NJAL: Ano. Centrální řízení a plánování není samo o sobě úplně negativní, pokud se děje na úrovni např. velkých firem. Globální společnosti od boomu decentralizací už před více jak deseti lety přistoupili k centralizování řízení a plánování v určitém rozsahu, kdy jednotlivým podnikům nechali určitou volnost v hlavní činnosti. Ale například pro logistiku a plánování výroby je nákladově i operativně lepší určitá míra centrálního plánování. Jenže tohle vše neplatí, pokud se to děje na úrovni státu - státem řízené a plánované ekonomiky, kdy neexistuje vnitřní konkurence jako motivátor a korektor. Jediná konkurence je u vývozu na zahraničním trhu a při dovozu. Jenže obě tyto formy byly státem omezovány - první politickým rozhodováním, druhá finančními valutovými možnostmi státu. Navíc Československo po 48 tvrdě přecházelo na těžký průmysl po vzoru SSSR, kde bylo povětšinou závislé na dovozu surovin a tradiční zpracovatelský průmysl degradoval a stagnoval - nebyly peníze na licence, neinvestovalo se do vývoje atd. Dalo by se říct, že u nás bylo vlastně centrální řízení a plánování na úrovni státu podřízené centrálnímu řízení a plánování RVHP pod vedením SSSR. To byl ovšem zabiják prorůstové ekonomiky, jen udržoval jakousi normativní úroveň, oddalující krach. SSSR se svým velmi špatným zpracovatelským průmyslem, potřebovalo satelitní státy pro výrobu spotřebního zboží a komponentů další výroby a tak se tlak na zavádění a rozvoj těžkého průmyslu změnil v šedesátých letech na zpracovatelský. Jenže zase podle představ SSSR - velkopodniky, omezení vývozu mimo RVHP, platby formou dodávek surovin, neschopnost plánovat potřeby (výroba na sklad). Ztráta satelitů po 89 byla pro Rusko velká ekonomická rána a rozpad RVHP také.