Ale tak jistě, že jde především o pocit.
Když jsem byl malý, netušim kolik mi bylo, ale určitě pod deset let. Byl jsem u babičky na prázdninách a půjčil si zavírací nožík kterej byl snad ještě po prabábě. Špičku žádnou neměl, nejspíš byla z nějakého důvodu zabroušená nebo ji někdo ulomil, ale ostrej byl dost. Vlastn neměl žádnou "linii ostří" nýbrž byl po dloouhá léta broušenej "na plocho" po celé délce jako ty vaše japonský kuchyňáky, takže by se dalo říct že byl celkem jedovatej. Řezivej byl díky tomu rozhodně dost, byl vlastně celkem ztenčenej vlivem toho způsobu broušení... Asi nějaká uhlíkovka, byl celej zčernalej, ale né rezavej. Příložky měl z kosti, po hromadě to drželo mosaznejma čepama. Pojistku to nemělo žádnou, jen takový to pero ze shora, už to tu asi zaznělo, ale nevím jak se tomu řiká.
No, prostě jsem s nim dělal naprostý voloviny, i na třea 8mi letýho kluka voloviny. Skončilo to tím, když jsem s nim chtěl rozpůlit nějakou šišku, klacík, lískovej ořech nebo já už nevim co. Ale bezpečně si pamatuju ten nešťastnej způsob jakej jsem zvolil. Na rozpůlení materiálu jsem neměl dostatek síly, a tak jsem jal to položit ja nedalekej špalek/pařez. Načež jsem nožík uchopil oběma rukama a pořádně se do toho opřel svojí vahou. Bohužel tam bylo i trochu dopředného pohybu, a nožík se mi zaklapnul, přez prsty samozřejmě... No rozříznul jsem si asi tři prsty, z toho ty první dva, hlavně ukazováček, dost fatálně. Zastavilo se mi to o kost, kterou jsem si měl tenkrát příležitost i prohlédnout, kdybych chtěl, ale já moc nechtěl. Babička na infarkt, děda mi to nejdřív nějakym způsobem dal dohromady ovázal apod. až potom mě vyplísnil.. Kupodivu se mnou nejeli do špitálu na šití, inu stará škola... Nějak se to srostlo a F pohodě, cit nějakej zůstal, i když "mrtvý místo" bez tam je, ale naštěstí ne na bříšku nýbrž jen podél z boku.. Vzpomínku tedy mám. :)
Když jsem se pak o mnoho let později rozhodnul že si pořídím nějaký nůž který mi bude dělat každodení společnost, zatvrzele jsem si řekl: "a chci tam prostě hrutální pojistku, nekompromisní", i když už s tím nemám v plánu dělat voloviny. O nožích jsem věděl kulový (což vim dodnes:) a tak jsem strávil týdny zkoumánim stovek nožíků až se mi víceméně i dílem náhody dostal do ruky malinkatej benš s axislockem, na svoji maličkost nepoměrně těžkej nožík, "jako tank", a já měl pocit že jo, to bude ono...
Takže moje "conclusion" je: Ano je to především a vlastně jenom o pocitu. Jako vlastně skoro všechno v našich pohodlnejch životech...;)