[ MLICKO @ Básničky, texty, citáty... ]
Charles Bukowski
Poslední dny mladého sebevraha
už se vidím
po všech těch sebevražedných dnech a nocích,
jak mě vyváží z jednoho z těch sterilních domovů
pro důchodce
(samozřejmě jenom pokud budu slavný a budu mít
to štěstí)
duševně zaostalá a znuděná ošetřovatelka...
sedím si vzpřímeně na vozíčku...
skoro slepý, oči se mi protáčí do temné části lebky
kde hledají
milosrdenství smrti...
„není dneska nádherně, pane Bukowski?“
„jo, jo, to je...“
děti chodí kolem a já ani neexistuju
a krásné ženy chodí kolem
s velkými žhavými boky
a teplými zadky a těsným horkým vším
touží být milovány
a já ani
neexistuju...
„poprvé za 3 dny nám svítí sluníčko,
pane Bukowski.“
„jo, jo, to jo.“
sedím si vzpřímeně na vozíčku,
bělejší než tenhle list papíru,
bezkrevný,
mozek pryč, riziko pryč, já, Bukowski,
pryč...
„není dneska nádherně, pane Bukowski?ů
„jo, jo, to je...“ chčiju si do pyžama, kaše mi teče
z pusy.
kolem běží 2 školáci –
„hele, viděls toho dědka?“
„panebože, viděl, je mi z něho nanic!“
po všech hrozbách, že to udělá
někdo jiný za mě konečně spáchal
sebevraždu.
ošetřovatelka zastavuje vozík, trhá růži z nedalekého keře,
vkládá mi ji do ruky.
ani nevím
co to je. je mi platná
jako moje
péro.