Ivo Stuka
Narek Leonarda da Vinciho nad kovarem, ktery se zabil v jeho letacim stroji
Prokleta budiz moje pycha!
Nacrty jsem si kreslil, tak lehynke,
na listcich papiru, foukni si, vzletne!...
a ty zde lezis, pitvorne skroucen
a prirazen k zemi,
rozbita zebra i kridla z prkenek,
tve pokorne usmani naplnilo se po okraj krvi
jak studna cistou vodou;
ty malicky, jedine zlamane pirko na proudu
smrti,
kterak ses prekrasne naparoval,
zlezaje lomenici strechy
nad onech dvacet sahu prazdna a vzduchu,
kterak jsi z vysky hledel na otevrene huby dedku,
na baby, krizujici se o prekot,
kterak jsi do sire rozprahl kovarske ruce,
usmiren,
verny mym prkenkum v kridlech,
kterak jsi prekonal bohy svym ubohym strachem,
ty zlamany, mrtvy muj
uciteli...
a kdybys nemnel odvahy k padu,
odvahy k letu bys nemnel...