18.1.
Brzké vstávání, hezké počasí - chystáme se na výlet.. čeká nás ale menší změna plánů.. Alex přišel s tím, že půjdeme opravit něco na autě. Nejsme z toho moc nadšení. Nejdříve nás posílá vyřídit si emise.. zde platíme asi stokorunovou pokutu za prošlou známku..milé.. Po návratu vyrážíme hladoví opravit stržený šroub na autě a Alex se Sol nás doprovází ve své čtyřkolce vyrobené z Wolswagena brouka. Necháváme auto před servisem a také nasedáme do Alexovy vytuněné čtyřkolky. Krom jiného se stavujeme za jedním jejich německým kamarádem, který tu žije už spoustu let..má tu malý obchůdek s elektronikou a je hrozně ukecaný. Po hodině jeho monologu odjíždíme celí otrávení a hladoví vyzvednout naše auto a míříme na místní trh s jídlem, kde testujeme jednu z místních specialit..jedním slovem: FUUUJ..! také zde ale domlouváme natáčení výroby tohoto pokrmu, o kterém vám povíme více později. Původně vyrážíme na vyhlídku, kde akorát vyvěsili obří mexickou vlajku. Vzhledem ke špatným povětrnostním podmínkám a její zplihlosti, měníme směr na důlní městečko, kde jsme již jednou byli se Sol a Alexem za husté hmly hned z kraje našeho pobytu. Překvapuje nás spousta stánků a malý lunapark, který tu minule nebyl. Také si vychutnáváme výhled a teplé počasí, které tu minule také scházelo.. Doma Alex vytahuje DVD Animetrixu, které si užíváme za doprovodu piva a všelijakých křupek. Znaveni dnem a pivem postupně usínáme.
19.1.
Kamilce se nechce vstávat a tak se jde Dali nasnídat sám (čehož Kamilka později velice lituje, jelikož k pokročilé hodině snídani už nestíhá). Mezi tím Dali objevuje pračku a pokouší se nás zbavit špíny..zdejší pračky však fungují na způsob mixéru, navíc perou jen se studenou vodou, takže výsledek není zrovna sněhově bílý.. :)) Dnes máme domluvenou umělecko-dokumentární schůzku kousek za městem. Vyrážíme na poslední chvíli, a tak velmi chvátáme.. v rychlosti ještě zastavujeme kvůli jedné zajímavé fotce a zjišťujeme, že náš bourák chudák vaří..zapínáme větrák a po minutě odjíždíme. Projíždíme důvěrně známou krajinou plnou lesů a skal připomínající Čechy a dorážíme do městečka „Omitlán“, kde na nás už čeká paní, která nás následně vede k sobě domů. Hned na dvoře, kam vcházíme, je dílnička, kde vyrábí všelijaké pletené košíky, které visí všude kolem nás. Nejzajímavější na těchto výtvorech je to, že jako základní surovina je používán obyčejný novinový papír. Ten nejprve srolují do ruliček, které potom používají jako proutí. Novinový košík poté nalakují několika vrstvami a na první pohled by jste ho nepoznali od pravého. Až když začnete zkoumat jeho nerovnoměrné zabarvení, zjistíte, že je popsaný všelijakými články. Všichni členové této rodiny jsou neuvěřitelně sympatičtí. Nalévají nám domácí tekquilu, zahrnují nás dárky, fotí se s námi a po domluvení našeho natáčení, nás jeden ze synů bere na obhlídku města. Nejprve stoupáme na obří balvan, ze kterého sledujeme panorama malebného městečka. Poté navštěvujeme místní basketbalové hřiště, o které se tato rodina stará. Loučíme se a s prázdnými žaludky spěcháme do Pachucy na naše oblíbené „tacos“. Těsně před benzínkou nám dochází benzín. Dali přináší půllitřík ve flašce od ice-tea :D. Doléváme, popojíždíme k benzínce, tankujeme a hurá na tacos. Cpeme se, co se do nás vejde a jedeme domů. Zjišťujeme, že je příznivý vítr pro vyfocení obří mexické vlajky vlající na kopci. A tak znovu stoupáme ke stožáru na vyhlídku. Ze všech stran vlajku fotíme a cestou domů ještě kupujeme vynikající ledovou tříšť, limetkovou a kokosovou - žádná chemka, vše z čerstvých surovin..mňam!!!
20.1.
Dnes nás čeká první návštěva druhého největšího města na světě - Mexico City, které má přes 22 mil. obyvatel. Kolem jedné hodiny odpoledne nás má vyzvednout náš kamarád Paco (vyslovuje se Pako :) Mezitím sedíme u kompu a hledáme na netu vhodný spacák pro Kamču, při čemž vítězí dívčí design „ladies“ :-D Až kolem jedné hodiny si uvědomujeme, že bychom měli převést všechny naše peníze ze tří účtů na účet Kamči kluka, který má za úkol vše v Praze směnit na dolary a předat je naší kameramance, ta má cca za deset dní přijet.. Během první transakce se ozývá Paco, že už je tu...olaláá..necháváme ho tak dvacet minut čekat a uprostřed třetí transkace, kdy nám padá komp, všeho necháváme a v rychlosti vyrážíme.
Sedáme do útulných kožených sedaček a vyrážíme směr Mexico City. Prodíráme se fakt hustým provozem a dorážíme do jeho malého, ale luxusního apartmánu poblíž centra. S kručením v žaludku spěcháme do menší jídelny, kde si za neuvěřitelných 35 pesos objednáváme jídlo o čtyřech chodech, včetně pití. Nejdřív dostáváme na výběr ze dvou polévek, poté ze dvou předkrmů, následuje hlavní chod a místo třešničky na dortu dostáváme stylovou želatinu..Vždy se snažíme testovat něco nového a tentokrát padl černý Petr na Daliho.. :D Na doporučení Paka si Dali objednává „Mole“, což na první pohled vypadá opravdu výborně, po prvním ochutnání se však Dali tak zašklebí, že Kamča dostává vítězný záchvat smíchu. S nejistotou se Dali nevěřícně ptá našeho kamaráda, zda-li je tato omáčka ke kuřeti opravdu z čokolády.. Pako jen přikývne a zeptá se, zda-li chutná. Dali se opět zašklebí a něco vyprskne. I Kamča po ochutnání konstatuje, že i „tamalés“ jsou oproti tomuto lahůdkou.. :D Po vydatném jídle následujeme Paka do jeho školy moderního umění, kde si potřebuje něco zařídit. My mezitím procházíme výstavu zrcadel a různých obrazů. Po chvilce se náš průvodce vrací a my cestou k němu domů úspěšně stahujeme bankomat o 5000,-.. HURÁÁ, a jde se chlastat..! :) Procházíme vyhlášenou barovou ulicí a zapadáme do jedné, z místních hospůdek, kde dáváme první pívko, přičemž Pako si ho mixuje s Bloody Marry.. Vyrážíme dále a Pako nás bere do jednoho ze svých oblíbených podniků, ve kterém nekoupíte nic jiného než mezcal a pivo. Dostáváme do ruky ručně napsaný nápojový lístek s asi čtyřiceti druhy mezcalu a bezradně žádáme Paka, ať nám vybere. Meczal, pivo…mezcal, pivo..pivo mezcal a úplně na šrot se vracíme barovou ulicí, kde ještě zapadáme do Irish Pubu, zde chytáme druhou slinu. Se zítřkem máme velké plány a tak odcházíme domů a aby se neřeklo, tak si na spaní ještě kupujeme každý jedno místní obří pivo o objemu 1,2 litru. Popíjíme a Pako od někud vytahuje jakýsi sprej na čištění počítače a nabízí ho Dalimu se slovy: vdechni. A tak Dali vdechne, až to sním praští o zem a že prý chce ještě (je to něco na způsob balónku). Totálně na šrot jdeme spát.
21.1.
Původní plán brzkého vstávání je neuskutečnitelný, a tak s bolestí hlavy vyrážíme až kolem jedné. Nasedáme do metra o patnácti trasách a stáváme se hlavní atrakcí pro Mexičany, kteří nás směle okukují. Přestupujeme naštěstí jen jednou, ale zato nás od dalšího metra dělí asi kilometr podzemních chodeb – pro nás Pražáky opravdu nezvyklé. Procházíme historické centrum města a v turistických informacích zjišťujeme, kde jsou umělecké trhy, které jsou naším hlavním cílem. V cestě nám stojí jedna z nejvyšších budov latinské Ameriky, a tak využíváme možnosti podívat se na toto gigantické město z ptačí perspektivy. Za 60 pesos vyjíždíme do 42. patra, odkud stoupáme po točitých schodech o další dvě patra výš. Naskýtá se nám naprosto jedinečný výhled na nekonečné Mexico City. Díky nedostatku smogu vidíme až na vzdálené sopky Popokatepetl a XXXXXXXXX. V ceně vstupného je i prohlídka muzea plného zajímavých fotek z minulosti Mexico City. Jednou ze zajímavostí je, že původní indiánské osídlení bylo na ostrově obklopeném jezerem. Rostoucí populaci byl ostrov malý, a tak postupně zasypávali jezero, až z něj nezbylo nic. Mexico City je tedy z větší části postaveno na nestabilním podloží bývalého jezera. Sjíždíme a odcházíme na již zmíněný trh. Procházíme stánky plné všelijakých suvenýrů. U jednoho z nich se zastavujeme a Dali zjišťuje původ některých věcí, které ho zaujaly. Sympatický stánkař nás upozorňuje, že o takovýchto věcech s cizinci neradi mluví. Mají špatnou zkušenost s jedním ze svých zákazníků, který od nich bral ve velkém a když zjistil postup výroby, tak začal vše vyrábět v Číně a dovážet dokonce až sem do Mexica. Naše oko je zlákáno pestrými barvamy jednoho z mnoha stánkú, kde je vše vyrobeno z milimetrových korálků.. (náušnice, náramky, přívěšky na klíče, celé hlavy jaguárů atd.. ) Kupujeme několik náramků a bereme si kontakt na jejich prodejce. Cestou domů Dali ještě kupuje pár čepic a cédéček v reggae stánku. Za soumraku dorážíme do Pakova apartmánu. Shlédneme zajímavý dokument o tvrdé práci mexických dětí na venkově (některým z nich nebylo snad ani pět let..). A je tu další večer..další mejdan. Scházíme se v německé hospůdce s bratranci Paka. Dáváme si místní specialitu, párky s hořčicí.. :D a popojíždíme do vyhlášené zóny Mexica plné Mariachis – skupina několika hudebníků oblečená v pestrých oblecích s velkými sombrery, zpívajících převážně zamilované písně tomu, kdo si je zaplatí. Kupujeme flašku zlaté tequily a pijeme ji asi na pět způsobů. Během naší zábavy se objevuje jeden z místních podnikavců, který nám nabízí jakési dva kovové válečky, ze kterých vedou dráty do baterie s možností zvyšování napětí. Chytáme se za ruce, ti na kraji za válečky a zvyšujeme, ZVYŠUJEME! napětí. Kdo se první pustí – prohrává a platí podnikavci 25 pesos. Bavíme se o rozdílech v našich kulturách a dostáváme se až k rozdílům námi reprodukovaných zvuků zvířat. Jeden příklad za všechny.. - zatímco u nás dělá prase „chro chro“ zde dělá „oojíňk, ooojíňk“ :D Dobře naladěni, ale silně unaveni odcházíme. Rychlým krokem míjíme všelijaké podivné existence, které se na nás sesypávají ze všech stran. Bez našich nových kamarádů, znající místní poměry, bychom zde měli opravdu vážné problémy.
22.1.
Zpátky do Pachucy vyrážíme kolem druhé odpolední. Kolem čtvrtí už se vítáme s Alexem a Sol, kterým vyprávíme naše zážitky z Mexico City. Kamča dospává deficit a Dali se jde poptat na výměnu tlumičů k našemu houpajícímu se autu. Po několika telefonátech zjišťuje nejnižší cenu – kolem dvou tisíc za dva tlumiče i s prací. Jde se ještě podívat do jedné opravny, kterou si vytipoval a zjišťuje možnost koupě repasovaných tlumičů za směšných 200,- za kus i s prací!! Večer se probíráme hromadou fotek a dopisujeme deník.