Parádní komentář Josefa Nejedlého k tématu Lisabonské smlouvy pro Hospodářské noviny:
Vášnivé debaty provázející prezidentovu nechuť k podpisu Lisabonské smlouvy pomalu střídá všeobecná rezignace. A s ní i akceptace hradního postoje, že prezident nemá povinnost Lisabon ratifikovat. Do českého ústavního uspořádání se tak postupně vkrádá institut prezidentského veta mezinárodní smlouvy, se kterým však ústava výslovně nepočítá. V její logice prezident naopak stojí na počátku ratifikačního procesu. To on z vlastní vůle uzavírání mezinárodních smluv svobodně iniciuje a v některých případech pro to, aby smlouvu směl uzavřít, musí nejprve získat svolení obou komor parlamentu.
Navzdory dojmům, které se podařilo vytvořit, tomu v případě sjednání Lisabonské smlouvy nebylo jinak. Není pravda, že by Václav Klaus odmítal ratifikovat smlouvu, kterou proti jeho přesvědčení sjednala "eurohujerská" vláda. Konečný text smlouvy z vlastní vůle podepsal prezident republiky právoplatně zastoupený předsedou vlády a ministrem zahraničí.
Z dokumentů rovněž vyplývá, že se prezident s textem smlouvy seznámil v rámci připomínkového řízení a žádné připomínky nevznesl. Jak potvrdil i pan Jakl, pověřil naopak vládu podpisem smlouvy. Následoval klasický ratifikační proces, ve kterém se prezidentovi podařilo získat nezbytný souhlas obou komor parlamentu. Ústavní soud zároveň rozptýlil jeho obavy ohledně případných rozporů s ústavním pořádkem.
Čtenáře ústavy tedy právem zaskočí, když prezident na konci ratifikačního procesu náhle odmítne ke smlouvě, o jejíž přijetí usiloval, připojit svůj podpis.
Stejný podiv vzbuzuje prezident, který text nejprve sjedná a následně všemožně usiluje o zamezení jeho ratifikace. Celé ratifikační řízení pak působí dojmem zbytečnosti a absurdity, jestliže prezident předem věděl, že by nejraději nepodepsal. Ani loajální spolupráce na stále užší Evropské unii, ke které Václav Klaus svého času Českou republiku přihlásil - a ke které se Česká republika vůči svým evropským partnerům zavázala - pro prezidenta zřejmě mnoho neznamená.
Jestliže Lisabonská smlouva skutečně odporuje přesvědčení Václava Klause, měl svoji vůli vyjádřit hned z kraje odmítnutím zmocnit představitele vlády k jejímu podpisu. Postup, který však prezident zvolil, se jeví jako nekorektní vůči našim evropským partnerům, když zároveň porušuje závazek loajální spolupráce v dobré víře. Krom toho neodpovídá ani duchu naší Ústavy, zvláště poté, co se většina přímo volených zástupců lidu vyslovila pro přijetí smlouvy.
Pro své počínání by měl prezident uvést velmi pádné a mimořádné důvody, které mu nebyly a ani nemohly být známy ve chvíli, kdy vládu zmocnil k podpisu Lisabonu. O něčem takovém ovšem zatím vůbec nebyla řeč a člověku se nechce věřit, že by snad prezident republiky sjednával a podepisoval smlouvy ve špatné víře, jestliže od samotného počátku zamýšlel smlouvu neratifikovat.
Autor, právník, vystudoval Univerzitu Roberta Schumana ve Štrasburku a Sciences Po Paris