zavítal jsem teď v posledním roce několikrát do města Pé. čekal jsem leccos, ale ani ty nejstrasnější představy člověka nemůžou připravit na to, co ho zde čeká. toto místo se stále nemůže otřepat z důsledků tzv. pardubického sociálního experimentu, což byl vlastně pravý opak toho, co Rudí Khmérové provedli v Kambodži - zatímco Pol Pot a jeho sebranka vystěhovali městské obyvatelstvo na venkov, v Pardubicích došlo k sestěhování vesničanů do několika koncentračních táborů okolo místních chemiček. tímto prostým způsobem vzniklo v padesátých letech "město" Pé. ačkoliv zde v posledních desetiletích došlo k uvolnění poměrů, jsou následky tohoto sociálního inženýrství k vidění na každém kroku - skupinky pardubických troglodytů se krčí u zdí výškových budov nebo se věnují zdejší oblíbené kratochvíli - trávení života čekáním na zelenou na zdejších přechodech pro chodce. asi nejhorším zážitkem bylo, když jsem jednou na jaře trávil neděli v Paříži, v tomto ztělesnění elegance nad Seinou, pozdě večer jsem letěl domů do Prahy, zde přespal a ráno mě pendolíno vyklopilo na peróně v Pardubicích, kde se trousili Pardubané. ten kontrast mě málem srazil na kolena.