MÍR A SPRAVEDLNOST
I.

Po deseti měsících války na Ukrajině je zřejmé, že zbraněmi tento konflikt tak jako mnohé jiné vyřešit nejde. O životy přicházejí další a další lidé, vojáci i civilisté, zejména ukrajinští. Několik milionů lidí před válkou uprchlo za hranice Ukrajiny. Rodiny jsou rozdělené, životy přetržené, země je pustošena. Města se mění v trosky, elektrárny, mosty, silnice, školy i nemocnice jsou ničeny bombardováním. Nebýt západní pomoci, ukrajinský stát by dávno zbankrotoval.

II.

Ukrajina krvácí. Ačkoli o příčinách války lze vést nekonečné spory, je jasné, že podle mezinárodního práva je za její bezprostřední rozpoutání odpovědné Rusko. Poté, co byly jeho domnělé i skutečné bezpečnostní obavy ignorovány, přešlo Rusko z konfliktního, neúspěšného dialogu diplomatů k fyzickým bojům na území napadeného státu.

III.

Ukrajina je ale zároveň bojištěm střetu, který ji od začátku přesahuje: na její straně je do něj zapojen i Západ, a to především mohutnou vojensko-finanční podporou a uvalenými sankcemi.

IV.

Sankce, které Západ a zejména evropské země na Rusko uvalily, nesplňují očekávání, s nimiž byly přijaty. Ruský postup nezastavily, nezmírnily, a dokonce nijak závratně ani nepoškodily ruskou ekonomiku. Ubližují naopak evropským domácnostem a firmám, včetně českých. Evropu a zvlášť Česko drtí inflace, na níž má válka významný podíl. Život nás všech se zdražil, a ačkoliv to není příjemné nikomu, těch u moci, kteří nejvíc volají po válce, se zdražování života dotýká nejméně.

V.

Probíhají cvičení, roztáčejí se kola zbrojení a jakmile se roztočí, bude stokrát těžší válku zastavit. Šetříme, abychom mohli válčit. Odkládáme investice, abychom mohli válčit. Zadlužujeme se, abychom mohli válčit. Válka si postupně podmaňuje všechna rozhodnutí západních vlád i té naší.

VI.

A právě otevřený válečný střet Západu s Ruskem na území Ukrajiny je tím největším nebezpečím, které dalece přesahuje všechny již existující ekonomické dopady války. Použití jaderných zbraní si jistě nepřeje žádná strana konfliktu. Je však po letech jako hrozba znovu reálné. Je neuvěřitelné slyšet hlasy, které říkají, že se ani jadernou hrozbou nemáme nechat odstrašit.

VII.

Odmítáme se této logice podřídit. Další pokračování, natož eskalace války není v zájmu nikoho krom zbrojařského průmyslu, i když se nás mnozí snaží přesvědčit o opaku. Většina válek v historii neskončila úplnou porážkou jedné strany a její kapitulací, jak si ji válečná strana představuje. Většina válek neskončila jako 2. světová válka. Obvykle války končí dříve, a to mírem. Výkřiky typu „ať Rusko odtáhne a bude mír“ nic neřeší, nic takového se samo od sebe nestane.

VIII.

Nevidíme do hlav ruské vládě, abychom znali její plán, nevidíme ale ani žádný plán našich vlastních, západních vlád včetně té české, žádný plán, který by kamkoli směřoval. Plán zvaný sankce selhal. Chápeme, že je těžké to uznat, ale předstírání, že sankce fungují, nezvyšuje důvěryhodnost našich vlád ani v nejmenším. Plán podpory boje do posledního muže je fanatický a nepřijatelný. A jiný plán není.


IX.

Proto je třeba přimět naši vládu k tomu, aby začala pracovat nikoli pro válku, ale pro spravedlivý mír. Ten se má postupně stát společným požadavkem všech evropských vlád vůči vládám Spojených států a Ruské federace. Především jejich vůle a rozhodnutí Ukrajiny jsou klíčem k budoucímu jednání o míru. Nic takového se ale nestane bez tlaku veřejnosti, nás, lidí.

X.

Jde nám o spravedlivý mír. Mír, k němuž se rády nerady připojí všechny strany konfliktu, mír, který bude garantován všemi relevantními stranami, mír, jehož přesnou podobu neznáme, nemůžeme ji znát a ani ji nemáme chtít znát. Bude předmětem dlouhých a bolestivých vyjednávání. Mír mají samozřejmě dojednávat politici se svými diplomaty a experty. Oni vládnou, oni ať jednají. My ale požadujeme, aby jednali v zájmu spravedlivého míru. A aby začali jednat okamžitě a v první řadě se zasadili o co nejrychlejší příměří. Proto se ustavujeme jako mírová iniciativa „MÍR A SPRAVEDLNOST“ a vyzýváme českou vládu, aby:


1/ ukončila slovní podporu válce a šíření nenávisti vůči kterémukoli státu či jeho představiteli, a potlačování názorů, které válku kritizují,


2/ podnikla veškeré kroky vedoucí k dosažení urychleného příměří, jehož součástí bude i přerušení dodávek zbraní, a poté k jednání o spravedlivém míru, a to se svými evropskými partnery s cílem získat pro mír i vládu USA,


3/ požadovala po ostatních evropských vládách v Radě EU poctivé a nestranné vyhodnocení dopadu sankcí uvalených na ruskou ekonomiku a zároveň naopak dopadu těchto sankcí na obyvatelstvo a ekonomiky evropských zemí,


4/ zdržela se jakékoli podpory uvalování dalších sankcí do doby vyhodnocení efektů sankcí již existujících ve smyslu bodu 3, a pokud se prokáže, že jsou pro Rusko neúčinné, kdežto pro evropské země a jejich obyvatelstvo poškozující, požadovala jejich zrušení,


5/ soustředila se na zmírňování dopadů války, inflace, drahoty a sankcí a zajistila skutečnou, účinnou a rychlou pomoc českým obyvatelům a podnikům.

​

Petiční výbor:
Prof. RNDr. Václav HOŘEJŠÍ, CSc., vědecký pracovník, Praha
Jan KAVAN, bývalý ministr zahraničí, Praha
PhDr. Matěj STROPNICKÝ, novinář, Praha



Prvosignatáři:

Andrea CERQUEIROVÁ, DiS., novinářka, Praha
Milan DANIEL, publicista, Chrudim

PhDr. Mgr. Antonín DOLÁK, Ph.D., filosof a umělec, Praha
Prof. Petr DRULÁK, politolog, Hořovice
Prof. MUDr. Jiří FOREJT, DrSc., vědecký pracovník, Praha
Mgr. et MgA. Dominik FORMAN, umělec a pedagog, Praha
Martin HEKRDLA, publicista, Praha

Ivan HOFFMAN, publicista, politický komentátor, Kroměříž
Ing. Hana HOLCNEROVÁ, signatářka Charty 77, publicistka, Jeseník
doc. PhDr. Marek HRUBEC, PhD., filosof, sociální vědec, Praha
doc. Mgr. Eduard CHMELÁR, PhD., historik a politický analytik, Galanta, Slovensko
PhDr. Jiří JAROŠ NICKELLI, promovaný historik, Brno
PhDr. Jana JETMAROVÁ, Ph.D., vysokoškolská pedagožka, Jablonec nad Nisou
Prof. PhDr. Jan KELLER, CSc., vysokoškolský učitel, Frýdek-Místek
Ing. Kateřina KONEČNÁ, poslankyně Evropského parlamentu, Nový Jičín
Pavel KUČERA, technický pracovník laboratoře, odborář, Brno
Mgr. Marie LIENAU, v důchodu (dříve neziskový sektor), Volyně
Ing. Aleš MACHÁČEK, bývalý politický vězeň, Praha
Ing. Jiří MÁLEK, chemik, člen vedení Transform!europe, Praha
Eva NOVOTNÁ, Ne Základnám, Praha

Jan PAUL, akademický malíř, výtvarný kritik a publicista, Praha
MUDr. Hanka POSPÍŠILOVÁ, lékařka, České Budějovice
Jan PROKEŠ, projektový manažer, penzista, Praha

Miroslav PROKEŠ, mluvčí Spojenectví práce a solidarity, koordinátor Pražské jaro 2, Praha
PhDr. Václav RAMEŠ, ředitel Státního oblastního archivu v Třeboni, Lomnice nad Lužnicí

Milan ROKYTKA, publicista, Praha
Prof. RNDr. Blanka ŘÍHOVÁ, DrSc., vědecká pracovnice, Praha
JUDr. Klára Alžběta SAMKOVÁ, PhD., právnička, Praha
Jan SCHNEIDER, bezpečnostní analytik, Havlíčkův Brod
MgA. Roman SIKORA, dramatik a překladatel, Praha
ThDr. Jiří SILNÝ, pedagog, Praha

Libuše STAŇKOVÁ, výtvarnice, Praha
Zuzana STIRSKÁ, zpěvačka, Praha
Mgr. Veronika SUŠOVÁ-SALMINEN, Ph.D., komparativní historik, Pietarsaari, Finsko
Ing. Jan ŠOLTA, CSc., ekonom, Praha
Jiří ŠTEG, makroekonom, Kladno
Doc. Ing. Ilona ŠVIHLÍKOVÁ, PhD., ekonomka, Praha
Doc. Radim VALENČÍK, CSc., vysokoškolský učitel, Praha
Daniel VESELÝ, novinář, Praha
PhDr. Zdeněk ZBOŘIL, politolog, indonesista, Praha

2003

Míroví štváči: černobílé vidění

Odpustíme si úvod – na toto téma toho již bylo napsáno příliš mnoho… Také se budeme dopouštět jistých zjednodušení (např. pod USA budeme rozumět nejen Spojené státy americké, ale i jejich spojence – tj. státy, které jim stojí po boku v současném konfliktu se Saddámem).

USA jsou kritizovány za zásah v Iráku. Skupina lidí, která USA kritizuje, jistě není stejnorodá. Pomineme-li na okamžik početně marginální skupiny odpůrců současného postupu USA, přičemž argumenty některých z nich nejsou irelevantní, potom zbudou v zásadě dvě dominantní skupiny, kdy na jedné straně jsou ti, jejichž hlavním argumentem je odpor ke každé válce kdykoli a kdekoli. To jsou v zásadě lidé, kteří pozbyli pudu sebezáchovy – což by nám nevadilo, pokud by svoji dobrovolně páchanou sebevraždu nevnucovali i nám, kteří tady hodlají ještě chvilku pobýt. Na straně druhé jsou pak ti, kteří USA (někdy nevědomky) obviňují z pokrytectví. Těm bychom se chtěli věnovat – říkejme jim na okamžik „míroví štváči“. Abychom nebyli obviněni z toho, že si napřed vykonstruujeme neexistujícího oponenta, kterého obdaříme chabou obranou a pak jej rozcupujeme, konkretizujme takového mírového štváče. Jako příklad by mohla posloužit petice „Nikoli našim jménem“ (viz http://www.mujweb.cz/www/irak/petice.htm), v níž se signatáři krom jiného dotazují „…které země budou na intervenčním pořadníku v příštích letech.“. Konečně je zřejmé, že tato petice by se dala částečně chápat i jako reprezentant absolutního odporu k jakékoli válce – ale přechod mezi jednotlivými typy odpůrců je jistě neostrý.

Argument, který je mírovými štváči používán, je velmi snadný, pro masy jasně pochopitelný a opírá se o jakousi pochopitelnou touhu po stavu, kdy je člověk člověku člověkem. Mírový štváč vidí na světě spoustu nespravedlnosti: Tibet, Čečna, Irák, Severní Korea, Írán, Súdán a spousta dalších afrických zemí,… Trápí jej to. Na jedné straně by si přál, aby se lidem v těchto zemích nečinilo příkoří, na druhé straně nechce žádného „světového četníka“, tím méně když jediným kdo má reálnou sílu něco prosadit jsou USA – přece není možné, aby jeden stát diktoval celému světu svoji vůli, že... Upřednostňuje OSN, kde předsednictví v komisi pro lidská práva převzala nedávno díky „rotačnímu principu“ Lybie (ach, jak nestranný a proto spravedlivý princip to je!)...

To je paradox, a první politický kýč – prohlášení, že pouze lid v daném státě (např. v Severní Koreji) má právo rozhodnout o svržení svého diktátora a o ceně, kterou je ochoten za toto svržení zaplatit…, tedy takové či podobné prohlášení zní uším velmi líbivě a přesvědčivě až do toho okamžiku, kdy by se měl takto hovořící člověk probrat ze sna a někdo by mu měl připomenout (alespoň na archivních fotografiích), jak vypadala komunistická diktatura i v našich „soft“ středoevropských podmínkách a kolik měli muklové v Jáchymově šancí se jako součást lidu rozhodovat a o čem asi… přitom případnější je ptát se na možnost volby svrhnout či ponechat si „svého diktátora“ u kambodžanů, hromady jejichž lebek se na archivních záběrech coby symbol „možnosti si vybrat“ vyjímaly zvlášť působivě…

Druhým a hlavním politickým kýčem je ono obvinění USA z pokrytectví. Dalo by se to shrnout pod heslo „všechno nebo nic“ a jako příklad argumentu tohoto typu: „Proč zrovna Irák, proč ne Čína?“ – samozřejmě s neopomenutím radostného úšklebku a odpovědí, že „USA se Číny bojí“ – většinou je cítit škodolibé zadostiučinění… Tak co takový mírový štváč chce: aby USA zasahovaly všude kde se porušují lidská práva (neboť o ta mu jde), nebo nikde? Chce tedy vážně, aby USA riskovaly konflikt s Čínou? Pokud někdo takový existuje, doporučovali bychom jej péči doc. Chocholouška. Myslíme si, že nikdo takový skutečně neexistuje a jde případně jen o rochnění se v již výše uvedeném – o utvrzování se, že existují země (byť s režimy sebevíc odpudivými), s kterými si USA neporadí. (Ono to platí i opačně: obyvatelé Tchaiwanu jsou tomu jistě rádi a heslo „Ami go home!“ patrně příliš nevyužívají, ale neodbočujme…) Druhou alternativou je, že USA nemají zasahovat nikde – tedy vyzývání k striktnímu izolacionismu (to je de facto případ výše uvedené petice – pokud v ní nejde o principiální odpor k jakékoli válce…). Avšak fakt, že nelze zasáhnout všude, kde by to snad bylo zapotřebí, není přece důvodem pro to, aby se nezasáhlo tam, kde to možné je. To však mírový štváč neuznává a dál trvá na svém černobílém vidění. Pak už nezbývá než připomenout, že kdyby se USA držely striktního izolacionismu v právě uplynulých 100 letech, mluvila by patrně většina Evropy německy nebo rusky – uvědomujeme si přitom, že tento argument je již velmi ohraný, ovšem jeho ohranost mu neubírá na platnosti: i stokrát opakovaná pravda zůstává pravdou…

Suma sumárum, mírový štváč je přesvědčen, že oním argumentem „všechno nebo nic“ přistihuje USA v nedbalkách a že výkřikem „Hle – pokrytci, o nic jiného než o jejich zájmy jim nejde…“ objevuje Ameriku. Budiž tedy řečeno, že USA samozřejmě jde o jejich zájmy. My na tom neshledáváme nic odpudivého. Když jsme u zájmů, nemůžeme přitom nepromluvit coby občané ČR. Možná, že izolacionismus je v zájmu USA, a tuto věc nelze neponechat vnitřní americké politické diskusi. Je však zcela nepochybné, že v našem – ČR – zájmu není. Neuvědomování si této skutečnosti opět souvisí se zmíněnou ztrátou pudu sebezáchovy…

Nechceme tvrdit, že zájem USA je automaticky dobrem, stejně jako netvrdíme, že zájem USA je s dobrem jakkoli neslučitelný. Ale když už někdo – kdokoli, tedy i USA – páchá nějaké dobro, neptáme se, co jej k tomu motivuje. Nepožadujeme po něm, aby ono dobro páchal s motivy čistě idealistickými či altruistickými. Důležité je, že jde o dobro. Odstranění Saddáma je dobrem. Samo o sobě, bez ohledu na cokoli jiného. Je štěstím těch, kterým bylo doposud snášet dobrodiní baasistického režimu, že USA mají v Iráku takové zájmy, že jim stojí za to vyslat tolik mladých mužů a prolít tolik americké krve k tomu, aby byl Saddám svržen. My jsme to štěstí v letech 1948 a 1968 neměli, neměli jej ani naši jižní sousedé v roce 1956, ani naši severní sousedé v roce 1980. Nikomu to nevyčítáme – už proto ne, že cena za případnou intervenci by byla asi tím posledním, co by na této planetě bylo zaplaceno. My sami bychom však neměli zapomenout, jaké důsledky to pro nás mělo. A tak bychom se měli napříště vynasnažit, aby USA měly na našem území maximum svých zájmů – např. vojenské základny…

P.S.: Za kýč pokládáme něco, co je líbivé, v podstatě nepravdivé a vyhovující nevzdělaným masám. Boj za „mír za každou cenu“ je podle nás příkladem politického kýče.

28. března 2003

Dr. Karel Drdla, autor je místopředsedou MS Konzervativní strany Brno
Dr. Jan Kubalčík, autor je členem Konzervativní strany www.skos.cz

2015

Americký konvoj, míroví štváči a nežerme Kremlu propagandu - Aktuálně.cz
https://nazory.aktualne.cz/komentare/americky-konvoj-mirovi-stvaci-a-nezerme-kremlu-propagandu/r~291c76a6d0c811e49e4e002590604f2e/

Komentář Martina Fendrycha: Putin pohrdá evropským Západem. Nečeká, že se budeme bránit. Smysl konvoje: ukázat opak.

Od neděle 29. března přes Česko pojedou američtí vojáci 2. mechanizovaného pluku. Zamíří na základnu Rose Barracs v bavorském Vilsecku. Vracet se budou ze cvičení NATO, tedy z našeho cvičení, v Pobaltí a v Polsku. Konvoj tento týden vyrazí z Estonska. Cvičení reaguje na hybridní ukrajinskou válku. Proč, to víme přesně. Vojáky i špičkovou techniku tam dodává Rusko, Putinův režim.

Kdekdo píše, že „průjezd konvoje“ českou společnost rozdělil. Je to záměrně šířený nesmysl. Už od Majdanu nás poltí intenzivní ruská propaganda. Profesionální dezinformační kampaň. Průjezd konvoje je mezinárodně politický akt, kterým česká vláda i USA cosi demonstrují. Na obranu tvrzení, že je tento průjezd propagandisticky zneužit, dodejme: loni na našem území proběhlo 131 armádních přesunů, transportováno bylo 1631 zahraničních vojáků, 601 kusů techniky a neštěkl po nich ani pes. Teď psi štěkají o sto šest.

Je lehké konvoj využít jako symbol „zla“. Tady nejsme ani na Ukrajině, ani v Estonsku nebo v Polsku. Nebo v Norsku či Finsku, jež se cítí také ohroženo. V Česku máme pocit, že se nic neděje. Plno lidí si prostoduše namlouvá, že se jich „Putin netýká“. Jeden můj soused mi nedávno řekl: „A i kdyby nás Putin ohrožoval, dělejme radši, že vůbec nejsme.“ Taktika školáka, který se bojí, že bude vyvolán.

Konvoj vojáků se dá automaticky, bez potíží označit za projekt „válečných štváčů“. Kdo chce mír, ten přece „neřinčí zbraněmi“, opakují teď komunisté, kteří zhusta v roce 1968 vítali ruské tanky. Podobných klišé tečou tekutým mediálním prostorem hektolitry. Opakuji: loni 131 přesunů a klid. Nebyly tak okaté. Občané o nich skoro nevěděli, takže to nebylo řinčení a štvaní. Hlavně se však nezapojili Putinovi propagandisté, kupříkladu Twitter ruské ambasády v Praze. Zřejmě se čekalo na vhodnou chvíli.

Policejní hlídka "řinčí zbraněmi"?
Malé srovnání. Když jde policejní hlídka po ulici dejme tomu v klidné brněnské čtvrti, pochůzkáři si nesou pendreky, pistole s ostrými náboji a pouta. Je to „řinčení zbraněmi“? Nebo snad by občan rád vítal VÍC POLICAJTŮ ve svém okolí, aby se cítil bezpečněji? Nikdo přece neuvažuje tak, že když se objeví policajt, tak jsem ohrožen. (Pravda, kromě Václava Klause. Ten v 90. letech odmítal nové policejní stanice s tím, že je to jako s požárními zbrojnicemi: jak se prý někde objeví zbrojnice, hned tam bude požár.)

Je lehké u nás vzbudit odpor vůči konvoji. Proč? Klasický důvod je letitá bolševická výchova. Ale ten nechme hnít. Všimněme si zato, jak lehkomyslné byly pravicové i levicové vlády celá léta. Neustále ořezávaly armádní rozpočty. Jako by nám nic už nikdy nemohlo hrozit. Jako by žoviální opilec Boris Jelcin měl žít navěky. Vlády a politici tady lidi navykli, že „armádu nepotřebujeme“, je „zbytečná“.

Ale pojďme hlouběji, k podstatě věci. Oč jde? Rusko zbrojí a je agresivní. Zabralo Krym (ano, podle průzkumů na okupovaném poloostrově to tam lidé chtěli; leč vzpomeňme na volby po ruské okupaci v Československu, na těch 99,9 procenta pro KSČ), Rusové a ruská technika válčí v Donbasu. Atd.

K těmto jevům lze zaujmout dva diametrálně odlišné postoje (pokud nebydlíte v Kyjevě, ale dokonce možná i tam). První nazvěme „mírový“ (ač na něm nic mírového není): nechte Putina, ať si vezme, co chce (takže i nás). Když mu nebudete bránit, nebude válka, nebudou mrtví. Nakonec o tolik hůř nám nebude, že. Hlavně že přežijeme. Třeba zas pod Kremlem. S tímhle postojem Putin počítá: věří, že má proti sobě zpohodlnělý, zkažený Západ, který už není s to se bránit.

Druhý, opačný postoj, je „válečnický“ (ač válku ve skutečnosti brzdí): braňme se, nedovolme carovi Putinovi, ať si bere, co se mu zamane. Nedovolme mu, ať křísí ten strašlivý, totalitní, uzurpující, ponižující Sovětský svaz. Život ve svobodě má neskonale větší smysl, k životu ve svobodě byl člověk stvořen. Ne k otroctví, ne k „okupované suverenitě“.

Stvořeni ke svobodě, ne k okupaci
Pravda, na každém tom postoji něco je. Když se nebráníte, když jste jak ti holoubci či králíci, zřejmě nezahynete. Nebude zbořen Doněck, Luhansk, Debalceve, Mariupol. Nebude válka. A nebude svoboda. A naopak, když se bráníte, svět vás má za statečné, svět vás obdivuje, naplňujete prastaré lidské poslání, podstatu života, ale možná vám mina urve obě nohy a vy někde v poli vykrvácíte.

České neštěstí spočívá v naší mimořádné ochočenosti, bázlivosti, neosobitosti. Rakousko-Uhersko, pak chvíli svoboda, druhá světová a Němci, děsivá poroba, pak kratičký nádech a bolševická krutovláda, útisk, nesvoboda. Po ní pětadvacet let, kdy jsme jak ti králíci v kotcích naskočili na konzum a mnozí nevidí, neslyší.

Dovolím si tvrdit, že průjezd kolony po silnici místo po kolejích je možná „symbol odhodlání“, ale těžko „demonstrace síly“. Jaká síla, když tu projede 516 amerických vojáků? Koho by to skromné množství mělo zastrašit? Vojtěcha Filipa? Ten ví, že mu nic nehrozí. Ani kdyby sem přišli znovu Rusové.

Stejně není cílem konvoje „rozpoutat válku“. Je to úplně stejné, jako když jde policejní hlídka po ulici a dává najevo: Jsme tady. Tak neblbněte. Stejně tak NATO vzkazuje Putinovi a jeho případné chuti na pobaltské země: Jsme tady, Vladimire, jeden podporujeme druhého (i když Češi neochotně a za pilného držkování), tak neblbni. To, že 118 vozidel pojede přes naše území, znamená v podstatě jen jakýsi příslib naší armády a vlády: nenecháme v tom Litevce, Estonce, Lotyše, Poláky.

Nežerme Kremlu tu propagandu, přece nejsme tak omezení a tak zoufale zapomnětliví.

2023

Foto: Seznam Zprávy
Matěj Stropnický vykročil ve stopách normalizačních mírotvůrců. Ilustrační foto.

Šťastné slovo: Petice za mír, míroví štváči znovu v akci
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/porady-stastne-pondeli-jindricha-sidla-7-sezona-za-mir-a-odzbrojeni-mirovi-stvaci-vyrazili-znovu-do-akce-223295

Říkalo se tomu „branné cvičení“, ale ve skutečnosti to byl soustředěný psychologický teror, kterému jsme jako děti byli vystaveni po celá 80. léta.

Bude to letos už čtyřicet let.

V červnu 1983 proběhla v Paláci kultury, dnes Kongresovém centru, což je pořád tentýž hnusný obrovský barák na Vyšehradě, pozoruhodná akce. Jmenovala se „Za mír a život, proti jaderné válce“. Lidově se jí přezdívalo „kongres mírových štváčů“ nebo „mistrovství světa v míru“.

Jejím cílem bylo ujistit se navzájem, že všichni chceme žít v míru, protože mír je lepší než válka. Proti tomu se nedá nic moc říct. Jen se to tehdy odehrávalo v neuvěřitelných kulisách.

Do hlavního města země obehnané ostnatým drátem, kterou tehdy okupovaly desítky tisíc po zuby ozbrojených sovětských vojáků, dorazilo i několik tisíc užitečných idiotů ze svobodného světa, kteří se dojímali nad vlastní šlechetností a nebylo jim nijak divné, že na shromáždění nebyli připuštěni zástupci Charty 77, kteří o to přitom velmi stáli.

Ne že bych si to pamatoval nějak detailně, přece jen mi bylo deset a nejvíc mě tou dobou zajímal první (a dodnes jediný) titul Bohemians ve fotbalové lize. Nicméně, do atmosféry mého dětství to zapadá docela přesně.

Od chvíle, kdy jsem začal vnímat svět, jsme bojovali za mír. Každý den. Neustále, statečně už od nejútlejšího věku. Ulice mého dětství sice netrápil vizuální smog v podobě nevkusných neonů a řvavých billboardů, ale zato se nešlo vyhnout všudypřítomným žlutým písmenům na červeném pozadí.

„Buduj vlast, posílíš mír.“

„Sovětský svaz – záruka míru.“

„Za mír a odzbrojení ve světě.“

Těmhle propagandistickým – pardon! – sračkám se nešlo vyhnout. Stejně jako pocitu, že už zítra mohou z území NSR (tak se tehdy oficiálně říkalo západnímu Německu) přiletět smrtonosné jaderné střely a všichni tady umřeme. Proto jsme se učili nasazovat masku, pláštěnku, igelitové pytlíky na ruce a na nohy a zalehnout patami k epicentru výbuchu. Říkalo se tomu „branné cvičení“, ale ve skutečnosti to byl soustředěný psychologický teror, kterému jsme jako děti byli vystaveni po celá 80. léta.

Přiznám se, že to na mě zanechalo stopy. Především v podobě preventivní nedůvěry ke všem permanentním bojovníkům a bojům za mír, ať už to znamená cokoli. Třeba ochotu z prosté naivity nebo i z jiných, řekněme zištnějších důvodů kolaborovat s odpornými režimy, které mají míru plná ústa, dokud tedy někam nevletí s tanky.

Nic proti míru, samozřejmě. Jen jsem už nějak i kvůli zážitkům ze svého dětství pochopil, že světového míru objímáním nedosáhneme, jak říká kolega Jan Dobrovský.

A chápu a jsem rád, že žiju ve svobodné zemi, která umožňuje svobodný projev i pacifistickým exhibicionistům, kteří si myslí, že zločinem proti míru je i pouhá obrana proti agresi. Protože správná oběť se přece smíří s realitou, zahodí zbraně, vytáhne bílé prapory a poslušně předá útočníkovi kus svého území a celou svou důstojnost, neboť vytouženého míru se samozřejmě nejlépe dosáhne urychlenou kapitulací a uznáním porážky.

Poprvé jsme tohle třeštění zažili před patnácti lety během debat o stavbě jednoho amerického radaru v Brdech, což by znamenalo přítomnost pár amerických vojáků na našem území. Ano, nejradši bych jich tu viděl 25 tisíc, klidně od zítřka. Ale jsem ochoten uznat, že kdysi okupovaná země může být na cizí uniformy na vlastním území citlivější. Nicméně ten argument mi přijde samozřejmě směšný a hloupý, protože je snad rozdíl mezi spojeneckou smlouvou dvou demokratických zemí a nočním přepadením někdejší komunistickou supervelmocí.

Ale pořád jsme se aspoň bavili o svobodném českém rozhodnutí, které se týkalo českého území. Pořád lepší než v roce 1983, kdy vám za protesty proti sovětské okupaci v lepším případě estébáci rozbili hubu, v horším vás poslali na několik let do vězení.

Od doby debat o radaru ale taky víme, jak moc se snažilo tohle „naše“ rozhodnutí ovlivnit Putinovo Rusko. To si tehdy poprvé po letech postsovětské defenzivy vyzkoušelo, že je pořád schopné se za účasti aktivních kolaborantů i naivních aktivistů úspěšně vměšovat do vnitřních záležitosti úplně cizí země.

Což od té doby dělá permanentně, posledních deset let i za aktivní účasti prezidenta republiky Miloše Zemana. Ten se to sice poslední rok snaží zamaskovat demonstrativní podporou Ukrajiny, nicméně jeho urputná snaha dostat Rosatom do Dukovan bude patřit navždy do zlatého fondu nejhorší tuzemské kolaborace.

Češi si možná až příliš často libují v roli obětí. Ale ve vztahu k Rusku mají na tenhle pocit plné právo. Moskva nás otevřeně nenávidí, vede proti nám hybridní válku, na seznam svých největších nepřátel nás zařadila ještě dřív, než to bylo cool. Pak Rusové napadli svého souseda, svobodnou Ukrajinu, aby bylo všem jasné, jak jedná se svými nepřáteli.

V takovou chvíli máte dvě možnosti. Pochopit, kdo je nezpochybnitelný a neomluvitelný agresor, kdo je oběť, na čí straně máme stát a komu máme pomáhat – jak bude potřebovat a dokud si to bude přát. Koho nemůžeme zradit.

Anebo si můžete vzpomenout na nejlepší tradice mírového hnutí. Vysvětlit znásilněné, že když se nebude bránit, nemusí to být tak strašné, protože teď už se s tím stejně nedá moc dělat. Sepsat petici a výhledově se odjet dojímat nad svou mírovou ušlechtilostí na nějaký mírový kongres, jako byl ten v Praze před 40 lety.

A to je asi tak všechno, co se dá napsat o petici „Za spravedlivý mír“ z pera Matěje Stropnického, Václava Hořejšího, Jana Kavana a dalších mírotvůrců.

JINDŘICH ŠÍDLO
Komentátor


„Míroví štváči“ pracující ve prospěch Ruska bodují. České vládě chybí strategická komunikace | Hospodářské noviny (HN.cz)
https://archiv.hn.cz/c1-67066880-bdquo-mirovi-stvaci-ldquo-pracujici-ve-prospech-ruska-boduji-ceske-vlade-chybi-strategicka-komunikace

KOMENTÁŘ PETRA HONZEJKA
„Míroví štváči“ pracující ve prospěch Ruska bodují. České vládě chybí strategická komunikace
Petr Honzejk, zástupce šéfredaktora a šéfkomentátor HN

V Česku se v osmdesátých letech demonstrovalo proti NATO v zájmu Sovětského svazu povinně. Dnes „míroví štváči“ kupodivu hrají ve prospěch Ruska zcela dobrovolně. Autor ▪ Dana Kyndrová
Čím dál víc to vypadá, že Rusko není schopno dosáhnout na Ukrajině ani zlomku toho, co si předsevzalo. Vladimir Putin se spletl úplně ve všem. V možnostech své armády, v odhodlání Ukrajinců k odporu, ve schopnosti Západu dohodnout se na rychlé protireakci. Naděje Ruska spočívá nyní v podstatě jen v tom, že se mu podaří změnit veřejné mínění v západních zemích, které je dosud na straně pomoci Ukrajině. Nejde přitom jen o hrozby zastavení dodávek plynu, které cílí na obavy populace z ekonomických problémů a ztráty životní úrovně. Paralelně dochází k aktivizaci západních skupin, které naivním pacifismem nahrávají ruským zájmům. O co jde, jak je to v západních zemích a jak u nás? A jak se tomu dá bránit?

(.. zbytek za Paywallem)

President Trump and other conspiracy fantasists touted the fake claim that COVID death counts are exaggerated. But three kinds of evidence point to more than 350,000 deaths*

'We are overcounting COVID deaths and hospitalizations. That's a problem"

In most countries, because of the lack of validated criteria, COVID-19-related deaths are defined as those occurring in subjects with a positive PCR test for SARS-CoV-2, irrespective of other causes of death (18). This definition includes patients who died because of concomitant severe conditions, in whom the role of Covid-19 may even be minimal or absent (e.g. subjects with end-stage heart failure or terminal cancer, and concomitant asymptomatic SARS-CoV-2 infection) (19

...U obou údajů se jedná o zatím největší přírůstek za 24 hodin.... [fear porno continues...]

New York City's death count has spiked to more than 10,000 after it reported 3,778 people who likely had Covid-19, but died without being tested.

Firefighters and paramedics had been recording drastic increases in deaths at home around the city, assumed to be caused by the virus.

The new figures, from the city's Health Department, mark a 60% rise in deaths.

In terms of per-capita death rate, New York City has now outpaced Italy - home to the highest death toll in Europe.

"Behind every death is a friend, a family member, a loved one. We are focused on ensuring that every New Yorker who died because of Covid-19 gets counted," said the city's health commissioner, Dr Oxiris Barbot.

New York City's Grand Central Station is seen abandoned at rush hour as the city is pummelled by the virus outbreak.
The revised count brings New York's total virus fatalities to 10,367.

Why has this happened?
New York Governor Andrew Cuomo on Wednesday said that the Centers for Disease Control and Prevention (CDC) had changed guidelines for how coronavirus deaths were to be recorded.

"They want deaths, and then another category of probable deaths," Mr Cuomo said, to be administered by local health departments or coroners. He added that people who passed away outside of a hospital or nursing home may have been missed in previous counts.

Mark Levine, chair of the city's Heath Council that even these adjusted numbers were likely an undercount.

"There were an additional 3,017 deaths above normal levels in past month, not known to be connected to covid," he wrote on Twitter. "There is only one explanation for this increase: direct & indirect victims of the pandemic."

How does this affect the official death toll?
It's unclear. Mr Cuomo said the state will work with local agencies to publish revised numbers "as soon as we can".

As of yet, the coronavirus database from Johns Hopkins University - used as the definitive count by many US states and news outlets, including the BBC - has not changed its tally to include "presumed" deaths.

"While these data reflect the tragic impact that the virus has had on our city, they will also help us to determine the scale and scope of the epidemic and guide us in our decisions," Dr Barbot said.

What are other states doing?
Since the start of March - before New York City reported its first death - the CDC asked local governments to record "assumed" coronavirus infections on death certificates.

But so far, the application has been inconsistent.

Municipalities in Connecticut, Ohio and Delaware have begun to recorded cases where the infection is assumed but not confirmed with a test, Dr Barbot told the New York Times, while officials in California and Seattle only count virus deaths if proven with a positive test.

Since the establishment of the United Nations Mission in Kosovo (UNMIK) in 1999, it has been known to the international community that Kosovo is a major destination territory for human trafficking, women and young girls trafficked into forced prostitution. According to Amnesty International, most of women are trafficked from Moldova, Romania, Bulgaria and Ukraine.[1]

In the 2010 Trafficking in Persons Report, Kosovo was identified[2] as transit and destination country for woman and children, victims of the human trafficking, especially the forced prostitution.

Origins of Demand
Human trafficking in Kosovo has seen "a steep rise" since NATO troops and UN administrators took over Kosovo. According to Amnesty International, NATO servicemen and UN staff "generate 80% of the income" for pimps and human traffickers. UN Department of peacekeeping claimed that "peacekeepers have come to be seen as part of the problem in trafficking rather than the solution". Amnesty found no evidence of criminal proceedings against NATO military personnel in their home countries.[3]

Source countries
Amnesty International reports that, "Some 406 foreign women were assisted by the IOM in Kosovo between December 2000 and December 2003. According to the IOM, 48 per cent of women who have entered its repatriation program - enabling them to return to their home country - originated from Moldova. Of the remainder, 21 per cent came from Romania, 14 per cent from Ukraine, six per cent from Bulgaria, three per cent from Albania and the remainder from Russia and Serbia proper."[3]

Reluctance of Kosovo administration
2010 Trafficking in Persons Report said "the Kosovo government did not follow the minimal measures to eliminate for the trafficking elimination". This regards to both forced prostitution, and forced begging.[4]

Other
Carla Del Ponte, the former chief U.N. war crimes prosecutor, claimed in her memoirs, that at least 300 ethnic Serbs were murdered and their organs stolen by the Kosovo Liberation Army during and after the Kosovo War in 1999.[5] These claims were met with criticism in Albania and abroad.[6]

In 2009, Serbian War Crimes Prosecutor Vladimir Vukčević claimed there was significant progress in investigation of the case of the yellow house, located in Northern Albania, where organs were harvested from kidnapped Serbs, non-Albanians from Kosovo, Czech and Russian citizens. Organs were later sold in the black market.[7] The Albanian administration of Kosovo refused to cooperate with Serbian and international investigators on the case, but several arrests of medics practicing illegal surgery were made in Kosovo, allegedly in connection to the case.[8][9]

In February 2011, the news website France 24 obtained classified documents[10] showing that the UN had heard allegations in 2003 regarding the trafficking of human organs, with some named victims and testimonials from involved Albanians. A 2003 report about this matter describes the criminal involvement of senior commanders of the KLA.[citation needed]

The sex slavery in Kosovo parallels similar phenomena next door in Bosnia, where the arrival of thousands of Nato peacekeepers in 1995 fuelled a thriving forced prostitution industry.

An Associated Press (AP) investigation revealed in 2017 that more than 100 United Nations (UN) peacekeepers ran a child sex ring in Haiti over a 10-year period and none were ever jailed. The report further found that over the previous 12 years, there had been almost 2,000 allegations of sexual abuse and exploitation by peacekeepers and other UN personnel around the world. AP found the abuse to be much greater than originally thought. After the AP report, U.S. Ambassador to the UN, Nikki Haley, urged all countries to hold UN peacekeepers accountable for any sexual abuse and exploitation. As early as 2004, Amnesty International reported that underage girls were being kidnapped, tortured and forced into prostitution in Kosovo with UN and NATO personnel being the customers driving the demand for the sex slaves. The UN's department of peacekeeping in New York acknowledged at that time that "peacekeepers have come to be seen as part of the problem in trafficking rather than the solution"

The presence of peacekeepers has repeatedly been associated with a rapid increase in sex trafficking and brothels near military bases, child prostitution, the exchange of sex for goods or food, the creation and distribution of pornographic films, growing harassment and catcalling in the streets, and the spread of sexually transmitted diseases such as HIV.

There needs to be a systematic change. I want to see prosecutions by police and the current wilful blind eye become an illegal act of aiding and abetting by negligence

Professor Andrew MacLeod

U.N. peacekeepers who commit these crimes are seldom held accountable.

A farmer and mother of seven in the Central African Republic said it better than I can when she told a reporter, “We were told that the peacekeepers came to protect us. Instead, we see that it is the peacekeepers who cause the rapes. It makes me sick.”

Není důvod se 6G sítí bát, zdravotní riziko technologové nepředpokládají. Odkud takovou jistotu berou? Uslyšíte v naší zvukové reportáži.