„Zdalipak ses,“ ptal se ho jednou, „ zdalipak ses naučil od řeky tajemství: že není čas?“ Vasudévovu tvář přeběhl jasný úsměv.
„Ano, Siddhártho,“ řekl, „je to přece tohle, co máš na mysli: že řeka je všude zároveň, u pramene i u ústí, u vodopádu, u přívozu, u peřejí, v moři, v horách, všude zároveň, a že pro ni je pouze přítomnost, nikoli stín budoucnosti?“
„Tak je to,“ řekl Siddhártha. „Když jsem se to naučil, podíval jsem se na svůj život a byla to také řeka a chlapec Siddhártha byl od muže Siddhárthy a od starce Siddhárthy oddělen jen stínem, ničím skutečným. Ani Siddhárthova dřívější narození nebyla žádnou minulostí a jeho smrt a návrat k brahmanu žádnou budoucností. Nic nebylo, nic nebude; všechno je bytí a přítomnost.“
Siddhártha mluvil zaníceně, toto osvícení jej hluboce obšťastnilo. Ach, nebylo snad všechno utrpení čas, nebylo všechno sebetrýznění a strachování čas, nebylo všechno obtížné, všechno nepřátelské ve světě pryč a překonáno, jakmile byl překonán čas, jakmile bylo možno čas odmyslet? Mluvil zaníceně. Vasudéva se však na něho zářivě usmíval, souhlasně pokyvoval, pokyvoval mlčky, rukou pohladil Siddhárthu po ramenou a vrátil se ke své práci.
Herman Hesse, Siddhartha, 1967