“Life is the flight of the alone to the alone.” (Plotinus)

Jednou jsem se zeptal kněze, jaká je nejkratší modlitba.
Odpověděl : "Seru na to".
Je to modlitba opakovaného pouštění.
Jen řekněte v duchu : "Seru na to. Nic z toho není důležité.
Důležité je užívat si život takový, jaký je. Váš život je dnes fantastický..." (A. Hopkins)

"Pokrok civilizace spočívá v tom, že přibývá činností, jež můžeme dělat, aniž nad nimi přemýšlíme." (Alfred North Whitehead)

"Jednoduchost je nejvyšším stupněm sofistikovanosti." (Leonardo Da Vinci)

z ÚSTAVU, ale imho patří sem

"What we love, we pay attention to. That´s how love and attention are, they are not two."

(Greg Kaminsky - PRONAOS: Reflections on the Preliminary Practices of Buddhist Tantra from a Western Perspective)

"Exellence is an art won by training and habituation. We do not act rightly because we have virtue of excellence, but we rather have these because we have acted rightly. These virtues are formed in man by his doing the actions. We are what we repeatedly do. Excellence, then, is not an act but a habit. The good of man is a working of the soul in the way of excellence in a complete life. For as it is not one swallow or one fine day that makes a spring, so it is not one day or a short time that makes a man blessed and happy."

(Will Durant - The story of Philosophy)

PERPLEX: Asi bych to dokázal roznimrat víc, ale spokojim se s tím, že to funguje i když duši nepovažuji za věcnou;)

ARGANNAH: To bys musel(a) definovat "proměnu vnitřního člověka", respektive toho "vnitřního člověka". Podle mě se to se zráním nevylučuje, protože charakter a potažmo "duše" se po nějakým větším či menším vývoji/ustálení už příliš nemění. Člověk se může leda učit nový věci, tj. přizpůsobovat se atd., ovšem to nic nemění na tom, že může celej život bejt vnitřním dítětem, ale zároveň "vyzrálou" osobností, ať už to znamená cokoli.
Podle mě se tady jedná o otázku jednak názvosloví (a co si pod ním kdo představuje) a jednak nutnosti nedívat se na věci v černobílejch extrémech. Ostatně ani na paradoxu nemusí být nic špatnýho.

PERPLEX: To jsem četla někde v hlubinách FB a přijde mi to až děsivé. Jestli je na stárnutí něco nádherné, je to právě zrání a proměna toho vnitřního člověka pod povrchem.

„Jednou jsem se zeptal jedné starší ženy, jaké to je být stará a vědět, že má většinu svého života už za sebou.
Řekla mi, že je celý život stejně stará. Řekla, že hlas v její hlavě nikdy neomrzí. Vždycky to byla ta stejná holka. Dcerou své matky. Vždycky se divila, kdy vyroste a bude z ní stará žena.
Říkala, že sledovala, jak její tělo stárne a její schopnosti znecitlivějí, ale osoba, kterou byla uvnitř, nikdy neunavila.
Nikdy nezestárne.
Nikdy se nezměnila.
Pamatujte, naše duše jsou věčné. Až příště potkáte staršího člověka, podívejte se na něj a vězte, že je to ještě dítě, stejně jako vy, a děti budou vždy potřebovat lásku, pozornost a hravý explorativní nonsens, krerý jim nedá zatuhnout v sebesvízelnější situaci.
~ Autor neznámý