"Národy jsou zhruba reprezentovány státy, které vytvářejí; tyto státy pak vládami, které řídí. Jednotlivý příslušník národa může v této válce s hrůzou konstatovat to, co se jeho mysli vnucovalo příležitostně už v mírových dobách, že totiž stát nezapověděl jednotlivci uchylovat se k bezpráví proto, že by je chtěl odstranit, nýbrž protože je chce monopolizovat jako sůl a tabák. Válčící stát si dovoluje každé bezpráví, každé násilí, které by jednotlivce zneuctilo. Používá proti nepříteli nejen dovolené lsti, ale i vědomé lži a záměrného podvodu, a to v míře, která se zdá přesahovat to, co bylo obvyklé v dřívějších válkách. Od svých občanů stát požaduje krajní poslušnost a obětavost, přitom je ale zbavuje svéprávnosti přemírou utajování a cenzurou informací a názorových projevů, která činí rozpoložení těch, kdo jsou takto intelektuálně utlačováni, bezbranným vůči jakékoli nepříznivé situaci a jakékoli divoké fámě. Necítí se poután sliby a smlouvami, jimiž se zavázal vůči jiným státům, a beze studu se zná ke své hrabivosti a mocichtivosti, kterou pak jednotlivec má z vlastenectví schvalovat.“
Freud, Sigmund. 1990. O člověku a kultuře. Praha: Nakladatelství Odeon, s. 179.