Jednou jsem šel po bulváru rušného města. Minul jsem roh ulice, kde dvě ženy – možná dvojčata a obě trochu při těle – hltaly zmrzlinu. Vtom mě kdosi oslovil a ptal se mě na cestu, která shodou okolností vedla křižovatkou, u níž ony ženy stály. Bez přemýšlení jsem začal slovy "Zahněte na rohu, tam, jak jsou ty dvě tlusťošky…" než jsem si uvědomil, co jsem to ze sebe vypustil a navíc, že mě obě slyšely. Cizinec poděkoval a dal se na cestu, ale já zůstal stuhlý ostudou. Obě korpulentní dámy se hnuly z místa, směrem ke mě. První z nich kolem mě prošla a zhnuseně utrousila, jak se cítí uražena tím, co jsem o ní řekl. Druhá se mi podívala do očí a klidným hlasem mi řekla: "Diky vam teď vím, jak mě vidí ostatní, když se zrovna neovládnou a řeknou, co si upřímně myslí. Nalhávala jsem si nesmysly, vy jste mi ale otevřel oči." Ohmatala své široké břicho: "A máte pravdu. Zkusím s tím něco udělat." A z toho mi vyšlo jediné: člověk má tu neuvěřitelnou moc vybrat si, zda-li se bude cítit uražen kritikou, jež se na něj snáší, a nebo, jestli tuto kritiku – jakkoli může být jedovatá, jízlivá nebo křivdící – promění v něco pozitivního. O rok později jsem tu druhou ženu viděl znovu, útlou jako proutek, vedle své stejně tělnaté sestry.