Než přijde Velký přelom
Esej o třetí kultuře a o tom, proč Marx nechodil na houby
Když vystudovaný fyzik a chemik Charles Percy Snow, takto baron z Leicesteru, vydal v roce 1959 vlivnou knihu Dvojí kultura, označil v ní za příslušníky první kultury hlavně literární intelektuály, ke kultuře druhé pak počítal zejména vědce. Jak si postěžoval, ke škodě všech spolu přitom obě kultury bohužel téměř nekomunikují. Trvalo šestatřicet let, než americký myslitel John Brockman v roce 1995 jeho myšlenku zvedl a začal hovořit o kultuře třetí, která se podle jeho mínění pomalu začala vynořovat a již vytvářejí lidé z empirického světa, vědci a technici. Čas mu dal za pravdu v tom, že právě tito lidé dnes stále častěji zaujímají postavení tradičních intelektuálů „první kultury“ a vyjadřují se i k otázkám smyslu člověka a světa či uspořádání společnosti. Zbývá tak otázka: Pletou se do věcí, kterým nemohou rozumět, anebo tradiční intelektuálové vršili velká slova tak dlouho, až se v nich utopili?
Wittgenstein a vysavač
Pojem „intelektuál“ byl dlouhou dobu vyhrazen lidem od literatury, zejména literárním kritikům a vzdělancům s filozofickým zázemím. Mnoho z těchto lidí se distancovalo od přírodních věd a dodnes se veřejně chlubí třeba tím, že neznají matematiku, jako by neznat matematiku byla nezbytná vstupenka do intelektuálního světa, a nikoliv nedostatek. Nenajdete však vědce, který by byl pyšný, že nezná Shakespeara. První kultura je ve své podstatě mimoracionální, prostřednictvím hudby či poezie kultivuje emoce (tříbí ducha) a stojí na literární tradici třech tisíciletí. Pěstuje velký obraz světa a propracovává se k němu v podstatě scholastickým způsobem komentářů o komentářích. Má tendenci zacházet s velkými pojmy a slovy, jako by ten, kdo jich používá, musel být rovněž velký. Tento nešvar je dobře vidět například na historii umění. Snadno se rozplývá v sémantické mlze. Má sklon k pýše a ráda přehlíží.
Druhý svět empirické vědy má tu výhodu, že v něm zacházíte s „věcmi“, které se vám na rozdíl od slov většinou nějak vzpírají. Empirický vědec se pravidelně v konfrontaci s přírodou cítí jako idiot a jen si tiše mumlá: Já už ničemu nerozumím! Jeho řeč je opatrná, racionální a často jednostranná. Ve vědě se dobře píše o věcech, které se dají obsáhnout smysly, o kytkách a žížalách, ale obtížně o věcech z „mimosmyslového“ světa, jako jsou například neutrina. Vědci jsou vesměs poctiví, a to znamená omezení. Z hlediska této doby však mají několik výhod – pokrok ve filozofii se dokládá hůř než třeba pokrok ve vývoji vysavačů. Věda je neustále nová a hmatatelně přináší tak úžasné věci jako atomová bomba nebo květiny z umělé hmoty, které se nemusí zalévat. Politika naproti tomu je nějak cyklická. Lidská povaha se mění pomaleji než okolní svět. Když si přečteme Plutarchovy Životopisy slavných Řeků a Římanů nebo popis Velké francouzské revoluce, úplně ustrneme nad tím, jak aktuální problémy korupce, intrik a demokracie Římané či Galové řešili.
Nezabýváme se zde problémem dvou kohoutů na smetišti světa a jejich zápasem, kdo je víc a kdo má právo mluvit o světě, zda intelektuál či vědec, ale konceptem „třetí kultury“, tedy vědci, kteří vystupují (a to čím dál častěji a ve stále větším počtu) v roli tradičních intelektuálů. Prostřednictvím vědy se stále častěji vyslovují k problémům dříve řešeným humanitními vzdělanci. Není to tím, že by chtěli obsadit místo intelektuálů, ale lidé pociťují potřebu dozvídat se něco o reálném světě. V jedné sci-fi nabádal spisovatel A. E. van Vogt, abychom se naučili rozlišovat mezi výrokem o věci a výrokem o výroku o věci. Empirická věda je blíž tomu prvnímu.
Hmota je veselá
Vědci se prostřednictvím studia vesmíru či pochodů v lidské hlavě začínají stále víc vyjadřovat k otázkám, které dřív řešila teologie či filozofie. Jaký je počátek vesmíru? Co to je myšlení? Kde se bere agresivita? Jak máme zacházet s planetou a jejími tvory?
A je tady ještě jeden důležitý aspekt – intelektuálové jsou převážně vážní, ale vědci často srší humorem. Ono taky pozorovat třeba bernešku nebo makaka je humornější než zabývat se ontologií nebo hermeneutikou. Někdy pochybuji o tom, zda si ekonomové a politologové dokážou vyprávět vtipy. A to je varovné. Vtip je schopnost vidět jednu věc ze dvou stran zároveň a bavit se napětím mezi oběma polohami. Sbírat trilobity, houby nebo lišejníky je ve své podstatě legrační. A což teprve lovit motýly nebo třeba jenom sysla! Proto taky vážného Marxe či zasmušilého Freuda na houbách nikdo nikdy nepotkal.
Dál zde existuje podezření, že tradiční intelektuál si přeje sdílet své myšlenky jenom s ostatními intelektuály, tedy že píše pro elitu. Píšící vědci, pokud dokážou odložit svůj žargon, vesměs píšou pro všechny, hlavně pro vědce z jiných oborů, ale hodně myslí na studenty a na ostatní publikum. Hmota je odnaučila přílišné pýše. Možná, že hmotu můžeme nejlépe definovat jako „to, co si dělá legraci z vědců“. Píšící vědci jsou jiní než ostatní vědci, protože je vždy zajímá nějaký širší obraz a ne jenom specializované znalosti. Ostatní vědci se na ně dívají s nedůvěrou, nebo dokonce pohrdáním. Slovo „popularizátor“ má zhruba stejný zvuk jako v jiném oboru „správce konkurzní podstaty“.
Jak vypadá česká scéna třetí kultury? Začala samovolně vznikat počátkem 90. let a mnozí její protagonisté (třeba Jan Zrzavý, Stanislav Komárek, Vojtěch Novotný, Cyril Höschl či Zdeněk Neubauer) zatím vůbec nevěděli, že k nějaké třetí kultuře patří. Dřívější role píšícího vědce byla celkem jednoznačná – poučovat hloupý lid a popularizovat vědecký obraz světa. Dnešní situace je odlišná – poznatků je tolik, že píšící vědci se obracejí na kolegy ze stejné univerzity anebo pěstují mezioborovou vzdělanost. Často přitom mají na mysli také nadané mladé lidi, které se snaží nalákat do svého oboru, na rozdíl od anglosaského světa však zatím až na výjimky téměř nevstupují do politiky.
Singularita
Čím se teď tahle „odrůda“ vědců zabývá? O čem přemýšlí a o čem dnes píše? Jedním z nejvýraznějších autorů, které John Brockman ve své knize Třetí kultura zmiňuje, je počítačový vědec, držitel mnoha amerických patentů a editor časopisů Artificial Life, Complexity a Future Generation Computer Systems Daniel W. Hillis, který se zabývá „myslícími stroji“. Kromě toho také uvažuje o světě a má za to, že je nablízku stavu, který jsme si zvykli označovat výrazem singularita. Není sám. Podobný pocit má řada dalších myslitelů a asi i mnoho běžných lidí.
Připomeňme, že singularita je pojem původně používaný zejména v matematice, kde označuje určitý jedinečný návrh řešení rovnice. V biologii, paleontologii či naukách o zemském systému je používán v přeneseném slova smyslu a užívá se jej pro označení nějakého nečekaného, kreativního a předem neodhadnutelného řešení krize. Příkladem může být třeba katastrofa způsobená pádem meteoritu, během níž sice vymřou dinosauři, ale začne vývoj savců. Charakteristickým rysem singularity je existence problému a nečekaně nápadité (což neznamená, že senzačně úspěšné) řešení krize. Singularita je singularitou, protože se nikdy neopakuje. Všechny historické krize světa nám mohou napovědět, nikoli ovšem vyřešit singularitu, která nás teprve čeká.
A že je dnes singularita cítit doslova na každém kroku, je patrné na každodenní úrovni z katastrofických scénářů přetavených do hollywoodských filmů; z varovných slov ekologických iniciativ a klimatických, ekonomických či vojenských expertů. V pozadí je velmi mnoho nejistoty a někdy i velký a temný, chiliastický strach, že „něco je ve vzduchu“. Časy se měnily vždycky, ale teď možná vstupujeme do tavicího kotle singularit hlouběji než kdy jindy