AMANT: Budu sice potřebovat chirurga, aby je dal zas zpátky, ale žádnej strach: to mi nezabrání, abych zachránil princeznu Bonjellu.

KACHENNA: Ty trenky, prosim tě, kde jsou?
AMANT: A řek` jsem, že je prostoduchá, šupinatá piraňa! Naznačil jsem, že je ošklivá, ocasatá, mořská potvora, kterou cloumá senilita!

AMANT: Byl tak rozvášněný! Skoro jsem se bála, že mi vypadnou falešné zuby.

VEEHELL: Dej si pozor, co říkáš o mamince! Jsem dospělý a nehodlám se s tím smířit.

AMANT: Dejte po ... zor, nebo to s ... váma mů ... že za ... točit!

VEEHELL: Přesně tak. Chtěla si uchovat tu špetku života, jež v ní zůstala.

AMANT: Rád bych si něco ujasnil. Když narazíme na ty vyšinuté zabijáky, tak se s nimi dáme do boje potichu? Šeptnem ?vpřed? a po špičkách k nim doběhnem s pokřikem ?pššš? a pak je udusíme v Listerově podpaží?

VEEHELL: Tak to teda musel operovat za velké tmy.

DRASTICS:
VEEHELL:
Víte, neberte to jako nedostatek úcty k Vám, ale máte snad právo se ptát - ne, vlastně - požadovat po mně odpověď, vaše excelence?

DRASTICS: Zmrská tě, drahoušku, až se zhroutíš k zemi. A pak ... se tě zmocním.

DRASTICS: Ten jeho slavný monolog na teď, přece. Teď... a něco něco něco něco něco.

AMANT: Schopenhauer měl pravdu, nemyslíte? Život bez bolesti nemá smysl.

DRASTICS: Něčeho takovýho by se člověk neměl nikdy dožít.

AMANT: Fotit si to a ukazovat kamarádům? Né, to není!

DRASTICS: Viděl jsem ji jen na fotografiích. Je přesně taková, jakou jsem si ji představoval, jenom je mnohem kratší.