Mnohost já
http://www.kerray.cz/2009/mnohost-ja-paul-bloom/cs/
...
Myšlenka různých osobností obsažených v jednom člověku není ničím novým. Najdeme ji již u Platona a dobře je vyjádřena u skotského filozofa 18. století Davida Humea, který napsal: „Nemohu svou duši přirovnat k ničemu lépe, než k republice nebo společenství, ve kterém jsou členové spojeni vzájemnými svazky nadvlády a podřízenosti.“ Walt Whitman to zjednodušil: „Jsem široký, jsou ve mně davy.“
Ekonom Thomas Schelling, další laureát Nobelovy ceny, tento koncept ilustruje jednoduchým příběhem:
Jako chlapec jsem viděl film o antarktické expedici admirála Byrda, a zapůsobilo na mne, že už jako chlapec chodil ven pouze v košili, aby se zocelil proti chladu. Rozhodl jsem se jít večer spát pouze s tenkou pokrývkou. Toto rozhodnutí bylo učiněno chlapcem ve chvíli, kdy mu bylo teplo. V noci se ale probudil jiný chlapec, a tomu byla příliš zima na to, aby vstal a zašel pro další pokrývku, a rozhodl se pro ni zajít až další den. Ale další večer tu opět byl chlapec, kterému bylo teplo a který snil o Antarktidě, a rozhodl se opět spát pod tenkou pokrývkou.
Naše životy oplývají podobnými příklady. Pozdě v noci, když už se rozhodnu nezatěžovat se připravováním kávovaru na ráno, pomyslím občas na muže, který se probudí v mé kůži, a říkám si: „Co pro mně kdy udělal?“ Když pak ale vstanu, a káva není připravená, proklínám toho líného mizeru, který se večer předtím vykašlal na své povinnosti.
Kdokoliv, kdo se však nad touto teorií zamyslí, si musí připustit, že tak nějak nesedí – neodpovídá naší vlastní zkušenosti. Většinou totiž sami sebe máme za individuum, které přetrvává v čase. Pokud bych zjistil, že budu zítra ráno mučen, reagoval bych na to strachem, nikoliv jen sympatiemi pro toho chudáka, jenž v té době bude obývat moje tělo. Pokud teď spáchám něco hrozného, budu později cítit stud a výčitky, ne vztek na jakousi jinou osobu.
Samozřejmě jen těžko by to mohlo být jinak. Naše mozky se vyvinuly, aby chránily naše tělo a vedly je k reprodukci, a naše mysl tedy musí brát ohledy na potřeby přetrvávajícího těla – moje dnešní děti budou mými dětmi i zítra, a pokud mně včera někdo podvedl, budu si na něj dnes dávat pozor. Společnost a lidské vztahy by bez této kontinuity nemohly existovat. Každý, kdo by sám sebe dokázal přesvědčit, že osoba, která se v jeho posteli probudí zítra, je skutečně někdo jiný, by přišel o pud sebezáchovy, a neměl by ani žádné dlouhodobé pocity, jakými jsou vina, láska, stud nebo pýcha.
Mnohost osobností se jasněji ukazuje s tím, jak se prodlužuje časové rozpětí. Sociální psychologové objevili rozdíly v tom, jak přemýšlíme sami o sobě a jak přemýšlíme o jiných lidech – máme například tendence přisuzovat své špatné chování nepříznivým okolnostem, a špatné chování ostatních jejich povaze. Ale tyto předsudky se začnou rozplývat, pokud přemýšlíme o sobě v dávné minulosti nebo ve vzdálené budoucnosti. Naše vnímání sebe sama v takových časových vzdálenostech je mnohem bližší tomu, jak vnímáme ostatní lidi. Ačkoliv tedy může být obtížné přemýšlet o osobě, která bude zítra žít ve vašem těle, jako o někom jiném, uvažovat o sobě za dvacet let jako o cizí osobě, která bude žít ve vašem těle, již tak obtížné není. Může to být důvod, proč se mnoho mladých lidí nezajímá o spoření na důchod: mají pocit, jako by měli své peníze dávat cizímu člověku.
....