Několik příspěvků od moudré a milé dámy a kamarádky, která už nám nic nenapíše, protože odešla předčasně tam, kde se nakonec možná sejdeme (než její slova zmizí odsunuta plky mladých soudruhů teoretiků...)
RAIN9 --- --- 20:13:20 20.7.2008
Jestli mohu obecně, ono bylo strašné, že veškerá moc a síla a práva rozhodovat o všem bylo zaslíbeno "proletariátu", vzdělaní a inteligentní lidé byli "trpěni", rozhodně ne vyzdvihováni nebo dokonce respektováni. Obecně byli deklasováni a zbavováni důstojnosti, ne-li přímo pronásledováni, pokud se nezapojovali do politických aktivit v kladném slova smyslu pro stranu. Ono to docházelo až do takových nesmyslů, že v každé české detektivce musel být vrah doktor nebo inženýr, nikdy v životě ne soustružník, protože to bylo proti obecnému ideovému pojetí. A takových šíleností, byť jsou to maličkosti, bylo mnoho.
Pokud byla vydána, pravda v nákladu 10 000 výtisků pro celý národ, nějaká zahraniční kniha, tak odpovědný redaktor musel napsat předmluvu či doslov, kde musel poukázat na prohnilý západní systém, ono i potřebovat pomoc psychologa či dokonce psychiatra bylo v těch dobách rovno totálnímu odepsání pro další život, protože socialistický člověk měl být tak blažen, že něco takového jako duševní problém bylo takřka protistátním zločinem. A to si nedělám legraci.
Nemohu si pomoci, ale z jednoho z nejprovařenějších mott oněch dob bylo heslo "proletáři všech zemí, spojte se", z toho šel vždy jakýsi podvědomý strach, bylo to velmi zlověstné.
Poctivé a tvrdé dělnické práce je třeba si vážit, to samozřejmě, ale do jakých absurdit to onen režiml dokázal dotáhnout, to bylo skutečně ad absurdum. Jistěže to všechni víte a víme,nemám ambic sem přispět něčím oslnivým,já jen při čtení zdejších příspěvků před mnohými z vás smekám, ale zase není úplně od věci to připomenout.
RAIN9 --- --- 15:16:12 9.7.2008
ještě mohu posloužit "žertovnou historkou", kterak jsem studovala angličtinu. V letech 68/69/ a ještě i 70 to šlo, možností nebylo mnoho, v Praze byla např. jedna jediná jazyková škola v Redutě na Národní třídě a zcela pochopitelně zájem mnohonásobně převyšoval kapacitu školy, takže nebylo od věci při zahájení zápisu tam třeba tři noci bivakovat na schodišti se spacáky, skládacími židličkami,termoskami atd., což možné bylo, žádné "nesrocujte se - rozejděte se" se nekonalo, aby se člověk dostal k zápisu jako jeden z prvních, speciálně na tu angličtinu.
V 71 už to najednou sranda nebyla, očividně každý,jehož rodina už někde měla šrám a chtěl se učit řeč třídních nepřátel byl podezřelý, ony čekací fronty už byly zakázané, takže dostat se tam do dalších ročníků nebylo vůbec snadné.
Kdosi znalý mi poradil, ať se zapíšu na jakýkoli jazyk, o který není zájem, že během pololetí určitě někdo z anličtiny odpadne a že je pak možné přestoupit. OK, vybrala jsem si tedy švédštinu, kde bylo skutečně volno,během pěti minutek jsem měla v ruce složenku a vypadalo to jako hotová věc.
Výsledkem nebyl zářijový nástup na švédštinu, nýbrž srpnové opakované předvolání na STB, jaké mám v této zemi kontakty či o co jde, že mě zajímá toto řeč. Tož tak.
RAIN9 --- --- 14:45:06 9.7.2008
já si vás pravidelně pročítám, i když nepřispívám ... ono totiž když vidíte např. - a díkybohu za ně - občasné retro z těch strašných dob třeba na ČT2, leccos působí tak absurdně a tragikomicky (o odstupem, v inkriminovaných dobách nemohla být o komičnosti ani řeč), že i sám člověk pamětník někdy němě zírá, že tohle se opravdu dělo a že nejde o nějakou parodii
ve druhé třídě, čili cca v 7 letech nám učitelka ve škole vykládala, jak musíme být bdělí, zřejmě v souvislosti s oním "drátem" na hranicích, že kdyby se k nám do třídy dostal americký diverzant, že by nás okamžitě všechny postřílel, z čehož jsme měly jako mělé děti oči na vrch hlavy a stoprocentně jsme jí v tu chvíli nejspíš všichni věřili a ke vší hrůze jsme se ještě cestou ze školy nějak plížili a schovávali za auta a dohadovali jsme se, jak bychom vůbec takového diverzanta poznali, kdyby odněkud náhle vyskočil
strašlivé bylo nucení k naprosté stádovitosti, jeden jako druhý, podle stejné normy, stejně oblečen, stejné brýle, stejný účes, z kadeřnictví vycházely naprosto stejné hlavy jak z běžícího pásu androidi, uznávaná norma měla být "tak je to normální, tak to dělají všichni", kdo se sebeméně lišil a projevoval jakoukoli individualitu, byť třeba ty zmíněné dlouhé vlasy, byl "živel" prostě byly jen dva typy lidí - svazák v hnědých polobotkách a košili Šohaj, který žil řádným životem socialistického člověka a pak "živel"
krom jiného např. kozel Přemek Podlaha obhajoval svá studia na VUML prací na téma,jak je třeba potírat nápisy na tričcích, křížky na řetízkách na krku a jakékoli podobné projevy imperialistické zlovůle ale to je spíš ta lehčí stránka věci, tragédií už to bylo popsáno více než dost
RAIN9 --- --- 8:32:21 30.6.2007
jinak mohu na vlastní oko i ucho připomenout cca v roce 71 vystoupení na obrazovce v rámci tv zpráv Karla Černocha, který pronesl s příšerným výrazem v obličeji pekelné prohlášení, jak byl pomýlen, jak se poučil z krizového vývoje, jak souhlasí a oslavuje vstup vojsk, neboť jedině naše strana a vláda má jeho plnou důvěru, omluvil se "národu", že se nechal ovlivnit nekalými pomýlenými živly, ale nalezl ten správný názor.... etc., bylo to strašné tím spíš, že na něm bylo vidět, jak u toho trpí a tohle ho např. imo muselo strašit po nocích ještě dlouhou dobu na zrcadla a mající nemající své bránící se děvče nehledě.
V žádných seznamech není, tohle stačilo, ale svým způsobem si to vůbec nezadá s tím, když se jim někdo upsal.
Na Redguyovu prosbu (aby to nezmizelo v propadlišti dějin):
KUBCA --- --- 16:33:16 21.2.2003 [17:13:28 :: klub - GABA!::]
Jsem komunista a antitotalitar (anzifasista, antibolsevik), vubec nechapu, jak se s tim vase uskripnute sovinisticke dusicky vyrovnaji, imho byste potrebovali obcas videt, jak ma nejaka holka nohy za hlavou, vy ji ho tam cpete a ona ma penu u pusy a nekontroluje se, to je myslim nejlepsi lek na "konzervativismus" "viru v rad a tradici" tzv. "antikomunismus" apod. A las barricadas:))
MÁJ
Bylo ráno,
první máj
(byt večer
byl by lásky čas)
my mrzli na náměstí,
kde soudruhův hlas
vyprávěl národu báj.
Průvod nás dětiček,
mávátky mává
a volá „kupředu“,
„hurá“ a „sláva“.
V modravých košilích
s rudými šátky,
nevědouce, že místo vpřed
kráčíme zpátky.
Když byl jednou Vasil Biľak dotázán, jak si vysvětluje ztroskotání komunismu, odpověděl: „Beethovenova symfonie zůstává krásná, i když ji interpreti zpackají.“ Václav Bělohradský na to poté zareagoval článkem, který na mě hluboce zapůsobil a který bych tímto chtěl převyprávět. Z Biľakova přístupu vyplývá, že socialismus je něco, co existuje někde nad lidmi, v nějakém zásvětí, co lidé musí zahrát na své životy jako hudebníci na své nástroje. (Totalitarismus pak není než důsledným dotažením této metafory.) Za prvé – lidé jsou vždy nedokonalí, a tedy potencionálně provinilí před dokonalostí idejí. Proč tedy nefunguje socialismus, ta krásná idea? Protože lidé jsou sabotéři, je třeba je převychovat, kontrolovat, vysvobodit jejich mysl z třídní podmíněnosti. Idea je nadřazena člověku, vztah k ní je fetišistický: raději necháme zemřít lidi než myšlenku samotnou. Za druhé: odkud víme, že je symfonie krásná, když ji ještě nikdo nezahrál správně a my ji ještě neslyšeli? Předpokládá se tu, že krása socialismu je poznatelná nezávisle na svém provedení, jen četbou partitury. Lidé, kteří přečetli partituru a vědí, že symfonie je krásná, i když ji ještě nikdo nezahrál, jsou pak předvojem lidstva, lidmi zvláštního ražení, inženýry lidských duší, zvláštní formou rozumu. Rozdíl mezi těmi, kdo si přečetli partituru a vědí proto předem, že symfonie je krásná, a těmi, kteří jsou odkázáni na její provedení, je v politice nebezpečná představa. Konec totalitarismu je především osvobozením se od takové představy. A za třetí: politika je tu určena jako budování institucí, které vyjadřují krásné úmysly velkých lidí – a to je scestné. Každý úmysl má neúmyslné důsledky, nikdo přesně neví, jak jednání vedené krásným úmyslem nakonec dopadne. Politický systém není dobrý proto, že ztělesňuje krásné úmysly, ale proto, že umožňuje rychlou a účinnou reakci na nezamýšlené důsledky lidského jednání. Biľakova metafora identifikuje politiku s krásnými úmysly a tím zastírá, že racionální politický systém se liší od neracionálního JEN tím, že maximalizuje možnost poučit se z vlastních chyb.
V tomto roce, plném osmičkových výročí, včera Lidové noviny velmi případně připomněly jiné jubileum, jímž se komunistický režim věru neměl proč chlubit. Před pětadvaceti lety týdeník ÚV KSČ Tribuna uveřejnil stať Nová vlna se starým obsahem, která rozpoutala likvidaci spousty punkových a novovlnných kapel.
Zatímco populární hudbu měli Husákovi pohůnci pevně pod kontrolou a zpěváčci středního proudu si vykupovali přízeň docházením na večírky k šéfovi oddělení kultury ÚV KSČ Miroslavu Müllerovi nebo na karty k Miroslavu Štěpánovi, bdělý bolševik s nelibostí zjistil, že se mu tady rozmnožila amatérská scéna, plná skupin, které sice hrály pod nějakým zřizovatelem, ale kašlaly na rekvalifikační zkoušky, kde byli muzikanti ponižováni otázkami na jméno předsedy vlády Mongolska. Napřel tedy všechny síly pod horlivým vedením StB a našel nepřítele.
Nešlo o žádné překvapivé plácnutí do vody. To bych musel zapomenout, že vymítání moderní hudby měli otesilovaní soudruzi v popisu práce už od počátku 50. let, kdy vyrazili proti jazzu coby symbolu buržoasní pakultury a západní dekadence. V říjnu 1957 Veřejná bezpečnost udělala razii v Mánesu, kde se, ó, jaká hrůza, trsalo na rock’n’roll, a v procesu, známém jako Bob Schlonz a spol., pět lidí dostalo nepodmíněné tresty. Jedna z největších hvězd českého big beatu byla natolik trnem v oku, až jí aspoň přišili nelegální dovoz auta a Pavel Sedláček šel sedět v roce 1965 na devět měsíců.
Normalizace potom udělala přítrž slibnému vývoji domácího rocku za pomoci systému zřizovatelů, pořadatelů, kulturních inspektorů, cenzorů a fízlů. Rockoví hudebníci se buď vzdali, přešli do doprovodných souborů pop zpěváků, pokorně se ostříhali a změnili anglické názvy na české, nebo emigrovali. Hrstku nepokořených jedinců, jako byli The Plastic People of the Universe a DG 307 se nakonec podařilo kriminalizovat za nadšeného hýkání svazáků z Mladého světa. Nezávisle na undergroundu však vznikaly nové alternativní skupiny Extempore, Kilhets, Zikkurat aj., které včetně významné přehlídky Pražské jazzové dny ničila moc prostřednictvím neblaze proslulé figurky Jana Trojana, šéfa kulturního odboru Národního výboru hl. města Prahy, který v roce 1981 přičinlivě sestavil seznam pětatřiceti kapel, jež nesmějí vystupovat. V této souvislosti jen letmo zmiňuji těžké osudy folkových písničkářů ze sdružení Šafrán, jež vyústily ve vynucenou emigraci Jaroslava Hutky, estébácké trýznění Vlasty Třešňáka, jakož i Svatopluka Karáska a Charlieho Soukupa.
Jenomže vývoj hudby ani sto stranickými dekrety nezastavíš. Ve druhé polovině 70. let se na angloamerické scéně objevily fenomény punk rocku a nové vlny, které svým sociálním nábojem připomněly buřičskou prapodstatu rocku. S jistým zpožděním našly následovníky i u nás, v době dusného bezčasí. A nepoučitelný systém zareagoval kampaní, která tu od procesu s Plastiky nebyla. Ať si laskavě Zdeněk Jičínský a jeho druzi z Lidového domu vyprávějí pohádky o demokratických fázích socialismu vnoučatům.
Akce Tribuny z března 1983 nespadla z nebe. Půl roku předtím zakázali na dva roky činnost Vladimíru Mišíkovi a Etc. Při koncertu v Lucerně se totiž nad pódiem na plátno velikosti bezmála paroubkovských trenýrek promítala ročníková práce studenta FAMU Miroslava Čvorsjuka a Mišík údajně zpíval neschválené písně. O pár týdnů později se stalo ještě vhodnější záminkou k tažení vystoupení Pražského výběru v Hradci Králové.
Pod materiálem stálo jméno Jan Krýzl, což byl zbabělý pseudonym. Dodnes se spekuluje, zda se pod ním skryl Jaroslav Kojzar, tehdejší redaktor Rudého práva a dnes Haló novin, nebo Jiří Janouškovec z Tribuny. Jako by to nestačilo, týden poté Rudé právo prodloužilo atak na kapely v článku s dojemným názvem Prevít rock - a my?, v němž Zdena Bakešová burcuje zřizovatele, „aby provedli přísnou kontrolu jejich činnosti a vyvodili z jednotlivých případů nekompromisní závěry“. Charta 77 reagovala 30. srpna 1983 dokumentem č. 255, v němž pronikavě analyzovala situaci zakazované rockové hudby v ČSSR. Pro zajímavost, tento rozbor vypracovali exilový švédský vydavatel Jiří Pallas a spisovatel Michal Konůpek, autor nedoceněného románu Böhmerland 600 cc, žijící v Norsku, konečnou podobu mu dal Václav Havel.
Článek Tribuny se v důsledcích obrátil proti režimním zosnovatelům. Podařilo se mu leda z nejmladší generace hudebníků a příznivců vychovat jejich odpůrce, kteří neměli pražádné iluze o dobrotivosti komunistického zřízení. A za pět let mu to poprvé půjdou nahlas říct na náměstí.
Nepoučitelný systém zareagoval kampaní, která tu od procesu s Plastiky nebyla. Ať si laskavě Zdeněk Jičínský a jeho druzi z Lidového domu vyprávějí pohádky o demokratických fázích socialismu vnoučatům.
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| JAN REJŽEK, publicista
JAN REJŽEK
Zdroj:LIDOVÉ NOVINY
komunisti a kultura, hlavně ta bez cenzury *grin* (výběr některých postřehů z klubu)
PREVIT --- --- 23:54:00 8.12.2011
LOPIK: Asi neznas tohle:
http://www.lidovky.cz/nova-vlna-se-starym-obsahem-dfo-/ln_redakce.asp?c=A080327_172401_ln_redakce_fho
S oblečením si v ničem nezadává úroveň hudby a textů. Jednotvárné, opakující se melodie (pokud se tak dá mnohadecibelový zvuk vůbec nazvat) doprovázející texty, za jejichž autory by bylo možné považovat spíše chovance psychiatrických léčeben, než lidi, kteří se vydávají za "umělce". Bohužel, věc je složitější a vážnější. Texty, v nichž se např. opakují "důmyslná" slova "kaťa, paťa, haťa" (Pražský výběr), nebo se pět minut vyřvává "Bejby, bejby, dej mi kadilak", či "hipi, hipi, šejk" (Letadlo), nebo vulgární text "má špinavá záda, nepije, nesolí, nekouří, ale má to ráda", či píseň s názvem Pal vodsuď, hajzle (Jasná Páka), nebo "náš pán je král, má jméno heroin" (Bronz), vypadající jako výplod chorého mozku, jsou ve skutečnosti výrazem nihilismu a cynismu, hluboké nekulturnosti a ideologických přístupů, které jsou socialistické společnosti zcela cizí.
WITTGENSTEIN --- --- 0:03:25 9.12.2011
PREVIT: Ne tak docela:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Jazzov%C3%A1_sekce#Proces_1986
BONGI --- --- 0:04:21 9.12.2011
PREVIT: "V březnu roku 1987 se v Praze konal vykonstruovaný a jednoznačně politický soudní proces s vedením Jazzové sekce Svazu hudebníků ČSR (JS). Způsobil slušné pozdvižení doma i v západní cizině - a možná, že i díky tomu odcházeli obvinění nakonec s relativně nízkými tresty: předseda sekce Karel Srp dostal šestnáct měsíců, člen výboru Vladimír Kouřil deset měsíců, místopředseda sekce Joska Skalník a členové výboru Čestmír Huňát a Tomáš Křivánek „vyvázli“ s podmínkou. Proces byl významný: komunistický aparát se tehdy rozhodl definitivně zlikvidovat oficiálně povolenou organizaci, která mu navzdory všem administrativním překážkám a zákazům přerůstala přes hlavu, počínala si příliš nezávisle."
WITTGENSTEIN --- --- 0:09:22 9.12.2011
LOPIK: Já se obávám, že to prostě nedokážeš docenit, protože jsi v té době nežil. Viz např.:
Hovoří režisér František Filip (přepis doplňujícího rozhovoru):
To byla neustále hra na kočku a myš. Příklad je seriál F.L. Věk. Ota Zelenka ho dopisoval v době pražského jara, kdy se zdálo, že všechno se obrátí, uvolní a přijde svoboda. Natáčelo se, když už tady byly tanky, a vysílalo se, když už se začalo tvrdě normalizovat. Takže jsem na tomto seriálu úplně názorně zažil, jak se vyvíjí sdělování myšlenek navzdory cenzuře.
Než se to začalo vysílat, začalo najednou všem trnout. Na druhou stranu musím říct, že pro schvalovací orgány to nebylo tak jednoduché, že by někdo někomu bezostyšně sdělil, to musí ven, to musí pryč, vyhodit. Ne, oni sami se styděli.
Vzpomínám, že poslední díl F.L.Věka tenkrát vůbec nešel. Když jsme vycházeli z projekční síně, kouknul na mě generální ředitel Zelenka, že je to v pytli, že to nejde, ale neřekl to, nevyslovil, ani to nedal najevo.
Hovoří hudebník Jiří Tichota (přepis doplňujícího rozhovoru):
Cenzura se nedala podceňovat a nedala se ani vystihnout. Například písnička Karla Zicha, kterou osobně považuji za jednu z jeho nejlepších nahrávek se Spirituál kvintetem, Černošské ghetto byla natočena na desku. Tomu předcházelo, že odpovědný redaktor musel projít všechny texty. To prošlo, ale když byla hotová deska, následovalo další kolo, schvalování cenzurou. Najednou mi někdo zavolal a oznámil mi, že písnička Černošské ghetto bohužel nesmí být vysílána, protože ghetto je židovské slovo, a že nemůžeme dělat propagandu sionismu.
Hovoří publicista Jiří Černý (přepis doplňujícího rozhovoru):
Mám nepřímý zážitek s cenzurou ze Supraphonu, kde jsem byl koncem 60. let v ediční radě Gramofonového klubu, u kterého měla v roce 1969 vyjít deska sourozenců Ulrychových Odyssea. To by byl býval skutečný počin, protože tehdy existovala jediná rocková opera Tommy od skupiny Who. Vlastně bychom tak stihli vývoj světového rocku.
Načež se nad hotovou nahrávkou začalo zase diskutovat o tom, že Odysseův příběh vlastně připomíná situaci Československa po vpádu invazních vojsk nebo tedy bratrské pomoci. Připomínal, co si budeme vykládat, ale to musel člověk mít hodně velkou fantazii nebo být hodně vystrašený.
Tak jsem se o to tenkrát na ediční radě hádal. Ředitel Supraphonu Jaroslav Šeda, který měl nejlepší vůli, aby to vyšlo, začal s Petrem Ulrychem měnit jednotlivé verše. Když tam bylo třeba o těch, kteří vládnou, tak se místo "vládnou" dalo "žijí" nebo nějaká naprostá pitomost. Opět to neuhádali. Takže nakonec Odyssea místo v roce 1969 vyšla až v roce 1990. Jednadvacet let to leželo u ledu.
Hovoří hudebník Jiří Tichota (přepis doplňujícího rozhovoru):
Cenzura často zasáhla naprosto nelogicky v době, kdy to člověk vůbec nečekal. Měli jsme například půlroční zákaz za písničku, kterou jsme zpívali na Portě v Plzni a která byla o polárníkovi Janu Welzelovi. Byla to žertovná písnička, do které publikum recitovalo s námi texty o tom, jak je to o cestě na daleký sever, všechno už je snědeno, nakonec se snědí psi a nevím co. V publiku však byl kulturní atašé Sovětského svazu z Karlových Varů, který uměl trošku česky a vysvětlil si to tak, že si děláme srandu ze sovětského zásobování. Vstal a odešel a my jsme za to měli půl roku zákaz vystupování v Západočeském kraji. Za písničku, která byla absolutně nezávadná.
Hovoří publicista Jiří Černý (přepis doplňujícího rozhovoru):
Třetí zážitek s cenzurou mám z roku 1977. To byl pro mě vlastně jediný rok, kdy jsem nemohl publikovat pod svým jménem. Došlo to tak daleko, že když Supraphon vydával reedici alba Vladimíra Mišíka, ke kterému jsem napsal průvodní text a který tvořil téměř celou zadní stranu obalu, vynutily si stranické orgány přímo z ÚV-KSČ, aby tam můj text nebyl. Takže album vyšlo celé tak, jak bylo, akorát že zadní strana je takřka celá bílá, což připomíná cenzuru z první republiky. Dodnes nechápu, jestli to byla schválnost nebo jestli si neuvědomili, jak strašně to připomíná prvorepublikové cenzurované noviny. Zkrátka Mišíkova deska dnes existuje se dvěma obaly - s mým textem a bez mého textu.
(Celé zde: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/exkluzivne-na-ct24/osobnosti-na-ct24/5749-skrt-skrt-skrt-cenzura/
FIN --- --- 2:09:29 21.12.2011
není to až zase tak dávno, co v tomto klubu někteří pomatenci "nechápali", kde "socialismus" (tzn. komunisté) nepřáli umění a kdesi cosi. protože jsem celkem milovník starých filmů, občas se probírám hodnoceními a profily herců na čsfd - a ejhle, co na mě tu a tam nevykoukne...
vždy mi bylo záhadou, proč se tato
http://www.csfd.cz/tvurce/1156-dagmar-frybortova/
mladičká herečka půvabné tváře a s nesporným komediálním talentem vyskytuje jen v několika filmech. a ono ejhle:
Po únoru 1948 dostala zákaz vystupování a to dokonce i jako manekýna. Na plátně se naposledy objevila v Čechově budovatelské komedii ŠTIKA V RYBNÍCE (1951). Ředitel divadla hudby ji zaměstnal alespoň jako uvaděčku. Nakonec se provdala za architekta Kopeckého a věnovala se rodině. Později pracovala jako úřednice ve Strojexportu, kde setrvala až do důchodu.
bez zajímavosti není ani noticka z profilu komika i milovníka raoula schránila
http://www.csfd.cz/tvurce/1051-raoul-schranil/
Po válce se jeho typ salónních milovníků nemohl uplatnit a nikdo z diváků si také nedokázal Raoula Schránila představit jako dělníka v montérkách. Na několik let jeho filmová kariéra ustala (i z důvodu jeho ročního vězení na Pankráci kvůli pouhé zmínce o případné emigraci) a musel se živit jako stavební dělník a zeměměřič.
za ústup gentlemana všech gentlemanů, oldřicha nového, pochopitelně také vděčíme rudým sviním:
http://www.csfd.cz/tvurce/3246-oldrich-novy/
Ale poté přichází Mac Frič s nabídkou hrát René Skalského v parodii na romantický žánr PYTLÁKOVA SCHOVANKA (1949). Oldřich Nový bez váhání přijímá a spolu natočí druhý jeho nejúspěšnější a nejkvalitnější film. Kritika jej tehdy převážně dobře přijala, i když se našlo mnoho těch, kteří nepoznali parodii a nezjistili, o co jde. Za všechny tato dobová recenze: V naší filmové produkci mají takové filmy již definitivně odzvoněno a distribuce se zaručuje, že ani ze zahraničí k nám takové zboží nepustí. Převážně však byli všichni nadšení jak z herců, tak z režie.
všímejte si podtrženého, halt soudruzi, tak trochu tupci. no a pak dále, že...
V letech 1950-54 je jmenován vedoucím jedné z dramaturgických skupin státního filmu. Ale režim není filmům dobře nakloněn, předsednictvo ÚV KSČ stanovilo, že základem filmové tvorby je její ideovost, stranickost a hloubka myslitelského marx-leninského pohledu. Důraz kladli hlavně na současná témata a socialistický realismus (= budovatelství). Není tedy překvapením, že většina z jimi připravených filmů je průměrnějších a většinou nikomu už dnes nic neřeknou. Do konce života hraje ještě ve třinácti filmech, ale obvykle menší role a málokdy to jsou nadprůměrná díla...
Vlasta Burian - bez cementáře:
http://www.csfd.cz/tvurce/1445-vlasta-burian/
číst od "Zlom a dočasné přerušení kariéry"