ARAON: Ona trubka jako průřez má jasné konstrukční výhody, taky je tam určitá maximalizace objemu nádrží vzhledem k povrchu trupu a tak. Ale taky má jasné nevýhody coby návratové těleso: jednoduše plocha, která je příliš blízko k té rázové vlně, je zbytečně velká, a tahle plocha musí být chráněná víc, než na, která je od rázové vlny dál.
Použití nerez oceli je sázka na to, že rozdíl v hmotnosti mezi dlaždičkovanou a nedlaždičkovanou částí trupu je tak zanedbatelný, že je to vlastně jedno. Jako že máme o něco větší plochu dlaždiček, než při nějaké variantě zvonovitého průřezu (podobnému průřezu dnešních podélně symetrických "kapslí"), ale zase máme méně té nerez oceli, takže ve výsledku jsme na tom lépe. Jenže tohle kazí ty plácačky, které jsou ve výsledku stejně obludné, jako v prvním návrhu ty nohy...
Je to taková směs několika velmi geniálních a několika velmi ad-hoc úvah. Základní problém přináší rozhodnutí, že zrovna dvoustupňová architektura, v jejímž důsledku se až na oběžné dráze ocitnou obří prázdné nádrže, obří tepelný štít a ve vakuu neoptimální trysky zbytečně mnoha motorů, je to pravé. Ono přitom těch možností je málo a třístupňová architektura přináší další komplexitu navíc... jenže zrovna pro lety za hranici LEO vychází pro Zemi a chemické pohony zdaleka nejlíp.
Myslím, že zrovna u té znovupoužitelnosti se režie znovupoužitelnosti natolik liší pro různé dosažené výšky, rychlosti a vzdálenosti od místa, kde chceme přistávat, že rozhodnutí, že zrovna dvoustupňová architektura je to pravé, se může ukázat jako osudové. Může se snadno ukázat, že dvoustupňová architektura je ideální, pokud 2.stupeň zahazujeme a pro LEO, a pro vícenásobné použití se může ukázat jako nejlepší něco, co dnes už nebo ještě nepoužíváme, nějaký naprosto exotický koncept. typu nějaké dokování s nějakým tahačem na velmi nízké oběžné dráze, vícenásobné paralelní uspořádání stupňů, které dosahují zcela odlišných výšek, ale řeší tím efektivní využití (i otestování) opravdu všech motorů už v okamžiku startu, apod.