Pravé pozorování je, řekl jsem před chvílí zhruba, stav ducha. Teď přesněji říkám, že je to způsob existence. Setrvavé, řekněme pasívní, mlčenlivé a tiché. Čekání? Ne, vždyť nač! Pozorovateli čas neběží, neboť není rolník, čekající, až mu vzejde osení. Pravý pozorovatel nemá na výsledku pozorování ani zájem, protože není kočka sledující chování myší. Pozorování, jež mám na mysli, je takový stav těla, který neruší rozpoložení ducha, jenž je. Ten duch je zaujat, ale nikoli napjat očekáváním. Není potěšen ani zhnusen, protože nesoudí. Pozorování je spojeno se sebezapomněním. Je to tedy něco, čeho je mezi tvory schopen jedině člověk, ale zároveň vyžaduje, aby se vzdal lidského interesu na pozorovaném ději. Vzorným pozorovatelem by byl bůh. Neboť Pozorovatel má oko, od něhož nevedou spoje k tlapám, jimiž by zasáhl do děje. Jen bůh ničemu nebrání a ničemu nepomůže. Jako by hleděl, avšak neviděl, nebo viděl, avšak měl své akcie v jiné podniku.

úryvek z knihy Morčata od L. Vaculíka

"Myslím, že při čisté komunikaci, nepoznáš kdo komu říka co..."

"Nezapomeň, že jsme možná poslední živočišnej druh, kterej ještě nepřestal mluvit."

http://pubweb.ihned.cz/c3-23170265-200000_d-nejucinnejsi-strach-je-maly-strach

Zákonitost první - přesvědčování, které je vnímané jako přesvědčování, ztrácí na účinku

Již starý Machiavelli věděl, že je-li něco v mezilidské komunikaci na houby, jsou to logické argumenty. To reklama pochopila hned, jak vyrostla z plenek. Dnes už reklama nepřesvědčuje, ale nepřetržitě hučí a rituálně opakuje svá orákula, bubnuje magické rytmy konzumu. Ukazuje se, že obchodně nejúčinnější je nic neobhajující změť barev a hudby, která po vás nic nechce. Právě reklamy, v nichž výrobek skomírá kdesi za změtí znaků, nejlépe zabírají.

Lidé se dají přesvědčit, když je nepřesvědčujete. To platí i v politice či ve filozofii. Chcete-li dnes něco prodat na trhu idejí, musí vaše ideje stát v růžku bezbranné jako logo Coca Coly v generační imageové reklamě. Každý argument lze vyvrátit, chytlavou melodii však nikoli.

Zákonitost druhá - "spáčský efekt",- po čtyřech týdnech se vyrovná účinnost sdělení u důvěryhodného a nedůvěryhodného zdroje

Velmi zajímavá zákonitost, na níž stojí tzv. negativní reklama. S její pomocí lze vyrobit celebritu, ale také fámu. Kvůli této zákonitosti si manažeři hvězd šoubyznysu platí titulní stránky bulvárů, i kdyby se tam mělo psát, že jejich svěřenci mají blechy.

Výzkumy skutečně empiricky prokázaly, že z nedůvěryhodného zdroje vnímáme nejprve informaci jako nedůvěryhodnou. Po čtyřech týdnech už si ale nedokážeme vybavit, jestli informace pramenila z důvěryhodného či nedůvěryhodného zdroje. Věříme jí statisticky úplně stejně, jako informaci původně ze zdroje důvěryhodného (její důvěryhodnost naopak v čase klesá).

Rovněž platí, že ačkoli při přijímání nějaké informace pociťujeme nejprve negativní či pozitivní konotaci, po čtyřech týdnech již negace mizí a zůstává jen povědomí - o osobě, značce, události. Kdyby Usama bin Ládin vydal hip-hopové album, bezpochyby by deklasoval naše hitparády. Vrcholná mediální éra nezná vysoké a nízké či dobré a špatné, ale jen viditelné a neviditelné, jak víme od Joshuy Meyrowitze.

Zákonitost třetí - vzdělaného příjemce více přesvědčí to, co bude obsahovat i argumenty proti našim tvrzením, plebs a laiky přesvědčí naopak více jednostrannost

To je prosté. Lůze je třeba dodat jednoduché, řekněme otcovské heslo, umožňující identifikaci s vůlí a mocí. Tak je nutno přistupovat i k davu, který chce být znásilněn, jak víme už od Adolfa Hitlera. Vzdělanějšímu jedinci, intelektuálovi, je naopak třeba zkonstruovat zcela jinou realitu.

Místo musí dostat i nepřítel našich záměrů (kritik globalizace a konzumu, ekolog, náboženský myslitel apod.). Realita se jemně rozváží, a mírně nakloní tak, aby se vystrašený intelektuál nakonec stejně vždycky rozhodl pro názor, postoj, výrobek, který prodáváme, a který zaručí vyšší integraci ve skupině. Ideálním prostorem pro tento typ "přesvědčování" jsou zpravodajské bloky všech typů médií. Chcete-li něco mírně naklonit, musíte se smrtelně vážnou tváří hrát divadélko vyvažování. Proto se média tak ohánějí pojmy jako objektivita, vyváženost či "hlídací psi demokracie". Vědí, že dokud jimi šermují, mají moc. Kdyby si všechny naše noviny daly do záhlaví, komu vlastně slouží, a hlásaly prostě jen jeho názory, staly by se neškodnými. Kouzlo by pominulo.

Zákonitost čtvrtá - přesvědčování je mnohem účinnější a důvěryhodnější, když místo podpory našeho tvrzení ničíme eventuální protitvrzení

Velkolepá likvidace protitvrzení se odborně nazývá "refutivní obranou" a je skutečně mnohem účinnější a efektnější než argumentace, neboli "suportivní obrana".

Velmi účinné je to ve vědě - "jak něco není", to ví každý. Není složité rozdupat jakoukoli teorii, tezi, argumentaci, neboť jakákoli teorie, teze, argumentace je zjednodušením. Složitější je přinést vlastní kůži na trh a odvážit se vyslovit "jak to tedy je". Tím se každý stane snadno zranitelný.

Řešení našli agnostikové a někteří postmoderní myslitelé. Zachovali si důstojnost tím, že otázku "jak to tedy je" pro jistotu obešli. Ze zákonitosti výhody refutivní obrany pramení také oblíbená obrana jakéhokoli společenského uspořádání (a věřte, že jakéhokoli) jako "nejlepšího ze špatných světů".

Kritiku kapitalismu můžete nejsnadněji pohřbít odkazem na severokorejský hladomor či stalinské gulagy. Je to kupodivu hodně účinné, protože to podlamuje sebevědomí a imaginaci pozorovatele takového sporu. I kdyby sebevíc nenáviděl obhájce nejlepšího ze špatných světů, strach a úzkost z nejistoty a nepohodlnosti jakékoli alternativy v něm probudí přirozenou pasivitu, která je koneckonců velmi reálným přitakáním statu quo.

Výzkumy však také prokázaly, že kdyby vyvolaný strach z alternativy byl příliš silný, pozorovatel sporu zaujme nepřátelský obranný postoj proti tomu, kdo strach vyvolává a začne hledat argumenty pro alternativu. Tento jev byl popsán jako tzv. bumerangový efekt.

Nejúčinnější strach je malý strach. Nepřítel musí být vykreslen zároveň jako směšný, jako komická folklórní figurka. Třeba jako mladý rebel z dobré rodiny, který se stejně jednou zařadí a bude z něj třeba ministr zahraničí, nejlépe soudruh ochuzeného uranu.

Zákonitost pátá - lépe lze přesvědčit ženy, lidi s nízkým sebevědomím a lidi orientované na své blízké, na vztahy a na komunikaci

Muž explorátor dobyl přírodu, nastolil kapitalistický konzum a byl odklizen na úkor udržovatelky konzumního ohniště - ženy. Svět se už nějaký čas nepřetržitě feminizuje.

Ve feminizovaném světě možná poteče méně krve, ale bude to svět, který nikam nebude putovat. Bude to svět antirevoluční, antimojžíšovský, antivykupitelský. Svět pracích prášků, barev, vůní a do nekonečna roztlachávaných mezilidských vztahů. Svět Friends a Ally McBeal.

V takovém světě plném fajn a príma lidiček bude možná dobré žít, ale bude to svět nekonečného konformování při jakési rozptýlené úzkosti, jak napsal Daniel Riesman. Svět koncensu a neustálé komunikace, která nahradí kritičnost a myšlení. A neopomeňme zajisté, že se v tomto světě prodá mnohem více výrobků "stylu a volného času" než v zastaralém světě mužském. Žena je budoucností muže, praví jedno velmi staré sumerské přísloví. Kdo chce vidět tuto budoucnost, nechť se konečně probudí a zaostří svůj zrak na svět kolem.

Zákonitost šestá - lépe lze přesvědčit osoby s bohatou představivostí

To je velmi rafinovaná věc. Jedním z největších manipulačních nástrojů, tisíce let ho dobře zná zen-buddhismus i hermetismus, je umožnit adeptovi indoktrinace, aby něco pochopil.

V tom byla rafinovanost marxismu: mnoho vzdělaných lidí akceptovalo systém idejí, který jim Marx nabídl, díky slastnému zjištění, že si dokáží tento systém idejí představit a pochopit ho.

Když vyluštíme tajemství, vzniká v nás pocit výlučnosti. Proto Ježíš stále mámil svými příměry. Je těžké neuvěřit tomu, co jsme pochopili! V reklamě se tato rafinovanost realizuje nabídkou vtipu. Mnozí z nás reklamu nesnášejí, ale když nám nabídne vtip (Bóbika), a my ho díky své mentální kapacitě pochopíme, v jistém smyslu jsme bezbranní. Ne že bychom si nutně museli koupit to, co nám je žertem nabízeno, ale rozhodně to nedokážeme tak snadno principiálně odmítnout. Každý muž, který kdy balil ženu, ví, jak cenné a klíčové je dosáhnout tohoto stadia na dlouhé a klopotné cestě k vítězství.

Zákonitost sedmá - prakticky nelze přesvědčit osoby izolované, staré a nepřátelské

V otevřené společnosti lze každého přesvědčit, aby si koupil cokoli, a aby uvěřil čemukoli, aspoň na chvilku. Největším nepřítelem globálního kapitalismu je vše pevné a uzavřené - tradiční rodina, komunita, sekta, dospělost. Ideálem je vše prostupné, nepevné, měkké, atomizované, ovlivnitelné emocí.

Ona ovlivnitelnost nemusí být vůbec stabilní, naopak vyhovuje spíše ovlivnitelnost těkavá, prchavá, chvilková. Chvilkové naklonění příjemce je levnější a slouží stejně dobře jako nákladné indoktrinační systémy. Dobrá kampaň je jako první milenka. Formátující a přitom zapomenutelná a rychle mizející.

Vzpomeňte, jak vždycky rok po velkém výplachu mozků (Rumunsko 1989, Irák 1991, Kosovo 1999) se sejdou novináři elitních světových médií na jakési konferenci a zkonstatují, jak byly před tím rokem šíleně manipulováni. Úspěšnost spojeneckých raket nad Irákem najednou není sto, ale čtyřicet procent, obětí v Kosovu není dvě stě ale dvacet tisíc atd. Jenže za rok už má friendly, happy a young society jiné starosti. Důležité je, že ve chvíli, kdy páni Západu přistupují k chirurgické operaci na těle světa, stádo nedělá problémy.

Nejpozoruhodnější ovšem není to, jak reaguje postindustriální úzkostný, individualizovaný a rozechvělý dav. Pozoruhodné je, jak stupidní jsou ti, co se považují za "hlídací psy demokracie." Nejsou spíše nemyslícími pitbully, kterým vždy až za rok dojde, že vrahova ruka, kterou svírají v tlamě, je kus hadru? Ty naše křehké křepelky...

Zákonitost osmá - nejlépe lze přesvědčit jedince ve věku 9 let

Zkuste se zamyslet nad tím, zda náš společenský systém opravdu stojí o to, aby každý z nás dospěl a opustil infantilní vzorce. Jak se toho snaží docílit? Jakým způsobem se nás snaží zasvětit, vyrvat dětství ze spárů?

Není to spíše tak, že to programově nedělá? Není náhodou efektivnější mít společenství složené z milionů devítiletých dětí, které s takovou oblibou podléhají sběratelským mániím (kartiček hokejistů, céček, kuliček, autíček, botiček, značkových oblečků, domečků...) a hledají identitu v tom, co mají, nikoli v tom, kým jsou?

Erich Fromm mi přitom jistě promine jedno z mnoha zjednodušení, jímž pronikl do mediální tříště. Nicméně "mít" je přeci dětský vzorec rodící se z orálně-anální touhy pojmout a udržet. "Být" je ryze lidská nesamozřejmost, do schopnosti "být" je třeba být zasvěcen. Není to schopnost nedostupná, pokud však nemáte pech a nenarodíte se do kmene devítiletých sběračů.

Zákonitost devátá - jedinec integrovaný ve skupině více participuje na životě skupiny, a tím méně ochotně přijme názory, které by skupinu ohrožovaly a šly proti její normě

Tato poměrně komplikovaná zásada je pro nás přeložitelná mnohem jednodušeji. Jean Kapferer, který zkoumal účinnost fámy, věděl, stejně jako stovky operačních důstojníků tajných služeb po celém světě, že chci-li vypustit dezinformaci, musím vyjít vstříc očekávání příjemce.

Tuto zásadu lze ilustrovat i Marxovým výrokem: "Zbavit se iluzí znamená zbavit se postavení, v nichž je zapotřebí iluzí". To se naučila industriální civilizace geniálně. Necpe do nás žádné iluze. Prostě nás zatlačila do pozic, kde si sami iluze vyrábíme, abychom neztratili to málo, co díky své pozici máme. Člověk se vždycky víc bojí o trabanta než o sbírku mercedesů. Víc se bojí o málo než o hodně. Nejméně se bojí o všechno. O život a důstojnost před Bohem.

Celá stabilita kapitalismu netkví v integraci dělnické třídy do společnosti, ani ve výkonech ekonomik, ale ve strachu ze ztráty toho miniaturního pohodlíčka, co jsme si za gigantických nákladů v industriální exploataci vydobyli.

Jugoslávští středoškolští učitelé, kteří štípali na ulicích dřevo z laviček, jelikož kvůli válce nefungovalo ústřední topení, mluvili kupodivu o jakémsi zvláštním druhu osvobození. Najednou začali o věcech přemýšlet jinak, najednou byly mnohé skutečnosti zřetelnější. Pohled do ohně jakoby je probudil z jakési mátožnosti, která sálala z ústředního topení, z elektrické sítě a vodovodních trubek. Člověk najednou viděl sám sebe stát před tisíci možnostmi. Člověk teplé vany ve skutečnosti, přes kypění headlinů, mnoho možností volby nemá. Pro zahnání této nepříjemné skutečnosti musí hodně lhát, žrát, kupovat stále nové staré věci, jezdit rychlostí, při níž se myšlení rozpouští, a pouštět na sebe šum, hudbu a třeskuté obrazy, aby ho ticho náležející světu ohnišť bolavě nezradilo.

Zákonitost desátá - chceme-li někoho přesvědčit o něčem novém, musí to být ve střední vzdálenosti od názorů, které on zastává

Veledůležitá zásada tohoto mysteriózního desatera. Když někoho budeme přesvědčovat o něčem, co je velmi vzdálené jeho přesvědčení, ocitneme se v tzv. zóně odmítání. Velmi pravděpodobně se dostaví bumerangový efekt, neboť my v podstatě ohrožujeme svět toho, koho chceme přesvědčit.

Když ho naopak budeme přesvědčovat o něčem, co je velmi málo vzdálené jeho vlastním názorům, octneme se v tzv. zóně akceptance. Přesvědčovaný si řekne, že náš názor je totožný s jeho, a na svém přesvědčení nezmění vůbec nic.

Klíčové je dostat se do zóny indiference - lhostejnosti. Do této zóny se dostaneme, když jedinci nabídneme k sežrání postoj či názor, který je ve střední vzdálenosti od názorů jeho samého a nic moc nového nepřináší. Tehdy ho nejspíše přesvědčíme. Typické kupříkladu je, jak jsou vegetariáni neúspěšní ve svém volání na masožravou majoritu, když hovoří o etickým problému zabíjení zvířat.

Těžko takto přesvědčit jedince, kteří chtějí obnovit trest smrti a docela bez nadsázky by zavedli mučení za některé trestné činy. Vegetariánská volání jsou moc daleko od emocionální reality společenské majority.

Stejně směšní jsou i všelijací slizští kazatelé, kteří se snaží lidi zoufale přesvědčit, aby byli slušní, soucitní a odpovědní. Na to si každý člověk řekne jediné: přesně tak, bylo by nám na světě fajn, kdyby všichni byli jako já a ty, prostě docela normální slušný lidi. Takové apely míří do zóny akceptance.

Ovlivnit chování lidí může ve skutečnosti jen výzva, která počítá s jejich lhostejností. Z toho geniálně těží reklama. Vždy člověku nabídne to, u čeho si může říct: vždyť je to stejně jedno, už něco prosím tě vem a pojď.

Anebo ještě jinak: když vás budu přesvědčovat "jezte psy", nejspíše mně pošlete k čertu, i kdybych vám dodal tisíc logických argumentů, že jíst psa je koneckonců stejné jako jíst krávu. Když bych vás naopak přesvědčoval "jezte více vepřového", nejspíše byste mě vnitřně odpálkovali zhruba ve stylu "co otravuješ, vždyť já vepřové jím". Ale když vám řeknu "naše jitrnice jsou sexy a svěží", věřte, že tomu kupodivu nejspíše uvěříte - neboť je vám úplně jedno, jestli jsou zrovna moje jitrnice sexy nebo ne. Nemáte žádný důvod bránit se spojení mé jitrnice s ideou svěžesti, neboť jitrnice stejně jíte a je vám úplně lhostejné, jakou "ideologii mé jitrnice" se snažím šířit.

Mlýny lhostejnosti melou jisto jistě s vyšší produktivitou než zastaralé mlýny boží.

ALISTAIR: No jo, jenze za mytologickou projekci by se dala oznacit asi jakakoli teorie puvodu a fungovani vesmiru, at uz vedecka ci nabozenska... mi ta kniha prisla jako popis, jak to (vznik a fungovani vesmiru) vidi urcita pozice vedy. Vic bych od knihy (jakekoli, Elgantni vesmir nebo treba Bible) asi necekal.

The Elegant Universe (full-screen version)
http://www.pbs.org/wgbh/nova/elegant/program_d.html

Štěstí je dočasná absence přání a tužeb. Chtění je formou bolesti.

-Arthur Schopenhauer-

"The second half of a man's life is made up of nothing but the habits he has acquired during the first half."

Fyodor Dostoevsky

http://en.wikipedia.org/wiki/Ulam_spiral

BLOWUP --- --- 22:20:46 8.5.2007 --- [00:04 :: nejnovějsí příspěvky]
SHEALA: chlapi maji svoje problemy, ale maji mnohem mensi potrebu prenaset je na jiny, spis si to resej v hlave sami. Freud mel v leccems pravdu :-)

Generalizovani je nehezke, souhlasim. Ale kdyz to zacnes jako ja sledovat soustavne, tak te to najednou zacne k tem klise tlacit. Nejdriv jsem si zacal delat za kazdou zenskou zijici v partnerskem vztahu starsi 40 let ktera je definitivne megerou carku.
Po case zjistis, ze je smysluplnejsi zacit si delat carky za ty, ktery nezmegerovately, spotrebujes min papiru :-) Navic je to tak, ze mnohe se chovaji na verejnosti uplne vzorne, ale v soukromi jsou potom o to horsi... To neni videt na prvni pohled, ale clovek pro to casem vyvine antenky :-)))
Kdyz o tom ted tak premyslim, tak vlastne neznam ani jednu zenskou stredniho veku, delsi dobu vdanou a s detmi, ktera by se chovala opravdu normalne. Vzdycky kdyz si myslim, ze jsem nejakou objevil, tak je to jenom otazkou casu kdy se najednou nekde provali jak tomu svymu dela z zivota peklo :-)

Myslim si, ze to je takova dan za to, ze clovek ma deti. A samozrejme ze i muzsky casem vyvinuli urcity survival strategie: nekdo ma nejaky hobby, nekdo chodi s kamaradama chlastat, nekdo strida milenky, vetsina z nich po case proste prcha z domu pod jakoukoli vymluvou, od sportu, pres praci az po dobrocinnou cinnost, ti kteri neprchaji z domu se zaviraji do sklepa nebo kamkoli jinam (garaz, dilna, temna komora, pracovna, zachod...) kde maji klid... je to docela usmevny, kdyz clovek zacne pozorovat pary pres tenhle rastr a zjistuje, jak to u vsech funguje podobne.

Videl jsem nedavno na arte jednu diskusi na tohle tema, a jeden psycholog tam rekl neco zajimavyho. Rikal, ze vztah aby mel dlouhodobe sanci musi splnovat ctyri podminky, a ukazoval to na prikladu zidlicky se ctyrma nohama:
1. sex
2. obdiv
3. komunikace
4. ciny

ten par musi mit spolu dobry sex, coz asi chape kazdy. Musi byt schopen toho druheho kvuli necemu obdivovat, coz je blizko pojmu respekt. Musi byt schopen vzajemne komunikace - tedy konstruktivnich hovoru o problemech a jejich resenich, prostych vzajemneho vycitani ci jinych nekonstruktivnich jevu - to je schopnost, ktera vetsine zen chybi. A musi mit spolecnou nejakou oblast, ve ktere spolu neco dela. Konkretni ciny. Spolecne cestovat, chodit do opery, sbirat stara auta nebo obrazy, zahradnicit, proste mit neco, s cim oba radi spolu travi cas.

Pokud vam nejaka z tech podminek ve vasem vztahu nefunguje, tak se vase zidle zacne brzy viklat :-)

Fables vol.1, Vertigo Comics

Jakákoliv práce, vykonávaná s láskou a zaujetím (tedy zamilovaně) se stává meditací, něčím, co navíc harmonizuje mysl a tělo toho, který ji vykonává. A umění umět se zamilovat (do jakékoliv práce) se dá nacvičit.

http://www.nationalpriorities.org.uk/Resources/EA/ArgyllBute/ObanHigh/IanGowdie/IaGo_J001ArtdepMindmap.jpg

[ TOMASEQ @ obrazky, co mne rozstipou....CTI ZAHLAVI !! ]

Florinda Donner - Being in dreaming - Author's Note

My first contact with the sorcerers' world was not something I planned or sought out: It was rather a fortuitous event.

I met a group of people in northern Mexico, in July of 1970, and they turned out to be the strict followers of a sorcerers' tradition belonging to the Indians of pre-Columbian Mexico.

That first meeting had a long-range, overpowering effect on me.

It introduced me to another world that coexists with ours.

I have spent twenty years of my life committed to that world.

This is the account of how my involvement began, and how it was spurred and directed by the sorcerers who were responsible for my being there.

The most prominent of them was a woman named Florinda Matus. She was my mentor and guide. She was also the one who gave me her name, Florinda, as a gift of love and power.




To call them sorcerers is not my choice.

Brujo or bruja, which mean sorcerer or witch, are the Spanish terms they themselves use to denote a male or a female practitioner.

I have always resented the negative connotation of those words, but the sorcerers themselves put me at ease, once and for all by explaining that what is meant by sorcery is something quite abstract; the ability, which some people develop, to expand the limits of normal perception.

The abstract quality of sorcery voids automatically, then, any positive or negative connotation of terms used to describe its practitioners.

Expanding the limits of normal perception is a concept that stems from the sorcerers' belief that our choices in life are limited, due to the fact that they are defined by the social order.

Sorcerers believe that the social order sets up our lists of options, but we do the rest: By accepting only these choices, we set a limit to our nearly limitless possibilities.

This limitation, they say, fortunately applies only to our social side and not to the other side of us; a practically inaccessible side, which is not in the realm of ordinary awareness.

Their main endeavor, therefore, is to uncover that side.

They do this by breaking the frail, yet resilient, shield of human assumptions about what we are and what we are capable of being.

Sorcerers acknowledge that in our world of daily affairs there are people who probe into the unknown in pursuit of alternative views of reality.

The sorcerers contend that the ideal consequences of such probings should be the capacity to draw from our findings the necessary energy to change, and to detach ourselves from our definition of reality.

But the sorcerers argue that unfortunately such probings are essentially mental endeavors: New thoughts and new ideas hardly ever change us.

One of the things I learned in the sorcerers' world was that without retreating from the world, and without injuring themselves in the process, sorcerers do accomplish the magnificent task of breaking the agreement that has defined reality.

[ _B2SPIRIT_ @ Carodejove, carodejky... ]

Taisha Abelar - The Sorcerers' Crossing: A Woman's Journey
Preface

I have devoted my life to the practice of a rigorous discipline which for lack of a more suitable name we have called sorcery.

I am also an anthropologist, having received my Ph.D. in that field of study.

I mention my two areas of expertise in this particular order because my involvement with sorcery came first.

Usually, one becomes an anthropologist and then one does fieldwork on an aspect of culture- for example, the study of sorcery practices.

With me, it happened the other way around: as a student of sorcery I went to study anthropology.




In the late sixties, while I was living in Tucson, Arizona, I met a Mexican woman by the name of Clara Grau, who invited me to stay in her house in the state of Sonora, Mexico.

There, she did her utmost to usher me into her world.

Clara Grau was a sorceress; part of a cohesive group of sixteen sorcerers.

Some of them were Yaqui Indians; others were Mexicans of various origins and backgrounds, ages and sexes. Most were women.

All of them pursued, single-heartedly, the same goal: breaking the perceptual dispositions and biases that imprison us within the boundaries of the normal everyday world and prevent us from entering other perceivable worlds.

For sorcerers, to break such perceptual dispositions enables one to cross a barrier and leap into the unimaginable.

They call such a leap "the sorcerers' crossing."

Sometimes they refer to it as 'the abstract flight,' because it entails soaring from the side of the concrete; the physical, to the side of expanded perception and impersonal abstract forms.

These sorcerers were interested in helping me accomplish this abstract flight so that I could join them in their basic endeavors.

For me, academic training became an integral part of my preparation for the sorcerers' crossing.

The leader, or 'nagual' as he is called, of the sorcerers' group with whom I am associated, is a person with a keen interest in formal academic erudition.

Hence, all those under his care were encouraged to develop their capacity for the abstract, clear thinking that he acquired in a modern university.

As a woman, I had an even greater obligation to fulfill this requirement.

Women in general are conditioned from early childhood to depend on the male members of our society to conceptualize and initiate changes.

The sorcerers that trained me had very strong opinions in this regard.

They felt that it is indispensable that women develop their intellects and enhance their capacity for analysis and abstraction in order to have a better grasp of the world around them.

Also, training the intellect is a bona-fide sorcerers' subterfuge.

By deliberately keeping the mind occupied in analysis and reasoning, sorcerers are free to explore, unimpeded, other areas of perception.

In other words, while the rational side is busy with the formality of academic pursuits, the energetic or nonrational side, which sorcerers call 'the double', is occupied with the fulfillment of sorcery tasks.

In this way, the suspicious and analytic mind is less likely to interfere or even notice what is going on at a nonrational level.

The counterpart of my academic development was the enhancement of my capacity for awareness and perception: together the two develop our total being.

Working together as a unit, they took me away from the taken-for-granted life that I had been born into and socialized for as a woman; to a new area of greater perceptual possibilities than what the normal world had in store for me.

That is not to say that solely my commitment to the world of sorcery was enough to assure my success.

The pull of the daily world is so strong and sustained that in spite of their most assiduous training, all practitioners find themselves again and again in the midst of the most abject terror, stupidity and indulging, as if they had learned nothing.

My teachers warned me that I was no exception, and that only a minute to minute relentless struggle can balance one's natural but stupefying insistence to remain unchanged.

After a careful examination of my final aims, I, in conjunction with my cohorts, arrived at the conclusion that I have to describe my training in order to emphasize to seekers of the unknown the importance of developing the ability to perceive more than we do with normal perception.

Such enhanced perception has to be a sober, pragmatic, new way of perceiving.

It cannot be, under any condition, merely the continuation of perceiving the world of everyday life.

The events I narrate here depict the initial stages of sorcery training for a stalker.

This phase involves the cleansing of one's habitual ways of thinking, behaving and feeling by means of a traditional sorcery undertaking, one which all neophytes need to perform, called 'the recapitulation'.

To complement the recapitulation, I was taught a series of practices called 'sorcery passes', involving movement and breathing.

To give these practices an adequate coherence, I was instructed with the accompanying philosophical rationales and explanations.

The goal of everything I was taught was the redistribution of my normal energy, and the enhancement of it, so that it could be used for the out-of-the-ordinary feats of perception demanded by sorcery training.

The idea behind the training is that as soon as the compulsive pattern of old habits, thoughts, expectations and feelings is broken by means of the recapitulation, one is indisputably in the position to accumulate enough energy to live by the new rationales provided by the sorcery tradition- and to substantiate those rationales by directly perceiving a different reality.

[ _B2SPIRIT_ @ Carodejove, carodejky... ]

Building is not done by abstaining from demolition! (Kamar)

REFLECTION

When hill, tree, cloud, those shadowy forms
Ascending heaven are seen,
Their mindless beauty I from far
Admire, a gulf between;

Yet in the untroubled river when
Their true ideas I find
That river, joined in trance with me,
Becomes my second mind.

(George Rostrevor Hamilton)

"To co Vás uráží si volíte sám."

[ YBUKO @ CITATY ... aneb veci, ktere vam pomohly otevrit oci ... ]

There are three men on a train - economist, logician and a mathematician.
They have just crossed the border into Scotland and they see a brown cow standing in a field from the window of the train. The economist says: "Look, the cows in Scotland are brown." The logician says: "No. There are cows in Scotland of which at least one is brown." The mathematician replies: "No. There is at least one cow in Scotland, of which one side appears to be brown."

hezkej relativismus pohledu v tomhle starym "matememetickym" vtipku ...:)

„Ale když se pak člověk naučí VIDĚT,
uvědomí si, že už dál nemůže přemýšlet o věcech,
na které se dívá, a jestliže nemůže přemýšlet o tom,
na co se dívá, všechno se stává nedůležité.“
Carlos Castaneda