Staré (CRT) televize měly na obrazovce kožíšek statické elektřiny, který šel pohladit…

Vzpomínám si z dětství, že v trafice měli i Új szó, noviny pro maďarskou menšinu. Jednou na gymplu jsme si je s kámošem koupili a smáli jsme se maďarským tvarům jmen politiků a pak jsme je v tom tvaru používali běžně. Myslím, že Husákovi jsme pak mezi sebou říkali Husáknak.

jsem slýchával zvony kostelů.

s čímž tedy tématicky souvisí, že si vzpomínám, jak jsem v těch devadesátkách čile korespondovala s rodinou, kamarády i různými pen-pals z ČR i ze světa.
a jak dopisní schránka mohla každý den obsahovat nějaké nové zajímavé překvapení, a že tahat z ní dopisy s cizokrajnými známkami bylo daleko lepší, než z ní tahat letáky z Alberta či nabídky na náhrobní kámen se zaváděcí 20% slevou.

VANEK: etiketa vycházela z velmi praktických důvodů - píšeš-li na 1. a 3. stránku, nemusíš si dělat starosti s prosáknutím inkoustu.
současně je taky možné takové psaní přehnout textem dovnitř, aniž by text byl vidět.
a není to ani etiketa až tak pravěká, mám u dokonce ještě zbytky jedné dopisní sady (své z devadesátek, nikoli poděděné po prababičce), kde je dekorovaná právě první a třetí stránka.

VANEK:
JARMIK: ne, ne, nas to rake učili. Asi se moc nepočítalo, ze by někdo popsal j 3., nerku-li 4.stranku.

Ani nevim, jestli se deti jeste ve škole uci psát dopisy a adresy na obálku?

JARMIK: Takový krásný dopisní papír jsem míval, s obrázkem, možná dokonce z Číny? A jak jsem se naučil vmáčknout na koresponďák co nejvíc (tuším Zdeněk onehdy někde naěel můj pohled z Číny)…
Ale o podobné etiketě jsem nikdy neslyšel, to muselo být něco krajového nebo rodinného.

V mládí jsem vlastně napsal docela dost dopisů. Už si nejsem jistý, ale vzpomínám si, že dopisová etiketa bylo, že po první stránce se psalo na třetí, pak na druhou a nakonec na čtvrtou.

NOMAAD: Můj táta tam vařil. Jako malá jsem milovala čuchat mu k vlasům, voněly po minutkách :))

Vzpomínám na fejetonistu Rudolfa Křesťana, který nyní zemřel. Byl ze Staré Role a vzpomínám si, že nejradši jsem měl jeho fejeton, jak jeho tatínek dostal poukaz do lázní, sbalil si kufr na tři týdny a odjel do Varů do lázní stejným MHD autobusem č. 3, kterým tam jezdil každý den do práce, a rodina ho doprovázela a loučila se s ním na konečné.

Vzpomínám si jak býval v Praze na Prikopech restaurant Pelikán.Na štítě měl neonového pelikána,který klapal zobákem.Pripadal jsem si jak v New Yorku.

Vzpomínám si, že v polovině devadesátých let, když jsme s babičkou pravidelně jezdili za členy rodiny do Pardubic, tak na Masarykově nádraží hned na začátku nástupišť byl pán s malým stánkem s občerstvením a v pravidelném intervalu a patřičně nahlas hlásil "tepléé páárky, limonááda". měl takový charakteristický hlas a i když jsme si od něj nikdy nic nekoupili tak si na to vzpomínám jako by to bylo včera. A nezapomenu

Vzpomínám si, jak jsem si po přijetí na vejšku šel pro učebnice do knihkupectví Fišer v Kaprovce. Na index byla sleva 10 %.

Dostala vás někdy vzpomínka do situace, kdy jste museli nevěřícně kroutit hlavou?
Mě před lety ano… Pražené oříšky v Praze u I. P. Pavlova.
Třeba si také vzpomenete.
-----

Vůně pražených oříšků

Prší jako z konve. Vystupuji z tramvaje přímo naproti obchodu, kde praží oříšky v cukru. Protože prší, je okénko do ulice, odkud jsou oříšky prodávány, zavřené – a není divu, poryvy větru ženou prudký déšť téměř vodorovně!

Vcházím do obchodu, rozhlédnu se, jsem jediným zákazníkem, a tak rovnou spustím na boubelatou, věkem znavenou prodavačku: „Vždy si tu kupuju pražené oříšky v cukru, ale dnes asi nepražíte, že? Necítím je ve vzduchu.“

Prodavačka mě chvilku pozoruje a pak povídá: „To ‚vždycky‘ bude asi jednou za šest sedm let, že?“ Asi bylo vidět, že nechápu, a tak prodavačka dodala: „Nepražíme už asi sedm let a vše dovážíme z Číny,“ což doprovází gestem ke vzdálenějšímu pultu, kde jsou desítky druhů pochutin.

Dal bych ruku do ohně, že ještě minulé léto jsem, veden vůní vinoucí se několik ulic na každou stranu, zašel k okénku pro sáček pražených oříšků. Zpětně si vybavuji i tu prodavačku – jak mohla tak zestárnout a zboubelatět?
Zvláštní, jak ten čas pro někoho letí.
Já zestárl maximálně o rok!

Vzpomínám si jak jsme se v roce 88 byli s tátou podívat na předváděcí akci škody favorit v Mototechne v Písku.A jak futuristicky to byl zážitek když nás pak tim zázrakem techniky odvezli domu.Do té doby jsme to auto vídali jen ve speciálním pořadu v televizi,kde ho v jednotlivých dílech jakoby odhalovali:)

Jak jsem po škole chodil za matkou, pracující v kantýně na stavbě Vltavské. S jaký hnusný paprikový lusk s rýží tam měli.

Na ten pocit úžasu, když jsem poprvé přijel na (ten den otevřenou) stanici metra Karlovo náměstí.

vzpomínám si na kurzy malby v plenéru, na něž jsem chodila na Pražský hrad. Na cestu po Zámeckých schodech, která tam trvala vždycky dýl než potom domů, a na malování pražských panoramat se čtvrtkou položenou na kamenných opěrných zdech...

Vzpomínám si, jak jsem od druhé do čtvrté třídy jezdil na zakladku metrem z Vyšehradu na Budějovickou. Hnědožlutou čepici mlhy nad Prahou, co se objevila vždycky když se udělalo chladno.

Na to jak stavěli Hotel Fórum, dvě nebo tři patra za týden, pro nás naprosto závratná rychlost.

Na třídní Procházkovou, bývalou průvodkyni PIS, co nás brala místo vyučování na vlastivědné vycházky po Praze. Třeba na nově zrekonstruovanou Královskou cestu. Cesta krásných barevných baráků ze Staromáku na Karlův most, ve městě oprýskaných omítek a vlnitého plechu.

Vzpomínám si, jak jsem z okna paneláku u našich pozoroval v červenci 1998 zdálky tornádo nad Čankovem. V jeho středu chvilku lítaly kusy střech.