a ad TIGRE - tady jsou další fotky od Joela Meyrowitze... http://everyday-i-show.livejournal.com/120484.html





Via @cosiasdoarcodavelha

Skvělý exkurz do Syrské politiky od Adama Curtise

BBC - Adam Curtis Blog: THE BABY AND THE BAATH WATER
http://www.bbc.co.uk/blogs/adamcurtis/2011/06/the_baby_and_the_baath_water.html

Písnička pro dnešní den!

YouTube - ‪CUTTY RANKS - THE STOPPER the video 1991‬‏
http://www.youtube.com/watch?v=g_7t40ZJvJQ

V posledním Respektu vyšla krátká esej od mého milovaného Christophera Hitchense...



Kolik lidí umí mluvit? Myslím skutečně mluvit

Jako téměř každá životní zkušenost i zhoubná rakovina časem přestane být zajímavá. Senzace z ní vyprchá a stane se přímo banální. Člověk si zvykne na přízrak ustavičného Komorníka nesnesitelně postávajícího ve dveřích jako otravný host, který se touží dostat ke slovu, když se večer chýlí ke konci. Ani mi zase tak nepřekáží, když mi chce vyzývavě pomoct do kabátu, jako kdyby mi němě připomínal, že je čas odejít. Jen mne ničí, že se mi při tom vysmívá.

Nemoc mi s přehnanou pravidelností každý den servíruje uštěpačnou denní specialitku nebo příchuť měsíce. Jednou jsou to drobné ranky nebo vředy, které mi z ničeho nic vyrazí na jazyku nebo v ústech. Anebo co takhle neuropatii končetin, od níž tuhnou a chladnou nohy? Každodenní existence nabývá dětinský rytmus, jenž je odměřován miniaturními dávkami výživy, provázené povzbudivými výkřiky diváků, nebo pochmurnými debatami o funkcích trávicího systému s mateřsky se tvářícími neznámými lidmi. V těchhle horších dnech si připadám jako prasátko s dřevěnou nohou, které jeho sadisticky sentimentální majitelé dokázali polykat jen po malých soustech. Až na to, že rakovina není tak… ohleduplná.

Hlas
Největší zoufalství a hrůza se mne zmocnily ve chvíli, kdy se mi hlas najednou změnil v tenoučký dětský (či spíše prasečí) pískot. Pak mi začal létat nahoru dolů, od drsného chraplavého šepotu po papírově žalostné bečení. Chvílemi – teď už denně – hrozí, že zmizí nadobro. Právě jsem se vrátil z Kalifornie, kde jsem měl pár přednášek. Díky morfiu a adrenalinu se mi ještě podařilo rozeznít hlas naplno, ale když jsem si před domem chtěl zavolat taxík, neozvalo se nic. Stál jsem tam, přibitý jako ubohé kotě, které najednou ztratilo schopnost mňoukat. Kdysi jsem uměl přivolat newyorský taxík z pořádné dálky. I bez mikrofonu mě bylo slyšet i v poslední radě a na balkoně velkého sálu. A třebaže se možná není čím chlubit, lidé mi říkali, že když měli zapnutou televizi či rádio, poznali můj hlas i v sousedním pokoji a věděli, že zas řečním.

Jako samotné zdraví ani jeho ztrátu si člověk neumí představit, dokud nenastane. Jako každý jiný i já jsem v mládí hrával hru zvanou „Co by bylo horší?“, při níž se většinou diskutuje o tom, co je horší: oslepnout, nebo ohluchnout. Nepamatuji se však, že bych byl někdy uvažoval o možnosti, že oněmím. Přijít o schopnost mluvit je téměř, jako kdyby se tě zmocnil záchvat impotence anebo jako kdyby ti amputovali část osobnosti. Ve veřejném i soukromém životě jsem do značné míry „byl“ svým hlasem. Moji výsostnou a základní podstatu utvářely všechny ty konverzační rituály a etikety, od odkašlání před vyprávěním mimořádně dlouhého a náročného vtipu (zamlada) až po snahu dosáhnout větší přesvědčivosti strategickým snížením hlasu o oktávu studu.

Nebyl jsem nikdy obzvlášť dobrým zpěvákem, ale kdysi jsem dobře recitoval verše a citoval úryvky z prózy, a občas jsem byl o to dokonce žádán. No a samozřejmě, ovládal jsem umění správně si svou repliku načasovat: ten nádherný okamžik, když vyrukujete s pointou, obrátíte poslední větu v žert anebo zesměšníte protivníka. Těmito okamžiky jsem žil. Když se teď chci zapojit do rozhovoru, musím upoutat pozornost nějakým jiným způsobem a smířit se s tím, že mně lidé budou naslouchat „se soucitem“. Alespoň se nemusí moc unavovat: dlouho to nevydržím a ani na to nemám nervy.

Neposlouchejte v noci Cohena
Když onemocníte, lidé vám začnou posílat cédéčka, zejména, alespoň v mém případě, s písničkami Leonarda Cohena. Nedávno jsem se naučil píseň zvanou If It Be Your Will (Pokud je to tvá vůle). Je trochu sentimentální, ale nádherně podaná a začíná slovy: „If it be your will (pokud je to tvá vůle)/ That I speak no more (že více nepromluvím)/ And my voice be still, (a můj hlas bude stále)/ As it was before… (takový jako kdysi…).

Zjistil jsem, že je lepší nepouštět si ji pozdě v noci. Leonarda Cohena si není možno představit bez jeho hlasu, je s ním nerozlučně spjat. Říkám si, že bych se mohl dále protloukat pomocí písemné komunikace. Ale to ze mě mluví jen věk. Kdyby mě bývali byli okradli o hlas dřív, pochybuji, že bych toho v životě jako autor hodně dokázal. V tomto jsem nesmírně zavázán Simonovi Hoggartovi z deníku The Guardian, který před třiceti pěti lety jeden můj článek označil za nudný a řekl mi na rovinu, že mám radši psát „tak, jak mluvím“. Tehdy mi vyrazilo dech, že mě pokládal za nudného, a vlastně jsem mu dodneška pořádně nepoděkoval; časem jsem ale pochopil, že můj strach ze samolibosti a ze zájmena označujícího první osobu byl vlastně též jistou formou samolibosti.

Po léta jsem kurz tvořivého psaní začínal prohlášením, že každý, kdo umí mluvit, umí i psát. Po tomto kousku sladkého cukru jsem na studenty zamával obrovským a děsivým bičem: „Co myslíte, kolik lidí v této třídě umí mluvit? Myslím skutečně mluvit?“ Požadovaný účinek se ihned dostavil. Pak jsem jim přikázal, aby každou slohovou práci přečetli nahlas podle možnosti nějakému dobrému kamarádovi. A aby se přidržovali stejných pravidel: Vyhýbejte se otřelým výrazům a opakování. Pokud stojí za to něco slyšet a vyslechnout si to, je veliká šance, že stojí za to si to i přečíst. A z toho plyne i hlavní pravidlo: najděte svůj vlastní hlas.

Kdo promluví za němé?
Žádný kompliment mě nepotěší víc, než když mi čtenář řekne, že má pocit, že se cítí osloven. Vzpomeňte si na své oblíbené autory a položte si otázku, zda vás nezaujali právě tím, byť jste si toho zpočátku možná ani nevšimli. Jedinou obdobou je dobrý rozhovor: uvědomujete si při něm, že se tu rozvádějí seriózní a přesvědčivé argumenty, že ve hře je ironie a že nudná či samozřejmá připomínka by způsobila téměř fyzickou bolest. Takhle se vyvíjela filozofie na sympoziích, ještě než nabyla písemnou podobu. I na počátku poezie stál hlas jako jediný hráč a ucho jako jediné nahrávací zařízení. Fakt je, že neznám ani jediného skutečně dobrého spisovatele, který by byl hluchý. Navzdory důmyslnému systému, který vymyslel abbé de l’Eppé, bychom nikdy nedokázali ocenit jemné poryvy a záchvaty nuancí románu, jaké zprostředkovává správně naladěný hlas. Henry James a Joseph Conrad ke konci života své romány diktovali – což jistě patří k největším vokálním výkonům všech dob, byť by možná neuškodilo, kdyby si některé pasáže nechali přečíst někým jiným – a Saul Bellow nadiktoval značnou část svého románu Humboldtův dar. Kdybychom nevnímali idiolekt, pečeť individuálního způsobu, jakým člověk skutečně mluví, a tedy i píše, připravili bychom se o celý světadíl lidského soucitu se všemi jeho průvodními znaky v molové tónině jako mimikry či parodie.

Ale teď vážně: „Mám jen svůj hlas,“ píše W. H. Auden v básni 1. září 1939, v níž se zoufale snaží pochopit a postavit se proti triumfu radikálního zla. „Kdo osloví hluché?“ ptá se zoufale. „Kdo promluví za němé?“ Asi v tom samém čase si příští německá židovská nositelka Nobelovy ceny Nelly Sachsová uvědomila, že zjevení Hitlera ji doslova připravilo o řeč: neúprosná negace všech hodnot ji zbavila vlastního hlasu. Tato myšlenka se dodnes zachovala v běžném jazyce: když zemře někdo, kdo se zasloužil o veřejné blaho, v nekrolozích se často píše, že byl „hlasem“ těch, které není slyšet.

Z lidského hrdla občas vyrážejí i strašlivé zvuky utrpení: kvílení, ječení, naříkání, skřehot, ba i chechot. Proti této záplavě blábolu a hluku tichý a nesmělý hlas protestuje vtipem a citlivými výrazy, blízkými našemu srdci. V těch nejlepších vzpomínkách na moudrost a přátelství, od Platonovy Obrany Sokratovy po Boswellův Životopis Johnsona, rezonují mluvené, neplánované okamžiky souhry, rozumu a úvah. Jen skrz takovéto dialogy, skrz soupeření a srovnávání se s jinými lze nalézt to prchavé magické mot juste. Vzpomínka na přátelství je pro mne vzpomínkou na všechny ty rozhovory, jež se zdálo být hříchem přerušit a v jejichž stínu všechny oběti dalšího dne působí banálně.

Vypravěči
Podle lékařské literatury jsou hlasivky jen „záhybem“, drobnou chrupavkou, natahující se ke svému dvojčeti, aby vytvořila zvukový efekt. Jsem však přesvědčen, že existuje hlubší vztah mezi anglickým slovem pro hlasivky (vocal cords) a akordem (chord), tou zvučnou vibrací, jež dokáže rozčeřit hladinu vzpomínek, vytvořit hudbu, vyvolat lásku, vytlačit slzu, pohnout davy k soucitu a rozvášnit chátru. Možná nejsme jedinými živočichy schopnými jazykového projevu, jak jsme se kdysi chvástali. Jsme však jediní, kteří používají hlasovou komunikaci pro čiré potěšení a zábavu a ve spojení s našimi dvěma dalšími pýchami – rozumem a humorem – jsme schopni vytvořit vyšší syntézu. Ztratit tuto schopnost znamená přijít o celou řadu schopností – rozhodně to znamená víc než jen trochu umřít.

Mojí hlavní útěchou v tomto roce života v umírání je přítomnost přátel. Jelikož už nedokážu vychutnávat jídlo ani pití, jejich návštěvy jsou požehnanou příležitostí pro rozhovor. Jistě se najdou spousty lidí ochotných zaplatit za lístek na přednášku některého z těch mých kamarádů: jsou to vypravěči, které je radost poslouchat. Já si je alespoň můžu vyslechnout zdarma. Můžou ke mně chodit na návštěvy? Ano, ale jen omezeně. Většinu dnů teď trávím v čekárně, v televizi sleduji hrozné zprávy z Japonska a netrpělivě čekám, než mi rychlostí dvou třetin rychlosti světla naženou do těla další dávku protonů. V co doufám? Možná ne v uzdravení, ale aspoň v dočasné zastavení nemoci. A co si od toho slibuji? Vyjádřím to nejnádhernějším spojením dvou z nejjednodušších slov, jaké náš jazyk zná: svobodu projevu.

...Although the technology to produce color prints was widely available as early as the 1940s, for many years black and white remained the only accepted medium for fine art photography. Serious photographers held color in low esteem, seeing it as the language of the family snapshot, the tourist postcard or the consumer advertisement. Intrigued and inspired to develop a new vocabulary, Shore, Meyerowitz, and Eggleston began to actively explore the medium of color photography in the late 1960s and early 1970s.

Their approach to subject matter was shaped in part by their love of Robert Frank, Walker Evans, and Henri Cartier‐Bresson – artists who wanted to capture the ordinary life of their immediate surroundings. But their sensitivity to color, and desire to shake free from the strong hold of nostalgia that working in black and white entailed, pointed them in new directions, and each photographer used color to explore not the exotic, but the familiar and record its presence in prosaic situations ‐ the American vernacular of gas stations, motels, suburban backyards, diners and small towns. Through their eyes, and the use of color, the banality of the subjects is transcended into compositions of stature and significance...

Více fotek tady - http://www.houkgallery.com/exhibitions/2010-09-23_american-pioneers-of-color/#

YouTube - ‪Originais do Samba - Arquivo - Trama/Radiola 20/04/09‬‏
http://www.youtube.com/watch?v=zRc9fLDK3cY


Jedna z nejlepších sambových kapel a desek historie.... Os Originais Do Samba - Alegria de Sambar (1975)



Ke stažení tady - http://www.mediafire.com/?ra2zcwm442vinvu

Vrátím se letmo k tomuhle dokumentu o "vorech v zákoně" - TIGRE:



Na Karagarze jsem narazil na zajímavý TV seriál ke stažení. Jedná se o seriál Spets z roku 2002, kterého se tenhle dokument letmo dotkl. Spets je zajímavý televizní počin, za kterým stojí právě jeden z vorů v zákoně Vitalij Djomočka, přezdívaný Bondar, který film financoval, režíroval a sám v něm hrál. Djomočka je jedním z bossů z východního Ruska, jeho organizace sídlí ve Vladivostoku a kromě klasického výpalného za ochranu ("kryša") se specializuje na vydírání pomocí inscenovaných dopravních nehod ("podstava") - v zmiňovaném dokumentu patřil, narozdíl třeba od rozšafného Bilunova, mezi ty z vorů, ze kterých jde evidentně strach.

Sedmidílný Spets měl premiéru na Ussurijsk TV a stal se okamžitým hitem, jak je vcelku pochopitelné a jak tomu bývá v Rusku zvykem, dostával většinou 100% hodnocení kritiky... jeho jedinečnost spočívá v tom, že jde o svého druhu reality show. Gangsteři hrají sami sebe, lidi kteří dostávají po držce, zas neobvyklým způsobem splácí své dluhy... Zatím k dispozici pouze v ruštině bez titulků...

TIGRE: Respekt 02.05.2011
Martin M. Šimečka

Nečíst před spaním

Kdo vytvořil vražednější režim – Hitler, nebo Stalin? Kniha amerického historika Timothyho Snydera ukazuje v překvapivém světle události ve východní Evropě v letech 1932–1945.

Dina Proničevová kráčela se svými rodiči a sestrou v davu a zdálky slyšela výstřely. Byl podzim roku 1941. "Ty nevypadáš jako Židovka," pošeptala jí matka. Dina se tedy u kontroly prokázala papíry – měla totiž ruské jméno po manželovi. Němci jí přikázali zůstat bokem. Dina se dívala, jak matka, otec i sestra nazí kráčejí v zástupu k okraji rokle nedaleko Kyjeva známé jako Babí Jar. Bitím byli přinuceni si lehnout na mrtvá těla a čekat na výstřel do týla. Viděla, jak umírají, viděla umírat i mnoho dalších; třeba ženu, jež prosí, aby byla zabita ve stejném okamžiku jako její dcera, či jinou, která se v posledních vteřinách pokoušela kojit své dítě. Němci ho však hodili do rokle a zoufalá matka skočila za ním.
Vraždění trvalo bez přestávky 36 hodin, zabito bylo 33 761 lidí. Když se setmělo, Němci se rozhodli zabít i Dinu – viděla příliš mnoho. Zachránila se jediným možným způsobem: když začala střelba, vrhla se do rokle a předstírala, že je po smrti. Vydržela ležet bez hnutí, když po jejím těle šlapali Němci kontrolující, zda jsou všichni mrtví. Když házeli na haldy mrtvol hlínu, udělala si malou dírku, aby mohla dýchat.
Tak se Dina stala jedním z velmi mála svědků, kteří podobné masakry přežili.

Území nasáklé krví
Její příběh je jeden z mnoha, které ve své knize Bloodlands: Europe Between Hitler and Stalin (Krvavé země: Evropa mezi Hitlerem a Stalinem) vypráví americký historik a profesor Yaleovy univerzity Timothy Snyder. Kniha vyšla loni na podzim a mnohé světové deníky a časopisy ji označily nejen za nejlepší historickou knihu loňského roku, ale za jednu z nejdůležitějších knih posledních let vůbec.
Není to jen tím, že je napsaná velmi poutavě. Timothy Snyder udělal něco, co až dosud nebylo ve světě zvykem: šedesát let po Hannah Arendtové a její klíčové knize Původ totalitarismu a mnoho let po románech Vasilije Grossmana prostudoval hrůzy dvou totalitních režimů minulého století – Stalinova a Hitlerova – jako jeden fenomén. Jak napsala Anne Applebaumová v časopise The New York Review of Books, právě v tom spočívá Snyderův originální přínos: "Zabývá se totiž ukrajinským hladomorem, holocaustem, Stalinovými masovými popravami či poválečnými etnickými čistkami jako různými aspekty téhož jevu."
Snyder v knize popisuje události let 1932–1945 a soustřeďuje se na území zhruba od Poznaně po Smolensk (dnešní Polsko, Pobaltí, Ukrajina, Bělorusko a část západního Ruska). Právě tady leží ony "krvavé země", které na základě známého paktu Ribbentrop-Molotov okupovali po roce 1939 Hitler i Stalin; tudy se přehnaly armády obou diktátorů a zasévaly smrt v nepředstavitelných rozměrech – zahynulo tu více než 14 milionů lidí.

Kanibalismus jako důsledek
Snyder se kromě jiného podrobně věnuje hladomoru na Ukrajině počátkem třicátých let, který si podle jeho střízlivých odhadů vyžádal 3,3 milionu životů (dalších 1,3 milionu lidí zemřelo hladem v sovětském Kazachstánu). Na základě dokumentů není pochyb, že Stalin poslal tyto lidi na smrt vědomě.
Na celém ukrajinském venkově nebylo v letech 1932–1933 nic k jídlu, protože Stalinův režim sebral lidem všechno obilí včetně osiva, aby jím nakrmil průmyslové oblasti Ruska a současně zničil soukromé rolníky. Komunistická utopie totiž tehdy s rolníky nepočítala – měli se proměnit v proletariát, tedy v dělníky v továrnách (anebo zemřít). Navíc byl paranoidní Stalin přesvědčen, že ukrajinští rolníci jsou sabotéři, kteří "tak nenávidí socialismus, že úmyslně nechávají umírat své rodiny", aby jej očernili.
Průvodním jevem hladomoru byl kanibalismus, o němž Snyder píše s pečlivostí historika, ale také s empatií vůči lidem v zoufalé situaci. "Dobří lidé umírají první. Ti, kteří odmítli krást anebo se prostituovat, zemřeli. Ti, kteří darovali jídlo jiným, zemřeli. Ti, kteří odmítli jíst maso mrtvých, zemřeli. Ti, kteří odmítli zabíjet své bližní, zemřeli." V knize Snyder cituje z dopisu jedné mladé lékařky přítelkyni z června 1933; ještě se nestala kanibalkou, avšak napsala: "Nevím, jestli se jí nestanu, než tento dopis dostaneš."
Rodiče často páchali sebevraždu a vybízeli děti, aby snědly jejich těla, anebo naopak, zabíjeli své děti, zpravidla ty nejmenší, aby nakrmili zbytek rodiny. Byl to však často jen odklad nevyhnutelné smrti. Ukrajina byla plná sirotků s nafouklými břichy. V jedné vesnici se několik žen pokoušelo založit něco jako sirotčinec, neměly však pro děti jídlo a jedna z nich popsala, co se jednoho dne stalo: "Děti tiše seděly a pojídaly toho nejmenšího, malého Petruse. Trhaly z něj kousky masa a jedly. A Petrus dělal to samé, trhal kousky ze sebe sama a jedl je. Další děti sály krev z jeho ran." V těch letech bylo za kanibalismus odsouzeno nejméně 2505 lidí; skutečný počet těch, co z nouze jedli maso svých bližních, však byl podle Snydera zcela jistě mnohem vyšší.
Svět o těchto hrůzách neměl tušení. Jen jediný západní novinář psal o hladomoru v těch letech pravdu: Brit Gareth Jones. Naopak nositel Pulitzerovy ceny Walter Duranty, tehdejší moskevský korespondent The New York Times, ho obvinil z přehánění a připustil jen, že lidé na Ukrajině umírají na "nemoci z podvýživy". Snyder píše, že Duranty věděl o milionech mrtvých, ale jako obdivovatel sovětského systému byl přesvědčen, že hlad slouží vyššímu cíli a že "nemůžete udělat omeletu, aniž rozbijete vejce". Americký prezident Franklin D. Roosevelt sice měl informace o hladomoru od ukrajinských politiků žijících v polském exilu, ale měl dost vlastních starostí s hospodářskou krizí a usiloval také o lepší diplomatické vztahy se Sovětským svazem.

Vyvracení mýtů
Snyderova kniha je však mnohem víc než jen popisem drásavých příběhů obětí Stalina a Hitlera. Vyvrací například představu Západu, že utrpení na západní frontě bylo srovnatelné s tím, co se dělo ve východní Evropě. Zpochybňuje ovšem také tvrzení Rusů, že právě oni trpěli za války nejvíc; dokládá, že nejvíc umírali obyvatelé Ukrajiny, Běloruska, Pobaltí a Polska.
Americký historik vyvrací i obecně sdílený názor veřejnosti, že nejtypičtějším nástrojem zabíjení byly plynové komory typu Osvětimi/Březinky. Ve skutečnosti většina z deseti milionů Hitlerových obětí do těchto táborů ani nevkročila: Němci je buď zastřelili v lesích (často za pomoci místních Hitlerových spojenců) nebo je vyhladověli na smrt (například tři miliony sovětských válečných zajatců), případně otrávili plynem ve speciálních náklaďácích či v táborech smrti jako Bełżec, Sobibór a Treblinka. Polovina z obětí holocaustu (tedy z celkového počtu 5,4 milionu Židů, z nichž asi čtyři miliony žily právě na území "bloodlands") byla ve skutečnosti zabita kulkami. V roce 1943, kdy se v Osvětimi začal používat smrtící Cyklon B, už byla velká většina evropských Židů po smrti.
Snyder upozorňuje, že obrazy, které symbolizují holocaust – například fotografie na kost vyhublých vězňů, nalezených americkými vojáky v koncentrácích v samotném Německu, třeba v Bergen-Belsenu –, jsou zavádějící: ve skutečnosti většinou nejde o Židy. Tábory vznikly pro nucenou práci, ne pro zabíjení (byť se v nich samozřejmě často umíralo). Naopak z táborů jako Bełżec ve východním Polsku či z masakrů v lesích Běloruska nejsou žádné fotografie a nevypovídají o nich skoro žádní svědci, neboť pobyt v nich téměř nikdo nepřežil. Svou úlohu sehrálo také to, že dějiny holocaustu byly psány většinou na Západě a zejména díky těm, kdo přežili, což nebyl případ lidí, kteří se octli na východě v táborech určených k okamžité likvidaci příchozích. Kromě toho území, kde zemřela podstatná část obětí, ovládl po válce Sovětský svaz, který i z ideologických důvodů odmítal považovat Židy za oběti zvláštního druhu a mluvil jen "sovětských obětech".
Pravdivá však není ani představa o Stalinových gulazích jako symbolu smrti. Ve skutečnosti devět z deseti vězňů přežilo (byť celkově jich v gulazích zemřel asi milion). Na zabíjení měl Stalin jiné nástroje – od hladomoru až po popravy v období velkého teroru v letech 1937–1938, kdy dal zastřelit téměř 700 tisíc lidí, z nichž zhruba 200 tisíc mělo polskou národnost.
Snyder vyvrací i často opakované tvrzení, že zlo páchali jen příslušníci SS, nikoli německá armáda. Právě na území, o němž Snyder píše, se němečtí vojáci, tedy wehrmacht, zhusta podíleli na zabíjení bezbranných civilistů.

Který byl horší?
Historik Snyder četl dokumenty z archivů v deseti jazycích včetně ukrajinštiny, běloruštiny a jidiš. Postupoval jako archeolog, který v terénu zkoumá obrovské množství detailů, ale také jako akademik, jenž se opírá o monumentální práce stovek svých předchůdců. Mnohé z toho, co popsal, není – zejména pro samotné historiky – novinkou, nová je však metoda, s níž k dějinám přistupuje. A také mnohé příběhy a detaily, jež objevil díky otevření archivů ve východní Evropě po roce 1989.
V závěru se autor vrací k základní otázce, která vzbuzuje vášně už desítky let: který z obou totalitních systémů byl horší? Jeho odpovědi každý čtenář nalezne v samotné knize: jednou z nich například je, že sovětský systém byl vražednější v čase míru, německý naopak v čase války. Snyder zároveň upozorňuje, že oba režimy od sebe přebíraly metody zabíjení a mnoho obětí bylo výsledkem interakce obou systémů.
"Dnes, s velkým odstupem času, máme možnost oba systémy srovnávat. Stamiliony Evropanů, jež byly dotčeny oběma režimy, tento luxus neměly," připomíná Snyder. Celé období je podle něj dodnes stále nepochopeno. Nejdříve musíme totiž poznat, co se vlastně stalo, jak probíhal holocaust a zabíjení na území "bloodlands".
Svojí knihou k tomuto poznání vykročil. Svědčí o tom záplava nadšených recenzí ve světovém tisku i nové kolo vášnivých debat o genocidě a holocaustu. Snad se brzo dočkáme českého vydání Snyderovy výjimečné knihy, autor těchto řádků však varuje: nečíst před spaním.

(Martin M. Šimečka)

---

Sovětský systém byl vražednější v době míru, německý v čase války.

---

Paradoxy "krvavých zemí"

Na území východní Evropy, v tzv. bloodlands, zahynulo více než 14 milionů lidí: například Stalinem vyvolaný hladomor v letech 1932–1933 si vyžádal 3,3 milionu obětí, převážně Ukrajinců; za německé okupace přišlo o život 4,2 milionu sovětských občanů (hlavně Rusů, Bělorusů a Ukrajinců); Němci zabili kulkami či plynem 5,4 milionu Židů. Další oběti mají oba režimy na svědomí mimo jiné v letech 1939–1941 v okupovaném Polsku.

Za prvních zhruba šest a půl roku od nástupu k moci zabil Hitler asi deset tisíc lidí, zatímco stalinský režim ve stejném období zahubil miliony; naopak v čase války vraždili ve větší míře Němci – rychleji než jakýkoli stát předtím.

Nacisté celkem usmrtili zhruba tolik Nežidů jako Židů. Přitom ale za jediný den (ve druhé polovině roku 1941) zabili více Židů, než jich přišlo o život ve všech pogromech v ruské historii.

---


Foto: Ti, kteří odmítli krást... artukraine.com

Foto: ...a ti, co se dělili, zemřeli první. (Ukrajina, 1932–33) unitedhumanrights.org