vzpomínám si na kurzy malby v plenéru, na něž jsem chodila na Pražský hrad. Na cestu po Zámeckých schodech, která tam trvala vždycky dýl než potom domů, a na malování pražských panoramat se čtvrtkou položenou na kamenných opěrných zdech...

Vzpomínám si, jak jsem od druhé do čtvrté třídy jezdil na zakladku metrem z Vyšehradu na Budějovickou. Hnědožlutou čepici mlhy nad Prahou, co se objevila vždycky když se udělalo chladno.

Na to jak stavěli Hotel Fórum, dvě nebo tři patra za týden, pro nás naprosto závratná rychlost.

Na třídní Procházkovou, bývalou průvodkyni PIS, co nás brala místo vyučování na vlastivědné vycházky po Praze. Třeba na nově zrekonstruovanou Královskou cestu. Cesta krásných barevných baráků ze Staromáku na Karlův most, ve městě oprýskaných omítek a vlnitého plechu.

Vzpomínám si, jak jsem z okna paneláku u našich pozoroval v červenci 1998 zdálky tornádo nad Čankovem. V jeho středu chvilku lítaly kusy střech.

Vzpomínám si ([VANEK @ Schémata vytržená z kontextu ty pic.000! - kontextless ruless] ), že v Technickém magazínu v osmdesátkách ilustrovali
Metoda kritické cesty – Wikipedie
https://cs.wikipedia.org/wiki/Metoda_kritick%C3%A9_cesty
receptem na "zapékané toasty" (bože můj, jak exoticky a exkluzivně to znělo! a co teprv když matka jednou něco podobného připravila!).

vzpomínám si na rámus a prach, když odstřelovali domy ve východní části starého Žižkova.

vzpomínám si na obří výkopy, když v té západní, na poslední chvíli zachráněné rekonstruovali kanalizaci. vzpomínám si na plyšového medvídka, který ležel na dně hluboké jámy (možná až tak hluboká nebyla, ale já byla mrně a rozhodně mi přišla jak do středu Země).

vůbec si nevzpomínám na to, jak pak stavěli to nové sídliště, asi že to bylo oplocené, ale pak tam najednou stály nové paneláky, moje první setkání s tímhle druhem výstavby.

a taky si vzpomínám - asi stejně jako kdokoli, kdo tam v té době bydlel - na vůni jablečného štrůdlu, který nějak na začátku devadesátek začal prodávat z kočárkárny jednoho paneláku v Jeseniově jeden podnikavý pán příjmením od Š. Stále 24 korun, ale šlo koupit i půlku šišky, za 12. nejlepší svačina na cestu ze školy!

Je me souviens.

Já mne/mi vz-pomínám (no dobře, idiomatičtější by asi bylo pamatuji).

Já – sebe – pode-jdu?!

(Vzpomínám si, jak jsem četl o francouzském románu o Zátopkovi, ale ten se jmenoval Je m'en vais, anglicky I'm Off; googlí LLM tvrdí, že české vydání je A já odcházím, ale kecá, víno dobře skutečnosti Jdu, nezaměňovat s Echenozovým dalším Běhat / Courir.)

Vzpomínám si, že je to národně/státní heslo Québecu.

Vzpomínám si, že jsem to prvně četl u Verna, tj. v románu na toto téma (tj. utrpení francouzských osadníků pod anglobritskou [nad]vládou) Bezejmenná rodina, ale kolik mi mohlo být, dvanáct, patnáct? Doma jsem jej rozhodně neměl, u prarodičů nejspíš taky ne (ale zcela vyloučit to nelze); takže knihovna, ale ve kterém z měst?

Vzpomínám si, jak někdy počátkem tisíciletí byla pobočka Levných knih na (severovýchodním) rohu Jungmannovy a Palackého; a já chodil ausgerechnet tam číst si mj. v Ouředníkově na tomto principu organizovaném Rok čtyřiadvacet (Volvox Globator 1995, nebo že by snad už Paseka 2002? bylo to 9 korun, nebo 19, nebo i 29? blbec jsem si to nekoupil, dnes méně pohodlně antikvárně kolem stovky).

A samozřejmě si vzpomínám, že (jak u Ou. přiznáno) Je me souviens (1977) je kniha Georgese Pereca založená záznamech vzpomínek; vzpomínám si, že jsem to musel číst v životopise od Bellose (taky už pár let na pravdě boží, dejmupámbuvěčnouslávu), který jsem si koupil U knihomola možná nedlouho před přelomem Y2K; ale každopádně vzpomínám si, jak jsem si opakovaně formuloval, že je to ten nejstrhujícnější, nejomračujícnější životopis, jaký jsem kdy (a ovšem i, když se s troškou úsilí zavzpomínám, detailně řešil, kolik by mohlo stát vydat ho česky, kdybych např. vyhrál ve sportce); ano, zamiloval jsem se tehdy do Pereca víc než snad kdy (později) krom jediného z živých lidí, a mála z mrtvých.

Vzpomínám si, jak se při občasných příležitostech z mlhy neuvěřitelně (milosrdně?) halící mou minulost, mé mládí, ostře vynořil ten či onen dílčí detail, a já jsem si říkal, že bych si měl založit blog jménem Je me souviens; akorát vždycky to bylo noc práce a odložil jsem to na příště.

Tak asi vyřešeno; tak asi děkuju.

Je me souviens.

Je me souviendrai.