F0N:
DARJEEL:
„Má duše, má duše, kde jsi? Mluvím, volám Tě. Jsi tam?“ Jungův rukopis prozrazuje zoufalství. Ta slova napsal 12. listopadu 1913 do jednoho ze zápisníků, kterým podle barvy desek říkal „černé“. Bylo mu 38 let, v Curychu měl prosperující lékařskou praxi, elegantní dům na břehu jezera, mladou rodinu. Byl prezidentem Mezinárodní psychoanalytické společnosti a přednášel na univerzitě. A také měl pocit, že ztratil duši.
http://respekt.ihned.cz/c1-38758210-buh-je-silnejsi
Právě rok 1913 byl pro Junga zlomový. Prožil sérii apokalyptických snů a vizí, slyšel hlasy. Domníval se, že se o něj pokouší šílenství, a místo, aby před ním utíkal, rozhodl se obsahům svojí mysli čelit a využít vlastní krize k osobnímu růstu. Omezil své veřejné působení, ponechal si jen terapeutickou praxi a každou volnou chvíli věnoval „aktivní imaginaci“ – jakémusi vědomému vyvolávání snů, které si zapisoval. Procházel mytickými krajinami, potýkal se s příšerami, setkal se s proroky, s bohem i s ďáblem, dopustil se vraždy a incestu, dokonce jedl dětská játra. To vše, aby získal zpět svou duši. Zpětně Jung popisoval tuto „konfrontaci s nevědomím“ jako nepřetržitý proud vizí, které na něj dopadaly jako balvany, hromobití nebo tekoucí láva. Často se prý musel chytit stolu, aby se pod tím náporem „nerozpadl“.
Z toho zápasu se Jung vynořil s tisícem ručně popsaných stran. Zredigoval je a pečlivě přepsal kaligrafickým písmem do knihy vázané v červené kůži. Německý a latinský text navíc vyzdobil iluminacemi a ilustracemi, které dodnes šokují zářivými barvami, přesností, množstvím detailů a jakousi ornamentální symetrií, kterou lze najít snad jenom ve východním umění anebo v kresbách psychotiků. Celé to trvalo šestnáct let.