Je zcela nesprávné považovat pokrok vyznávající kultury za něco materialistického, jestliže materialista je ten, kdo miluje hmotné věci. Žádné z moderních měst nevyhlíží tak, jako by bylo zbudováno lidmi milujícími hmotu. Spíše je pravda, že člověk progresivní kultury nenávidí hmotu a dělá vše možné, aby překonal její odpor ke změně, její prostorové a časové omezení. Ve vzrůstající míře pozůstává svět člověka progresivní kultury z cílových bodů, přičemž čas a prostor mezi záměry a cíli se odstraňuje tryskovým pohonem. Následkem toho dochází jen k malému hmotnému uspokojení z dosažení cíle, neboť život plný cílů a vytčených met se podobá snaze utišit hlad tím, že sníme jen oba konce banánu. Naopak ale konkrétní realita banánu je všechno, co se nachází mezi těma oběma konci, podobně jako cestování, které nyní odbourává tryskový pohon. Navíc, když se mezi místy určení odbourává čas a prostor, pak všechna místa určení mají sklon se stále více sobě podobat.
Cíle pokrokových lidí jsou vpodstatě psychologické a spirituální, jde o pocity, kopance a pochvaly, pro něž hmotné reality jsou téměř jen nešťastně nutnou potřebou. Zášť pokrokového člověka vůči hmotě je pokračujícím výrazem základní roztržky mezi jeho já a přírodou. Láska není láskou k ženě, ale láskou k zamilovanosti, což vyjadřuje dualistický, rozdělený, ducha milující a hmotu nenávidějící postoj k životu
(Alan Watts - Příroda, muž a žena)