jim ty jejich smažený řízky hned na pokoji sebereme.
Někdy by taky mohli dovést cigára, nebo nějaký chlast, ale to by tady neprošlo.

Konečně neděle!
To je u nás v pasťáku návštěvní den.Teda ne,že by za mnou někdy někdo přijel,
ale za malejma smradama občas přijede nějaká tetička nebo sestřenka,a my jim pak
můžem sebrat bufet co nafasujou.

Navrhuji příběh uzavřít a začít nový.

Asi by býval rád utekl, ale jeho vlastní tělo ho selhalo.

V hlavě mi začne hrát písnička https://youtu.be/AIqG6Gnvm90?si=HihOs3iUUArkNKQc,
celý svět kolem mě se rázem zpomalí, sekám do Enrica vší silou hlava nehlava.
Už ... nikdy ... nás ... nebudeš ... pro-ná-sle-do-vat, ty ZMRDE!

jeho klasický úchylný černý upnutý kožený overal.
Wau efekt to má tedy dobrý i na mě a to fakt nejsem na chlapy.
Enrico mocně ladí se svým nejnovějším modelem Choppera.
Na zádech má plamenomet a na hlavě zcela průhlednou helmu vyrobenou z mě neznámého materiálu.

,,Haf haf hof uvrrrrrr!!!"

Ludvíkovo taťka se též konečně probouzí a překládá nám Puntíkovu řeč:
"Chlapi, Jano, musíte zapnout neviditelný režim, taklec se přece nikam nikdy nedostaneme!!!"

Enrico!
Jak nás mohl tak rychle najít? Bezpochyby je tak velkym zviřetem, že má mezi kámoši na fejsbůčku aj Donalda s Elónem. Sehnat ten správnej ID tracker našeho kybertraku pro něj muselo být tak snadný, jak přiletět obratem do Kbel speciálem, naložit plnej kufr pěkně nepěknými věcmi (negři s letlampama se budou stydět, až to vybalí) a po cestě se ješte stavit pro