Přijít na schůzi a žádat o přijetí? Nelze
26.11.2004 - JAN JANDOUREK - str. 06
Svobodní zednáři jsou společenstvím nikoli tajným, ale neveřejným. A dostat se k nim není snadné
PROČ? jsem svobodný zednář
Svobodné zednářství vnímají lidé jako tajemnou společnost, která podle libosti svrhává vlády, má přístup k tajnému vědění a provozuje tajuplné rituály, za jejichž prozrazení hrozí strašlivé tresty. Jak je tomu doopravdy?
Jedním z českých zednářů, který o své příslušnosti k hnutí veřejně promluvil, je Ivan O. Štampach, docent religionistiky, kněz a autor oblíbených knih o spiritualitě. Na co se vlastně u zednářů vztahuje mlčenlivost?
„Když to zednář považuje za potřebné, smí o sobě říci, že je svobodným zednářem a ze které je lóže,“ vysvětluje Ivan Štampach, který je členem Velké lóže České republiky. „Co nemá říkat, je, kdo jsou ostatní členové a jaké jsou tajné symboly vázané ke každému stupni členství. Ovšem i ty poznávací symboly už byly vícekrát v literatuře popsány, například bývalými zednáři. Není tedy oblast, o které by už někdo nepromluvil.“
Jsem civilizační typ
Osmapadesátiletý docent religionistiky, kněz a autor oblíbených knih o spiritualitě Ivan O. Štampach se o zednářství zajímal již v sedmdesátých letech. „Jsou dva typy lidí. Jedni kladou důraz na přírodu, citovost. Takovým povahovým typem nejsem,“ říká Štampach. „Jsem spíše typ civilizační, kterému záleží na kulturních hodnotách, takže symbolika tvorby a stavění je mi od počátku blízká.“
Vstoupit do zednářské lóže bylo ovšem za totality utopií. Existence takového hnutí byla nemožná. „Až po převratu jsem narazil na reálnou existenci svobodných zednářů. O svém zájmu jsem mluvil jednou na návštěvě u známých. Reakce byla taková, že jsem pochopil, že někdo z rodiny tam asi bude. Příští návštěva už měla charakter rozhovoru ve dvou a dotyčný se ptal, zda mě to zajímá jen teoreticky. Pak přišlo období několika měsíců debat a vzájemného 'prověřování' obou stran. Na konci roku 1991 jsem byl zasvěcen jako učeň a postupně jsem se stal tovaryšem i mistrem a v této lóži jsem dodnes.“
Rituály se zjednodušily
Být zednářem podle Štampacha neznamená nějak zvlášť se odlišovat od ostatních. „Zednářství nepokládám za svou hlavní osobní identitu, je to jedna z mých příslušností.“ Štampachův den proto vypadá stejně jako den každého jiného vysokoškolského učitele a publicisty. I v soukromí má jako ostatní své přátele, normální starosti a radosti. „Nevím, jestli se v tom nějak projevuje svobodné zednářství, nanejvýš ve stylu, jak člověk reaguje na různé situace.“
„Zednářským dnem“ by podle Štampacha mohl být nanejvýš den, kdy se koná nějaké setkání, třeba jednou měsíčně tak zvaná rituální práce, kde se diskutuje a tříbí názory. Nejde přitom o to, aby všichni prosazovali nějakou společnou myšlenku, ale naopak aby si vytvořili vlastní názory. „Na rituál je třeba se připravit, projít si to, a pokud to jde, třeba se půl dne předtím uklidnit a vnitřně nastavit tak, aby to nebyl skok z hektického způsobu života do klidnějšího rytmu tradičního rituálu,“ líčí Štampach.
Je tedy zednářství už skutečně tak civilní záležitostí? Zmodernizovalo se všechno tak, že by někdejší zednáři dnešní hnutí už nepoznali? Ivan Štampach ujišťuje, že nejen ideje, ale i něco z vnějších forem zůstává. „Kdybych to měl přirovnat ke katolické církvi, tak dnešní zednářský rituál je k tomu z 18. století v podobném vztahu jako současná katolická liturgie k liturgii 16. století. Je to rituál zjednodušený, upravený. Přes to zjednodušení tam však ta původní symbolika je stále přítomna. Nosí se zednářská zástěra a odznak lóže, je tu podobné uspořádání místnosti a používání týchž symbolických předmětů, kružítka, úhelnice a podobně.“
Templ se dnes nevyplatí
Protože se k tomuto rozhovoru setkáváme v Café Louvre na Národní třídě, prostředí zcela civilním, napadá mě, jestli skutečně existují někde lóže (nebo také lóžová místnost či templ) tak, jak je známe z filmů nebo z dobových vyobrazení, tedy jako místnosti uzpůsobené pro zednářské rituály - šachovaná podlaha, strop vymalovaný třeba na způsob noční oblohy, sloupy, stolec.
„Nevím o tom, že by některá lóže u nás měla vlastní místnost nebo budovu. Všechny se scházejí v pronajatých prostorech.“ Zvláštní místnost by totiž musela být využívána i k jiným účelům, aby na sebe vydělala. Členové se scházívají asi dvakrát za měsíc na dvě hodiny a udržovat kvůli tomu vlastní prostor se ekonomicky prostě nevyplatí. Nejrůznější vypůjčené místnosti, kde se scházejí, si proto svobodní zednáři musí před setkáním připravit.
Ale v zemích, kde má zednářství svou tradici, mají prostory navržené architektem přímo pro tento účel a jsou téměř kopií toho, co bychom mohli najít v zednářských expozicích v muzeích. Jsou však i lóžové místnosti, které jsou docela moderními interiéry.
Mnišský řád, nebo klub?
Čím tedy vlastně zednáři jsou? Podobají se spíše mnišskému řádu, nebo je to něco jako klub? Ivan Štampach souhlasí, že v zednářství můžeme najít rysy obojího. „Zednářství samo o sobě říká, že je řádem. Nazývá se řádem svobodných zednářů a jeho složkami jsou lóže a sdružení. Že jde o řád, je vidět i na tom, že vstup nevypadá tak, že by někdo přišel na členskou schůzi a požádal o přijetí. Vstup se označuje jako zasvěcení, iniciace. Je to rituál, který trvá asi hodinu a půl. Ale je to samozřejmě také klub, protože kromě rituálních existují také nerituální setkání, kde se debatuje, a zednáři se setkávají také mimo podle svého společného zájmu.“
Stejně jako u příslušnosti k jiným hnutím, i zde prochází člen několika fázemi svého vnitřního vývoje a postoje k ideálu, pro který se kdysi nadchl. „Po prvotním nadšení přišlo poznání, že zednářství vliv na formování lidí má, ale ne v tom smyslu, že by bylo společenstvím ve smyslu snů 17. století o rosikruciánech jako moudrých, ušlechtilých, nezištných, skrytých lidech. I mezi zednáři jsem se setkal s různými povahovými typy a zažil jsem i konflikty. Znám i jakousi 'zednářskou únavu'. I když zednářství radikálně nepřevrací můj život, cítím se v něm doma.“
Totalita jim nesvědčí
Nejstarší lóže v českých zemích byla založena v roce 1741 saským generálem Rutowskym. Po letech rozmachu přišel v roce 1794 s nástupem císaře Františka na trůn zákaz řádu císař se bál, aby se do říše nerozšířily revoluční myšlenky z Francie.
Po vzniku Československé republiky v roce 1918 byl řád více než po 120 letech legalizován - republika v něm spatřovala jakýsi elitní předvoj nově budované republikánské společnosti. Do činnosti řádu se postupně zapojovala československá inteligence - lékaři, vědci, diplomaté, státní úředníci. Zednáře opět umlčel až totalitní fašistický a komunistický režim.
První pokusy založit ilegální lóži přišly roku 1988, ještě za komunistické éry. Dnes v zemi působí tři velkolóže. Některé jsou součástí vyšších mezinárodních zednářských útvarů, jiné jsou pouze národní. Jedna lóže je komunitou dvaceti až čtyřiceti lidí.
Tato rozmluva se konala 17. listopadu. Pod okny Café Louvre právě dokončovali tribunu pro oslavu výročí znovunabytí svobody. Historické události přicházejí a odcházejí, zednáři tu zatím stále zůstávají. Zřejmě tu ještě nějaký čas budou.
***
Svobodné zednářství
Zednářství je celosvětové hnutí osvětového charakteru. Vzniklo na počátku 18. století v Anglii a bylo ovlivněno ezoterismem. Svůj původ odvozovalo myticky již od stavitelů Šalomounova chrámu, někdy také od středověkých spolků stavitelů katedrál.
Základní jednotkou zednářství je lóže, jejíž členové jsou rozděleni do různých stupňů (základní jsou učeň, tovaryš, mistr). Deklarovaným cílem je povznesení lidstva.
Hnutí bylo rozšířeno v Anglii, Francii a brzy také v Čechách.
Zednářství má charakter tajné společnosti, ale ne všechno podléhá stejnému stupni utajení a hnutí spíše připomíná pozdější kluby s exkluzivním členstvím. Netají například jméno velmistra, některé body stanov a část své činnosti. Používá specifických symbolů a rituálů.
Mezi jeho odpůrce patřila vždy církev, která ho pokládala za nepřítele, protože někdy vyznávalo deismus (nauka, že Bůh do chodu světa nezasahuje, a používalo pro něj vlastní označení Velký architekt). Navíc bylo zednářství antiklerikálně zaměřeno.
Hnutí pronásledovali také nacisté, pro které bylo odnoží sionismu, a komunisté pro jeho kosmopolitismus.
Pramen: Sociologický slovník
http://www.lmost.cz/
POD DOHLEDEM PREZIDENTA. George Washington v rituálním rouchu svobodných zednářů shlíží z kamenného podstavce na své následovníky v hlavním sídle amerických svobodných zednářů.
FOTO: AP
Ivan Štampach, mistr Řádu svobodných zednářů
FOTO: MAFA - RADEK KALHOUS
http://mfdnes.newton.cz/default.asp?cache=559704