Kovbojové z pekla
Italský list Il Manifesto přinesl rozhovor s Jimmym Masseyem z malého městečka Waynesville v Severní Karolíně. Veterán z Iráku se rozhodl prolomit ticho ohledně „vznešené mise“ za svobodu a poté, co byl odvolán z Iráku ze zdravotních důvodů, sepsal deník ze svého nasazení s názvem „Kovbojové z pekla“. Ve Spojených státech vyjde koncem léta knižně.
Jaká byla v Iráku vaše hodnost?
Byl jsem seržantem u třetího praporu námořní pěchoty během invaze, na jaře 2003.
Jak dlouho jste tam byl?
Čtyři měsíce. Čtyři měsíce pekla. Museli mě poslat zpátky do USA kvůli „stresovému syndromu“. To je termín z vojenského žargonu, který používají, aby řekli, že kvůli zvěrstvům, které jsem viděl ve válce, jsem přicházel o rozum.
Byl jste u námořní pěchoty mnoho let?
Dvanáct.
Bojoval jste předtím ve válce?
Nikdy.
Nyní jste členem skupiny Iráčtí veteráni proti válce?
Ano, původně jsem šel do Iráku s tím, že zbraně hromadného ničení musejí být zničeny. Ale moje zkušenost jako mariňáka mě sdělila, že realita byla něco docela jiného. Byli jsme „kovbojové – vrazi“. Zabíjeli jsme nevinné civilisty.
Vy přiznáváte, že jste zabíjeli nevinné civilisty?
Ano, jistě, a mnoho.
Jak k tomu došlo?
Poblíž mé základny na jihu Bagdádu celá naše rota napadla skupinu civilistů, kteří pokojně demonstrovali. Proč? Protože jsme slyšeli výstřely. Byly to krvavé lázně. Záminka, že ti civilisté byli „teroristickými aktivisty“, mi neseděla. To jen naše vojenská tajná služba chtěla, abychom tomu uvěřili. Zabili jsme více než 30 lidí. Bylo to poprvé, co jsem čelil tváří v tvář hrozné skutečnosti, že byly moje ruce zašpiněné krví civilistů. Shazovali jsme na ně bomby. Lidé se rozutíkali a když dorazili ke kontrolnímu stanovišti, které jsme zřídili my s ozbrojeným konvojem, měli jsme střílet ty, kteří vypadali jako „teroristické skupiny“. Takové byly instrukce, které nám dala vojenská tajná služba.”
A to je všechno, co jste udělali?
Skončilo to tak, že jsme masakrovali nevinné civilisty – muže, ženy a děti. Když naše rota převzala rozhlasovou stanici, vysílali jsme naši propagandu, v níž jsme lidi vyzývali k tomu, aby se věnovali svým každodenním věcem, nechali v provozu školy atd. Věděli jsme však, že naše úkoly byly „vyhledej a znič“. To znamenalo podnikat ozbrojené výpady do škol, nemocnic, všude, kde se mohli skrývat „teroristé“. To byla léčka nastražená tajnou službou. My sami jsme měli přehlížet to, že zbavováni životů byli civilisté, což je součástí naší mise.
Vy přiznáváte, že během vaší mise jste vraždil nevinné civilisty?
Ano, rovněž moje rota střílela na civilisty a i já jsem zabíjel civilisty. I já jsem vrah.
Jak jste reagoval po těchto operacích, kdy jste myslel na nevinné, které jste zabil?
Na chvíli jsem to ustával. Ve své mysli jsem popíral, že ve skutečnosti jsem vrah, nikoli voják, který nějakým způsobem může říci, jaký rozdíl je mezi tím, co je dobré – a co špatné. A potom jsem se jednoho dne vzbudil a uvnitř mé hlavy bylo malé dítě… Zázrakem se dostalo z masakru pasažérů v jednom autě. Křičelo na mě a ptalo se: „Proč jsi zabil mého bratra?“ Stalo se mou obsesí. Ztratil jsem nad sebou vládu a nemohl se hýbat ani mluvit. Stál jsem na jednom místě a hleděl do zdi. Byl jsem úplně vystrašený – a mimo. Co s tím dělali vaši nadřízení?
Po tři týdny mi v Iráku dávali antidepresiva a psychotropní léky. Tak se zachází s vojáky v extrémních situacích „traumatického stresu“, kdy se vojáka zmocňuje myšlenka odmítat zabíjet.
A to tito vojáci nepodstoupili ve Spojených státech takový výcvik, který by je učinil schopnými pro to, aby je Pentagon nasadil do jednotek, které jsou skutečně násilné a agresivní?”
Ano, ve výcvikovém táboru pro nováčky se každý u nás učil „dehumanizujícím“ technikám a snížení citlivosti na bolest. Nikdy nám ale neříkali, že to znamená zabíjet nevinné.
Takže tři týdny na antidepresivech… a poté co?
Nevěděli, co se mnou dělat, tak mě poslali domů. Nyní jsem byl z armády propuštěn, jsem zneschopněn, invalidní. S úctami propuštěn.
Jsou na tom podobně jako vy i další?
Mnoho. A jsou stále na frontě. Dávají jim antidepresiva a poté jsou posláni zpátky a jdou do boje. Je to problém, který jim dělá opravdu starosti. V armádě se o tom nesmí mluvit. V roce 2004 spáchalo sebevraždu 31 mariňáků a 85 se zabít pokusilo. Mnozí z těch, kteří si přejí zemřít, než žít dále, jsou mladší 25 let, 16 procent z nich jsou mladší 20 let.
http://zpravy24.pantax.cz/