Stefanie Bühler










http://www.birgitostermeier.com/artist.php?g_i=4&Stefanie%20B%C3%BChler

Roman Lipski




















http://www.birgitostermeier.com/artist.php?g_i=10&Roman%20Lipski

uryvek z:

Paul McCarthy's 40 years of hard work

...

In McCarthy’s kitchen we discuss the physical invasiveness and looming danger of the enormous installation The Underwater World. McCarthy who has periodically made a living as a construction worker and knows about the forces involved, says that many museum visitors today don’t realise that they need to be cautious when they approach an enormous mechanical work such as this. I mention Chris Burden’s monumental sculpture with a balancing steam roller, and some of the works by Bruce Nauman and Richard Serra, and ask if he believes these overwhelming sculptures which evoke physical sensations are typically American. McCarthy refutes this and insists that he is not a macho artist. But he relates a short anecdote about an encounter with a sculpture by Richard Serra, and the gist of the story, I believe, has some relevance to his own work:

In an almost empty museum McCarthy enters a square gallery with doors at both ends. From each corner of the room a mighty iron sheet juts out diagonally to the middle of the gallery. They don’t quite meet but leave a relatively narrow passageway. In the gallery he meets one other visitor, who sniffs and shakes his head disdainfully, looks at McCarthy and asks, “Is this supposed to be art?” McCarthy replies, “What I find interesting is that it appears to me that the only thing holding these enormous iron sheets upright is the corners of the room.” The man stops dead, regards the iron sheets that probably weigh several tons, sees how they are wedged into the corners of the gallery – turns on his heel and runs out. “I think he got it!” McCarthy chuckles.

Perhaps this physical reaction, the realisation that the work before us is potentially dangerous – is a veritable sign of actually having understood the work – and perhaps this also applies to the feelings of disgust, terror and laughter – that most of us experience immediately when confronted with many of McCarthy’s works. While being redolent with art historic influences and current political references, more than anything they hit you right in the guts.

http://www.modernamuseet.se/v4/templates/template3.asp?lang=Eng&id=3115&bhcp=1

Susanne Starke












http://www.birgitostermeier.com/artist.php?g_i=8&Susanne%20Starke

André Tempel












http://www.birgitostermeier.com/artist.php?g_i=9&Andr%C3%A9%20Tempel

Yudi Noor






http://www.birgitostermeier.com/artist.php?g_i=19&Yudi%20Noor

KHALAVERA: to jo, ale ber to jako pionýrský pokus na který se dá navázat (ostatně tenhle problém, od dob poststrukturalismu, řeší skoro všechny nové teorie). nemají tu zdánlivě ocelovou a neprostupnou stabilitu starých dobrých metod, otevírají nové témata, boří a moc neumí nabídnout účiné metody.
u mě to vedlo až tak daleko, že jsem se obloukem vrátil až k burckhardtovi - totální destrukce příběhu, zaostřeno na detail. a to jsem ho před 10 lety nenáviděl (takový první fackovací panák)

_ER: to zní docela rozkolísaně/nestabilně

KHALAVERA: ta knížka je, a vlastně ani nemůže nebýt, průstřelná. už to téma samo o sobě je až úděsně nebezpečné. elkins tam navíc, jak se snaží to nějak vědecky chytit metodou, kombinuje historickou linii přístupu k pláči (inspirace frantíkama z análů je tam patrná) se snahou zrušit uměleckohistorické metody, které vytváří bariéru proti volnému průchodu a přiznání emocí (po vzoru d. freedberga). takže je to taková sysifovská věc z jedné strany bořit a z druhé stavět a ono se mu to fakt někdy docela hroutí, ale nakonec je to vlastně fuk. pro mě bylo nejdůležitější to, že to téma vůbec otevírá. že se v něm potácí metodou pokus omyl a hlavně je upřímný (což se cení a tohle jsem mu docela věřil). je to vážně neskutečně děravý text, ale donutí tě řešit a promýšlet spoustu metodologických problémů - a to mě nadchlo

co mě konkrétně nasralo - někdy se nechává unášet jenom významem těch zobrazení (příběhem a reakcí na něj) a od nich odvozuje podíl vzniklých emocí a jakéhokoli mentální a fyzické reakce (a to fyzické bych podtrhl) - úplně opomíjí reliéf barvy, vůni atd. navíc všechno upíná jenom k slzám - a i když vím, že je to téma knihy - myslím, že je příliš upřednostňuje před jinými druhy reakcí - výsledkem je pak tvrzení, že moderna a postmoderna je chladná, spekulativní a neschopná bezprostředních emocí - a to je hodně ale hodně velká paušalizace.

takže mně to udělalo docela radost - vzhleden k tomu, že o tomhle druhu problémů přemýšlím už dlouho - a myslim, že určitě stojí za přečtení

QUITE: a prave proto je potreba mezi nima hledat ty kvalitni kousky ;]

PASHWAKA: no právě že ho jsou 3p..)

QUITE: a? video nuda., sestrihanyho bushe je samozrejme tri p...

PASHWAKA: gotoandplay 1.minuta:56.vteřina: http://www.vimeo.com/718469

 
Lenka Clayton: Qaeda, quality, question, quickly, quickly, quiet

---

2002, video, 20 min.


President Bush's 2002 "Axis of Evil" speech, arranged in alphabetical order.

 
http://www.lenkaclayton.co.uk/gallery.php?gallery=qqqqqq

PASHWAKA: spíš je to pro čechy nezvykle napsaný, ale pochybuju, že by to četla jakákoliv maminka na dovolený ;)

KHALAVERA: jj., je to spis pro maminky na dovoleny, nez pro tebe ;]

KHALAVERA: tak nějak... ale to mi přijde u obdobný americký produkce, kdy hlavním znakem je esejovitost bez výraznější snahy někam dospět, dost běžný... stejně jako má hodně podobný (mezi sebou) prostředky francouzská lit.

což nemusí vadit když si před četbou uvědomíš že to tak je.)

AHASVER: aha, takže populární literatura až moc populární? :)

KHALAVERA: z mála, co jsem přečetl (a ne, že bych se nechystal dočíst)
jedna z hlavních slabin spočívá v námětu, tj. člověk k tomu nemůže přistupovat jako k publikaci _o_ umění, výplň pak působí do určitý míru nudně (především kvůli "americkýmu" přístupu k psaní - trochu mnoho patosu, polokýče a velmi měkkých informací)
obecně asi záleží, jak k tomu kdo přistoupí, některý pasáže jsou trochu jako ze soap opery, použitej jazyk se občas jeví jako "milé děti, teď se posaďte, budu vám chvilku vyprávět". jako celek to může vypadat špatně strukturovaný, protože struktura je podřízena tématu

jinak se necejtim natolik erudovanej, abych se vyjadřoval k obsahu, pro mě tu a tam zajímavý detaily,