Z rozhlas.cz
Hledejte obrazy důsledků globálního kapitalismu, vyzýval v Jihlavě Tariq Ali, prominentní levicový politolog a kulturní historik, editor New Left Review, někdejší radikální aktivista, ale také dlouholetý spolupracovník kanálu Channel 4, pro který produkoval dokumentární filmy a jiné programy jako vlastník společnosti Bandung. Je autorem řady knih včetně beletrie, kritikem postkolonialismu a svými často provokativními názory často přispívá např. do vysílání BBC. V Jihlavě na festivalu byl hostem tzv. inspiračního fóra. Během své přednášky například podráždil nemalou část publika svými výroky na adresu Václava Havla a o závislosti postkomunistického prostoru na americké politice.
Část rozhovoru s Tariqem Alim přinášíme i v textové podobě:
Jaký je podle vás dnes hlavní úkol dokumentárního filmu?
Myslím, že jeden z hlavních úkolů dokumentu, protože od kohokoli by bylo nesmírně arogantní říct, že tohle je ten jediný hlavní úkol dokumentárního filmu, je osvětlit oblasti, které jsou stále temné a kterými se nezabývají mainstreamové televize, mainstreamové filmy. To jsou v zásadě oblasti života postižené dopady globalizace – nebo to spíš pojďme pojmenovat pravým jménem, dopady divokého hrabivého kapitalismu současnosti na obyčejné lidi.
Myslím, že prostě neexistuje dost dokumentů na tohle téma. (...) Zvlášť ve vašich zemích je potřeba se podívat na dopady kapitalismu,místní formy kapitalismu, na životy normálních lidí. Například to, že ve vašich zemích jsou podmínky v továrnách zahraničních firem, ať už jsou z Koreje, Číny, Spojených států nebo Indie, pro dělníky mnohem mnohem těžší než v západní Evropě. Je dost hrozné slyšet od někoho z Česka, že ženy nesmí v některých firmách na záchod mimo vyhrazené časy. A že menstruující ženy musí nosit na šatech červenou stužku a pak teprve můžou na záchod i bez povolení od šéfa. To jsou podmínky podobné tomu, co tu bylo v 19. století. To jsou důležitá témata, o kterých by se mělo točit, a to nejen observační dokumenty, ale také metaforicky, najít metafory pro to, co děje kolem nás...
Přemýšlíte a píšete o centru a periferii v kapitalistickém světě? Žijeme tady ve střední Evropě na kapitalistické periferii?
Bezpochyby. Jste levná pracovní síla Evropské unie. (...) Němci dnes vyhrožují dělníkům ve své zemi, musíte pracovat za nižší mzdy, jinak víte, co firma může udělat! Můžeme přestěhovat výrobu do Polska, do České republiky nebo na Slovensko, kde budou lidi pracovat za čtvrtinu vaší mzdy! Takhle jim vyhrožují a ve výsledku práce v takových podmínkách není ku prospěchu nikomu. Ale elity to nejenom přijaly, ale přímo tento stav propagují, protože bohatnou. A tohle je svět, ve kterém vládne symbióza politiky a peněz. A korporací. Kdekoli, v Číně, Americe a v menší míře i v Evropě. Ale i v Evropě to začíná být rozšířené. A proto se chudé země východní Evropy staly, jak jsem to řekl i na své jihlavské přednášce, satelity Spojených států a této formy globálního kapitalismu.
Jsou ty hlavní úkoly dokumentárního filmu odlišné od hrané produkce, která se chce také zabývat realitou?
Ano, jsou velmi odlišné. I ty nejlepší hrané filmy, které se zabývají realitou, totiž musejí být vymyšlené. Mají narativ, zkonstruované vyprávění, které může být založené na skutečných událostech, ale není to realita. Hraný film je konstrukt imaginace. A vždy bude. Tvůrci si pořád budou vymýšlet. To je jejich práce a jejich řemeslo. Můžeme ale říct, že dokument, který je řemeslně dobře udělaný a pečlivě promyšlený, může být stejně dobrý nebo dokonce lepší než nejlepší hraný film. A mnoho lidí se teď snaží točit takové dokumentární filmy, se kterými strávíte 90 minut v kině a které jsou lepší než hrané filmy, které se dnes běžně natáčejí. Zabývají se totiž našimi skutečnými životy...
Takže nevěříte v to, co říkal Martin Heidegger a mnozí jiní, že skrze umění, fikci a poezii, jsme silněji přítomní v naší přítomnosti.
Tak úplně s tím nesouhlasím. Myslím, že poezie, literatura a velká díla umění, mají možnost přenést nás v čase. To je ten efekt, který mají a pomocí kterého nás přimějí přemýšlet o přítomnosti. Dál bych v tomto tvrzení nešel. Když si přečtete skvělý román, například Dobrého vojáka Švejka nebo Prousta nebo Dostojevského, přenesete se do jiného světa. A to je důležité. A pak někdy jdete po ulici, vidíte nějakou příhodu a řeknete si, to je Švejk. :-) Protože vám to připomene, co jste četli. Literatura tohle umí.
Napsal jste nedávno knihu Obamův syndrom. Můžete nám přiblížit, co to je za syndrom?
Obamův syndrom maskuje fakt, že děláte úplně totéž, co váš předchůdce. Doma kapitulajete, v zahraničí vedete válku. Teď Obamova maska padá a lidé vidí, že Obama se od Bushe moc neliší. Obama dělá věci, které kdyby udělal Bush, tak by celý svět protestoval a křičel. Například: Americký prezident je nově osoba, která má právo nařídit popravu jakéhokoli Američana kdekoli na světě, pokud je přesvědčený, že ten člověk hrozbou pro bezpečnost USA. Žádný soud, nic. Jen si představte, že by tohle udělal Bush. Slyšeli bysme výkřiky hrůzy. Nebo Putin, kdyby tohle udělal zítra. Že by měl právo nařídit popravu jakéhokoli Rusa kdekoli na světě, včetně oligarchů, kteří se schovávají v Londýně. Dokážete si to představit? Celý svět by křičel, že je to nepřijatelné. Ale Obama to udělat může a je to akceptováno. A tímto fenoménem se zaobírá moje kniha Obamův syndrom. To, že má tenhle chlapík jinou barvu pleti, je inteligentní a usmívá se a vypadá líp než Bush, pro mě nic neznamená. Nebo hodně málo, pokud politika, kterou dělá, je stejná, nebo dokonce horší než Bushova. Moje kniha používá Obamu jako příklad k tomu, aby osvětlila, jaká je moderní politika. Že nezáleží na tom, k jaké straně náležíte, protože když přijdete k moci, chováte se úplně stejně jako ostatní.
Proč je tedy tolik lidí, kteří jsou v tom vámi kritizovaném kapitalismu spokojení? Nebo minimálně nejsou dost nespokojení na to, aby něco podnikli...
Myslím, že část lidí je prostě spokojená. Slogan hnutí Occupy o 1 procentu proti 99 procentům je výborný pro marketing, ale není to úplně pravda. To 1 % jsou extrémně bohatí lidé. Ale pak máte ještě – odhaduji – 10 až 15 % lidí, kteří jsou pořád celkem bohatí. A dalších 10 nebo 20 % lidí, kteří jsou spokojení s možností začít se cítit nespokojeně. A pak zbytek, který trpí kvůli krizi, nebo jí může být snadno ohrožený. V Evropě je výrazná nezaměstnanost. Ve Španělsku, v Itálii také roste, v Řecku se vymkla kontrole, a to jako důsledek kapitalistické politiky, uvedené do Řecka Evropskou unií. A ve východní Evropě? V České republice je nezaměstnanost kolem 10 % pokud vím, což je pravděpodobně tím, že nemáte euro. Kdybyste už zavedli euro, byla by nezaměstnanost asi vyšší. Situace obecně není dobrá. Ale máte pravdu. Dokud se lidé necítí dost nespokojení, budou tento stav dál akceptovat. Až nespokojenost zcela převládne, řeknou dost, tohle už nebudeme tolerovat, tak jako to řekli v jiných částech světa.
Proč se kapitalismus tak špatně přibližuje obrazem? Je řada filmů, které zobrazují starší formy kapitalismu v duchu Chaplinovy Moderní doby, ale podstatu dnešní formy kapitalismu, jak se zdá, není tak snadné ukázat.
Víte, já si nemyslím, že je to tak těžké. Myslím, že se lidé jenom nedívají. Líbil se mi šestihodinový čínský dokument, popisující rezivějící čínský průmysl, deindustrializaci některých tradičních oblastí čínské výroby a její nahrazování. Takový dokument dokáže ukázat spoustu věcí. Celé fabriky bez dělníků, kam se chodí jenom zkontrolovat, jestli neuniká plyn a neteče voda. Něco jako Atlantida, ztracená civilizace. Podobné věci globalizovaného kapitalismu lze ukázat i jinde. Například můžete jet do Indie, kde kapitalistická pravidla ovlivnila farmáře, ne jen chudé farmáře, ale i středné velké farmy. Počet farmářů, kteří kvůli tomu spáchali sebevraždu je několik set, což není málo. Tohle se dá zobrazit, můžete najít obrazy, ptát se, proč těch několik set indických farmářů spáchalo sebevraždu. Není to asi tak přitažlivé jako bankéř skákající z okna, jak se to stalo v době krize ve 30. letech, ale k dispozici je spousta potenciálních obrazů. Jestli chcete, jděte a najděte je. A obrazy chudoby jsou dnes pravým opakem těch v minulém století. V minulém století, když jste chtěli ukázat chudobu, museli jste najít strašně hubené lidi. A v Africe to stále můžete takto zobrazit. Ale způsob, jak pojmenovat chudobu ve Spojených státech, je natočit obézní děti. Opravdu tlusté děti, které jí pouze fast food, protože jejich rodiče si nemůžou dovolit nic jiného. Byl jsem ve Státech mnohokrát a stále se tam vracím. Byl jsem ve Flintu v Michiganu, kde dřív sídlil silný automobilový průmysl a dnes tam není takřka nic. Jedna z tamějších učitelek mi řekla, že některé z jejích dětí ve věku 7 a 8 a 9 let, že si vůbec nemůžou sednout na podlahu, protože se samy nezvednou. Dřív měla hodiny, během kterých si děti posedaly na zem. to je obrázek dnešní chudoby. Rodiče těchto dětí si nemůžou jiné jídlo dovolit zaplatit a velké korporace dál vyrábějí junk food, protože na tom vydělávají. To jsou obrazy, které dokážou lidi přimět k přemýšlení.
Já jsem to myslel jinak. Tohle, o čem mluvíte, jsou obrazy dopadů společenského systému. Já jsem spíš ptal na obrazy příčin. Globalizace je totiž většinou definovaná pomocí na základě globálních trhů a finanční mobility.
I to můžete ukázat. Pomocí záběru místnosti, kde sedí deset lidí u počítačů a převádějí miliardy. Nebo čekají, až se probudí trh daleko na západě nebo naopak na východě. Sledují hodinky, pak se burza rozjede a oni udělají pink a miliarda se přesune. To by bylo docela zajímavé natočit a mohlo by to být dost přínosné. Z tohoto úhlu pohledu se kapitalismus proměnil. Proměnil se díky technologiím a transakcím, o kterých se lidé jen učí. Když zjistí, že byl zatčen bankéř, který pracoval pro některou z velkých bank a přišel o 5 miliard při nelegální operaci, diví se. Jak je to možné, ptají se. Dá se to ukázat. Natočit to i promítnout je technologicky možné. A to je obraz moderního kapitalismu. Rychlost a technologie užité globálně.