• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    FINpoezie & texty různých autorů
    FIN
    FIN --- ---
    Jan Skácel
    Stopadesátá báseň o podzimu


    Tolik pádů
    a tolik ticha bez konce

    A tolik nevídané lsti

    Jitra jsou jako neštěstí
    a málokdo si toho všímá

    Bylo nám jaro léto podzim
    brzy nám bude krutá zima

    A vítr v listí šelestí
    FIN
    FIN --- ---
    Jan Skácel
    Zimní krajina srdce


    Na stromech černé plody zimy
    země až na kost
    prázdno
    dálka

    A zůstat sám a mezi svými
    jak nad zamrzlou vodou lávka
    FIN
    FIN --- ---
    Jan Skácel
    Kdo potmě pije víno


    Celou noc čeká anděla
    čeká že přijde sepsat jeho při
    věří že anděl uvěří

    Anělé zatím
    (přišli tři)
    váhají venku u dveří
    a vymýšlejí práh
    NATASHA
    NATASHA --- ---

    PEKLÍČKA
    Druhé


    Chtěl bych se přestěhovat
    do tvého těla
    a bydlet dlouze
    pod tvým horním patrem,
    nebo aspoň v suterénu
    pod jazykem,
    klouzat tvým hrdlem
    a najednou v něm trčet,
    že bys nebyla schopna
    ani slova
    a jenom bys mne špatně zažívala,
    o polknutí ani nemluvím.



    Oldřich Mikulášek
    Šokovaná růže
    Československý spisovatel, KPP, 1969
    FIN
    FIN --- ---
    Unseen
    29. 10. 2005


    konečně podzim ví si trochu rady:

    zas vítr na kříž hvízdá zvesela
    čechrají svíčky světlem listopady

    a v kostech ticho

    mysl zpuchřelá
    RICARDERON
    RICARDERON --- ---

    Damien
    Tebe miluju, Sáro!

    Ruply mi kšandy, Sáro,
    tak jsem byl bítovej
    a vojel tvoji mámu
    v prádelně v přízemí.
    Nechci se vymlouvat,
    šlo o souznění dvou duší
    v pudy přízemní.
    Vožral jsem tvýho tátu, Sáro,
    měl hlavu v hajzlu,
    já politický kecy.
    V podstatě generační konfrontace
    u neznačkovejch deci.
    Zmlátil jsem tvýho bráchu, Sáro,
    ten buzerantskej debil
    na pohřbu intelektuálskejch idiotů
    vyškubal mrkev, co jsem zasadil
    a nenechal mě pochcat záhon růží,
    tak jsem mu krátkej monolog
    nakopal pod pas vzadu do okruží.
    Nasral jsem bítovecký voly, Sáro,
    kradli mi sprostý slova z huby
    a srali se mi do řemesla poezie,
    tak jsem psal o kytičkách, ptáčcích
    a culíkatejch máničkách vyžilý galaxie
    a vydával to za bíťáckej hit.
    Na první čtení je kumšt se nepoblít.
    Tebe miluju, Sáro,
    každou noc, kdy se svlíkneš
    a nemeleš moc pantem.
    Seš sladkej atom chemickýho vzorce
    mixnutej kosmonautem.

    FIN
    FIN --- ---
    Petr Kukal
    Služský hřbitov (výběr z cyklu)


    Hrob se šípkovým keřem

    Slýcháš na podzim Boží hlas
    tak jako Mojžíš z hořícího keře?
    Na jakou cestu volá nás?
    Máme už začít krví značit dveře?
    FIN
    FIN --- ---
    Petr Kukal
    Služský hřbitov (výběr z cyklu)


    Nevěsta

    Z pout nejpevnějších není láska,
    leč bolest, plná po okraj,
    když slunce o kříž roztrhne se
    a zakrvácí celý kraj.
    FIN
    FIN --- ---
    Petr Kukal
    Polabské evangelium (výběr z cyklu)


    Obzor
    Co dáváš lidem poznat z hor,
    my vnímat nedovedem.
    Nás učíš hledět na obzor,
    kde země splývá s nebem!

    Sníh
    Zima je mírná. Váhavá.
    Učí nás rozumět:
    Dnes před očima roztává,
    čím včera změněn svět.

    Černý bez
    Sušené květy ještě zejí
    mimo čas. Vůně, zažraná jak rez,
    na srdci ulpí. Beznaděj jí
    rozkvete bíle jako černý bez.

    Alej
    Lípy v zámecké aleji –
    sesterství v kořeni i v listě.
    Ponech mi, Pane, naději,
    že přece budu chybět na svém místě.
    FIN
    FIN --- ---
    Petr Kukal
    Polabské evangelium (výběr z cyklu)


    Klácení ořechů
    Do dřeva bijem v čase plodů
    jak tenkrát poprvé.
    A darmo zaklínáme vodu
    rukama od krve.

    Hlína
    Hlína je u nás poddajná,
    spočinem hluboko v hrobě.
    Hluboko, Pane. Blízko dna.
    Hlasitě volej nás k sobě!

    Opuka
    Do jakých desek Boží ruce
    vepíší svoje zákony
    v Polabí, rostlém na opuce?
    Lámavé. Křehké. Jako my.

    Kostel
    Na řece leží obraz chrámu
    s pamětí žalmů v holých zdech.
    Stále týž obraz v témže rámu –
    a splavné ticho po stromech.
    HARALD
    HARALD --- ---
    Kirké - Michal Horáček

    Jsem krásná. Proč to nepřiznat ?
    Křižuji světem jako husy -
    na sever, na jih, na západ.
    Všude to svoje vyberu si.
    V kotlině Čech i v širé Rusi...
    Zaplaťbůh, pořád je kde brát.
    Dělám, co někdo dělat musí:
    Zaklínám chlapy do prasat.

    Zaklínám chlapy do prasat !
    V cestovním pase jméno Kirké,
    stačí mi mávnout pouhým pírkem.
    Jen si hrát.
    A zaklít chlapy do prasat.


    Svatokrádežný prstoklad
    zmůže i svaté škapulíře...
    Jsem oko bouře. Z vichru had,
    a ten se vyzná v každé díře.
    Dotknu se muže... stisknu zvíře.
    Léta mé praxe - ta jsou znát.
    Už na obrázcích v Altamiře
    zaklínám chlapy do prasat.

    Zaklínám chlapy do prasat !
    Stačí se dotknout jenom pírkem
    a sami křičí: Mocná Kirké !
    Tisíckrát
    zaklej nás, zaklej do prasat.


    V očích mám plamen, v nozdrách dým.
    Jsem pogrom duše, bič a pila,
    a ničeho se neštítím
    a taky nikdy neštítila.
    A v tom je moje moc, má síla.
    I moje slabost... ach, já vím.
    Nevzkřísím, co jsem zahubila:
    prase už v chlapa nezměním.

    Prase už v chlapa nezměním...
    Kam se to hrabu se svým pírkem ?
    Bezmocná, kletbou štvaná Kirké.
    V kraji zim
    o jarech lásky jenom sním.
    KEMENTARI
    KEMENTARI --- ---
    J. A. Rimbaud: Rêvé pour l'hiver
    /překlad V. Nezval - Sněno pro zimu/

    Puis tu te sentiras la joue égratignée...
    Un petit baiser, comme une folle araignée,
    Te courra par le cou

    Et tu me diras : " Cherche ! " en inclinant la tête,
    - Et nous prendrons du temps a trouver cette bête
    - Qui voyage beaucoup

    ~

    Pak ucítíš, že zasvrbí tě líce,
    že malá hubička jak zbrklá pavoučice
    se s tváře na krk vzdaluje.

    Řekneš mi: hledej, schýlíš něžně ouška
    a budem hledat dlouho toho broučka,
    který tak rychle cestuje.
    FIN
    FIN --- ---
    J. H. Krchovský

    JEŠTĚ POŘÁD ZNÁM SVÝ JMÉNO
    ještě nemám zblitý klopy
    tahám flašku za vemeno
    musím se dnes probůh opít!

    Zdobím si nos pivní pěnou
    vodka s rumem dělá divy
    jak mám jenom zapomenout
    na to, že jsem vůbec živý?!

    Umění i politika
    obojí je kýblem sraček
    život jako budík tiká
    pořád zvoní umíráček

    Život je jen hnusný nežit
    do smrti mne bude trápit
    proč mám žít? A proč i nežít
    proč ne smrt jak křtiny zapít?

    Nechci myslet na to, že jsem
    a že zítra zase vstanu
    kulhám sálem s nočním plesem
    nutím k tanci dětskou pannu

    Tuhá je a svolná k všemu
    i já jsem už dávno z gumy
    přesto, když ji v pase vemu
    tak mé lásce nerozumí

    ...Nejsem nikde, nevěřte mi!
    žádná panna se mnou není
    ležím doma přibit k zemi
    uzemněn svým přirozením

    Nejsem nikde, jenom chlastám
    mé myšlenky patří smrti
    připíjím si, i svým láskám
    demižonem plným rtuti

    Ještě se dost nenávidím
    ještě se mám pořád moc rád!
    dokud svou smrt neuvidím
    nemohu se slastí posrat

    ...Dávno už mám zblitý klopy
    flašku do dna vyprázdněnou
    co je k pití, vše jsem dopil
    ale pořád znám svý jméno...

    (Zima 1981)
    UBIK
    UBIK --- ---
    Můj přítel Yeti

    Někdy mě v noci
    navštěvuje Yeti,
    Ve dne se nikdy neodváží blíž.
    Bílá srst voní dalekými světy.
    Ty o něm nevíš,
    ty už dávno spíš.

    Přišel sem pěšky?
    Nebo přijel drahou?
    Možná jich světem bloudí mnohem víc.
    Prohlíží si tě,
    voňavou a vlahou,
    a potom teskně vyje na měsíc.

    Přechází bytem, rádio ho vzruší,
    z lampy má hrůzu.
    Už ho dobře znám.
    Mlčíme spolu v esperantu duší.
    Někdy mám pocit,
    že jsem to já sám.

    Někdy mě v noci navštěvuje yeti,
    můj přítel yeti
    u mě hledá skrýš.
    Vykouří se mnou dvě tři cigarety
    a zmizí do tmy.
    Co ty o něm víš...

    (Jiří Žáček, Papírová růže, 1987)
    trochu upravenou ji zpívá Karel Plíhal
    UBIK
    UBIK --- ---
    ODPLUTÍ

    Pán oblečený v uhlí a korund,
    se slzou v kravatě místo kančího zubu,
    se ptá, kolik stojí korun
    křižník,
    pro chlapce včera metr dvacet vysokého,
    dnes však pouze metr dvacet dlouhého.
    Pán si šeptá
    a ukazuje kloboukem
    do výkladní skříně,
    kde kotví dvě válečné lodi
    a dva křižníky jak magnetické střelky.
    V bezmezné černi
    se opírá čelem o zamrzlé okno.
    Zdá se, že pláče.
    Ano, suchá jehla mrazu
    črtá rychle v tamaryškových křovinách
    bílé námořní šatečky,
    prázdné šatečky visící na ramínku v skříni.
    Šatečky bez námořníčka.
    Ó hrůzo,
    bílé, bezhlavé šaty!

    (Bohumil Hrabal, Ztracená ulička)
    FIN
    FIN --- ---
    yenn (www.literra.cz)

    na vkusném vozíku
    básníci jezdí
    narvanou čekárnou
    ode zdi ke zdi
    KEMENTARI
    KEMENTARI --- ---
    Going
    Philip Larkin

    There is an evening coming in
    Across the fields, one never seen before,
    That lights no lamps.

    Silken it seems at a distance, yet
    When it is drawn up over the knees and breast
    It brings no comfort.

    Where has the tree gone, that locked
    Earth to sky? What is under my hands,
    That I cannot feel?

    What loads my hand down?
    NATASHA
    NATASHA --- ---
    Ačkoli

    Ačkoli báseň vzniká teprve tehdy, když už nic jiného nezbývá,
    ačkoli báseň je posledním pokusem o řád,
    když neřádu jest až po krk,
    ačkoli básníků je nejvíce zapotřebí, když je nejvíce zapotřebí také svobody,
    vitamínu C, komunikací, zákonů a terapie hypertenze,
    ačkoli „být umělcem je selhat a umění je věrnost selhání, jak praví básník Samuel Beckett,
    není báseň z posledních věcí člověka,
    nýbrž z prvních věcí člověka.




    Bůh

    Bůh podoby sovy
    přebývá na půdě.
    Nasloucháme škrabání jeho drápů
    a na stolech s povděkem nalézáme
    Jeho chutné vývržky.





    Zátiší

    Zátiší se dvěma rybičkami
    informačním slovníkem
    a trpajzlíkem se žlutou čepičkou.

    Chvílemi vytí rybiček za sklem.
    Zachvění trpaslíka,
    v němž se probouzí
    cupaninový Faust.

    A z otevřeného nebe
    volá hlas Markétčin
    Jindřichu, Jindřichu.

    A potom
    jakási trnová koruna
    ze stropu
    visí.





    Vynález ohně

    Šel
    vzal to,
    nesl v nádobě
    z křemičitého skla
    v azbestové rukavici,
    v lhostejné temnotě.

    Ukázal jim to
    modrofialový
    veselý plamen,
    hluboce znepokojen,
    že to nebude fungovat
    a že to není to.

    Bylo to to,
    už voněl první steak
    a první heretik
    chytal od nohou.

    Diovi to bylo fuk,
    Héře se to dokonce líbilo.

    On Prométheus se vrátil,
    vymyslet autogen.
    Ale to už nešlo
    a jenom mu narostla pouta
    na kotnících, na zápěstí,
    a z šedivé hlavy
    vylétl orel
    a kloval
    a kloval.




    Miroslav Holub
    Básně opsány před lety, v době, kdy jsem ještě nechápala, že je dobré opsat si i něco informací o sbírce samé.
    I tak ale myslím, že to za přečtení stojí.

    NATASHA
    NATASHA --- ---
    Liboli

    Libo-li lásku, plujme do Benátek
    blíž ke dnu sálat v listu gondoly
    a s námi Lido, labuť, kdokoli,
    ať v želvím kalendáři máme svátek.

    Bláhově hlídáš klíč mých zadních vrátek,
    bláznivý dóže uleh, neboli –
    libo-li lásku, plujme do Benátek.

    Na bludný plamen olej z oliv natek,
    led zpod lisu zplanil tvá údolí,
    jen v poledne polibek přebolí,
    jen u kumpanil, v smutku z lehkých látek.
    Libo-li lásku, plujme do Benátek!

    -Liboli-




    ***

    Pro změnu nádherný sen k ránu probudil mě,
    když zaspal jsem tvé vzkříšení, ó Pane!
    Poutník (ne turista!) vstal po přestálé zimě
    a – prstem po mapě – se octl v Getsemane.

    -Noc v Getsemane-





    Rytina podzimu

    Do plotu zatnul prsty štvaný sad,
    v odvátých semenech
    si hlína polámala křídla.

    Ve spárech opadaných osik
    havran ticha sebou zmítá:
    tak naznak padl rok.

    Zas krajina,
    do mědi na útěku vyrytá,
    tiskne se na čisté archy mlh.

    -Vyhlazená léta-




    Zdeněk Hron
    Posunutý poledník
    Edice poezie TORST, Praha 2000
    FIN
    FIN --- ---
    Jiří Žáček
    Květen


    Vítr zas cuchá vlajky sukní
    v parku už ráno křičí kosi
    Do bláta šlape květen bosý
    Někdo tě líbá
    Neucukni!
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam