Na další věc, do které jsem se pustil, mne inspirovala tzv. Lincolnova kuchyně, tedy kuchyně z období okolo Americké občanské války. V této době se mapa současných USA ještě kreslila, představte si, že celá západní půlka byla převážně bílá, žily tam lvi a bájní tvorové. A právě sem (středozápad) utíkali osadníci nejen před válkou, ale také kolonizovat, čímž se porušila dohoda podepsaná Washingtonem a národem Irokézů. Plus tedy tomu moc nepomohl tzv. Crowův zákon, kdy svobodní černoši hledali volný kus své země (ale také Mormoni a další).
Zpátky ke kuchyni amerického kontinentu, jež je dost specifická. Na tom středozápadě, kupříkladu ve Wyoming, Idaho a možná i Colorado díky skaliským horám panuje specifické klima, léta jsou zde vydatná a krátká a zimy delší, proto je třeba se připravit na zimu od prvních jarních plodů po poslední sklizeň na podzim. Americký venkov je proslulý svými polozemnicemi, které sloužily jako spižírny. Často nebyly blízko obydlí, ale zas nebyly dál, než kadibudka na opačnou stranu. Zkrátka na dostřel, kdyby se do ni chtěl vloupat nějaký hladový zloděj nebo neochočený živočich. Drtivá většina věcí, která se skladovala v takto upravených spižírnách měla svá místa dle rukověti farmáře (vydaný až na přelomu 70. a 80. let XIX. století, ale předpokládám, že to pozorování trvalo dýl). Tedy kořenová zelenina jako mrkve nebo brambory byly dole, maso uprostřed a na vrchu naložené věci, z trámů pak visely byliny. Inspiroval jsem se, protože máme začátek března a pokud bych v této lokalitě žil, už bych měl spižírnu docela vyjedenou a tudíž jsem imaginárně sáhl po naložené zelenině. V tomto případě tedy po naložené ředkvi, kterou jsem nakládal minulý měsíc a nechal "uzrát". Ano, mohl jsem ji napíchat do bedny s pískem k mrkvi, aby se nesvraštila, ale naložení stejného plodu má navíc v sobě vitamín C, který není přes zimu úplně kde brát.
Do sklenice jsem vložil tedy vodu, ocet, sůl a a cukr (octa tak 1/4l, sůl a cukr 2x po polévkové lžíci a vodou dolil do 1/2litru), to jsem prolnul varem. Vedle jsem si nechal vařit další vodu tentokrát čistou. Na dno sklenice jsem vložil pár hořčičných semínek, půlku bobkolistu a špetku sušeného kopru. Do sklenice jsem pak nakrájel tři druhy ředkví. Klasická ředkev jsem nakrájel na velká kola, vodnici na měsíčky a setou bílou na půlkola. Po naskládání do sklenice jsem zalil rovnoměrně do všech sklenic a zbytek dolil čistou vodou. Pro uzavření otočil na promíchání a co to vychladlo dal do chladu již otočené víkem vzhůru.
Jenže samotná ředkev nestačí, i když je to začátkem března ve skaliských horách docela vitaminová vzpruha a tak se ve spižírně začaly provalovat klíčící brambory (které se jedly stejně jako dnes, tou dobou již minimálně 90 let). Ty se oloupaly, povařily a poté, co vychladly se smíchaly s vajíčkem (celým) a moukou (poměr neřeknu, prostě dokud se to nelepilo, ale ještě to nebylo suché). Tohle těsto jsem pak na másle dělal na lívanečníku (v rukověti píšou, ať se tyhle placky dělají podle hrnku a hází rovnou na tál), nicméně lívanečník mi zajistil rovnoměrnou výšku.
Výsledek, který sice nevypadá jako jídlo s Michellinskou hvězdou, je vcelku vydatný výživový příjem z docela mála a navíc bych to i nazval plnohodnotným postním jídlem.