tohle sem kdysi našel v jedný knížce..už ale bohužel nevim jaký:
"...A potom nastal okamžik, kdy se mu zdálo, jako by se mu mozek rozletěl do všech stran.Uvědomoval si existenci lodi, ale pouze ve vztahu k mnoha jiným věcem-jako by k ní už nebyl připoután, jako by přestala být pevným bodem, kolem něhož se všechno točilo. Cítil, jako by se rozpadl a rozletěl do stran, jako by ho někdo roztáhl a vyválel, až byl velmi tenký. Byl současně na deseti nebo snad na sto místech a to ho mátlo-jeho bezprostřední reakce byla bojovat proti tomu, stáhnout se do původní podoby. Jenomže tohle úsilí k ničemu nevedlo, spíš situaci zhoršovalo, protože v některých momentech se zdálo, že to žene části jeho samého dál od jiných částí, což mělo za následek ještě větší zmatek. A tak to vzdal a jenom tak ležel, rozptýlený na všechny strany; čekal, až se uklidní, říkal si, že je mu to všechno jedno, a současně se sám sebe ptal, jestli to myslí doopravdy. Pomalu, po troškách se mu vracel rozum a on zase mohl myslet; zachmuřeně uvažoval o tom, že tohle by mohl být hyperprostor..., ano, byl o tom teď přesvědčen, byl si tim jist. Potom ovšem, říkal si, bude v tomhle stavu ještě hodně dlouho, dost dlouho na to, aby se mohl přizpůsobit a zorientovat, aby našel sám sebe a stáhl se dohromady, aby pochopil tuhle situaci, je-li to vůbec možné. A tak ležel dál, celkem bezstarostně, bez strachu nebo údivu. Odpočíval a přitom občas zaznamenával fakta přicházející k němu z mnoha různých stran. Věděl, že jeho tělo-ta část, v níž byl uložen zbytek jeho samého-je stále pevně připoutáno k lodi, a toto vědomí bylo samo o sobě prvním krokem k tomu, aby se zorientoval. Věděl, že to musí udělat, že se musí s novou situací nějak vyrovnat, když už nebude s to ji pochopit. Základní složky jeho osobnosti -cítění, znalosti a myšlení (...že by tělo, rozum a duch?) - se rozevřely a jakoby rozptýlily do všech stran a on ležel roztažený jako placka v tomhle obrovsky neskutečném vesmíru. Kladl si sám sobě otázku , má-li vesmír skutečně takhle vypadat, či zda je to vesmír divoký, nespoutaný, vymykající se kategoriím prostoru a času. Opatrně, kousek po kousku, začal pomalu dosahovat na vzdálené části svého já. Ani nevěděl, jak to vlastně dělal, nebyl si vědom žádného zvláštního způsobu, ale to, oč se pokoušel, se mu dařilo, neboť se postupně dával dohromady, až sebral všechny roztroušené částečky svého já do několika hromádek. Pak toho nechal a jenom tak tam kdesi ležel a snažil se pokradmu přiblížit k těm hromádkám rozumu, o nichž se domníval, že představují jeho samého. Chvíli mu trvalo, než přišel na to, jak to udělat, a jakmile to udělal, nepochopitelnost zčásti zmizela, třebaže neobvyklost zůstala. Snažil se to nějak vyjádřit, ale bylo to těžké. Ještě nejlíp to vystihovala představa, že byl zbaven pout, on stejně jako vesmír-že to, čím ho normální, spoutaný svět držel v područí, se najednou uvolnilo a on už nebyl v zajetí prostoru ani času. Viděl do velkých dálek (byla-li ovšem dálka to pravé slovo) -taky poznával a cítil; dovedl pochopit jisté skutečnosti, o nichž dříve ani neuvažoval, dovedl je pochopit instinktivně- bez použití jazyka nebo schopnosti spojovat fakta v samostatné údaje. Opět se před ním rozkládal vesmír, jiný a v určitých směrech, lépe graficky znázorněný, a on věděl, že časem, jestliže tu ovšem něco jako čas existuje, ho ještě plněji pochopí a přijme. Zkoumal svět kolem sebe, vnímal ho a poznával a čas přitom neexistoval, jen velká věčnost. Litoval těch, kdo byli uzavřeni v lodi, v bezpečí izolujících stěn, kteří nikdy nepoznají všechny nádhery vnitřku hvězd nebo obrovský panoramatický rozhled a poznání vysoce převyšující prostou galaktickou úrověň. A přece vlastně nevěděl, co viděl nebo zkoumal; jen to vnímal smysly, cítil a naprosto s tím splynul -nebyl schopen dát tomu pocitu formální podobu faktu, sdělit jeho obsah, změřit jeho hloubku. Síla tohoto poznání byla tak drtivá, že se vymykala jakémukoliv popisu. Nepociťoval přitom strach ani údiv, neboť -jak se zdálo- tu neexistovaly. Nakonec poznal, že zdejší svět je světem sám pro sebe, že se vymyká normálnímu časoprostorovému poznání a pocitu a že bytost z normálního časoprostoru nemá (...ale má:-) a ani nemůže mít žádné nástroje ani měřítka, jimiž by ho mohla nějak vyjádřit nebo popsat."
..není astrofyzika jako metafyzika :-)